Rváči z potoka

17.3.2018 - Milan Tychler

Opakovat to, že i v malých vodách jsou pěkné ryby, už je tak trochu klišé, ale je to prostě tak. Malé vody mě neustále něčím překvapují. Bohužel při tak velkém tlaku, jaký na všechny vody dnes rybáři vyvíjí, je to méně často než kdysi, avšak stále to platí. Někteří rybáři na malé vody nechodí, protože k tomu zkrátka nenašli důvod. Obzvláště ne tehdy, když mají v dosahu nějakou velkou řeku, jezero, rybník nebo přehradní nádrž. Nedivím se. Velké vody jsou pohodlnější a nabízí větší šance na ulovení velkých ryb. Ovšem čest výjimkám. Znám chlapy, kteří mají přehradu za domem, a přesto jezdí kilometry a kilometry za pstruhy. „Bobkařina“ je zkrátka nebaví a raději se prodírají džunglí okolo potoka.

Řekl jsem: „Komu čest, tomu čest,“ ale ve skutečnosti to tak nemyslím. Jen ať si každý chytá, jak je mu libo, a dělá, co ho baví. Pro někoho znamená rybaření kapry, pro jiného pstruhy. Rybaření je neuvěřitelně pestré, a proto krásné. Já sice také tíhnu spíše k menším vodám a nejraději ze všeho chytám na řekách, zvlášť těch s těžkým přístupem, ale čas od času rád vyrazím na přehradu s lodí. Zkrátka, každý to má v sobě jinak. Ale abych se vrátil k těm malým vodám. Osobně považuji vysazování kaprů do malých tekoucích vod za nepříliš dobrý počin. Není přece normální, aby se chytali kapři v takových vodách, kde se mohou sotva otočit, přežívají na pár kilometrech toku jen ve dvou nebo třech trochu hlubších tůních mezi dvěma jezy, odkud nemohou utéct a kde plavou stále dokola do té doby, než je najdou rybáři a ti trochu šikovnější je pak do jednoho vybijí. Tak to je.

Naproti tomu jsou malé toky s vegetací, které jsou hlubší a nabízí kaprům zvláště v nížinných polohách velmi dobré podmínky. Hlubší teplé toky poskytují dost potravy i úkryt a to je přesně to, co kapři potřebují. Pak už se na takových zarostlých vodách nechytají úplně lehce a velmi dobře prospívají. Nevrhají se hladoví na každou nástrahu, kterou jim předložíte, a mnozí poučení raději přežívají na přírodní dietě, než by si zase nechali roztrhnout hubu kvůli kuličce boilie. Tyto vody přináší překvapení, ne potok, ve kterém chytíte včera vysazenou pětapadesátku.

Taková řeka Morava už není žádná malá voda a má spoustu malých přítoků. Jsou to potoky, potůčky, různé uměle vybudované strouhy a staré mlýnské náhony. Ryby v těchto vodách, pokud jsou pro ně zajímavé, přirozeně migrují proti proudu. Někde jen kousek k prvnímu jízku, ale jinde mají celé kilometry toku, který nabízí úkryt i potravu. V některých přítocích se pěkné ryby zdržují po celý rok, někde jen na jaře a v létě. Na podzim, s čistící se a ubývající vodou, zase táhnou zpět do větší řeky. Brzy na jaře, když jde Moravou studená sněhová voda z Jeseníků, mnoho pěkných ryb směřuje právě do přítoků, ve kterých je voda daleko teplejší a nabízí i více potravy. Další vlna návštěvníků se pak objeví v přítocích v době tření. Mnohé ryby volí přítoky i jako své trdliště. Některé pak zůstanou nějakou dobu v příhodné tůni a jiné se vrátí do řeky. A právě tyto ryby dovedou překvapit. Čím menší voda a čím větší ryba, tím je to zajímavější…

Nějakou dobu jsem se věnoval větším vodám s ne příliš valným výsledkem a samozřejmě se mi zastesklo po nějaké té říčce, kde bych si mohl „dobít baterie“ mnohem častějšími záběry, i když menších ryb. Jsem rybář, který potřebuje ryby chytat. Nestačí mi jen být na rybách. Nevadí mi chytat menší ryby, chci vidět potápějící se splávek, cítit úder do vláčené nástrahy nebo vidět, jak se ohýbá špička feederového prutu. Prostě mě moc dlouho nebaví jen tak sedět, i když s vidinou a nadějí na větší rybu. Proto musím čas od času od kaprů a sumců utéct k menším rybám. Jedu z přehrady a už se vidím u nějakého potoka se splávkem, jak lapám plotičky nebo hrouzky. Klidně je vyměním za metrové candáty na přehradě, kteří stejně neberou.

Za tři dny jsem měl na přehradě dvanáct záběrů a největší ryba pomalu ani nestála za řeč. A to jsem dřel jako kůň. Rybám se zkrátka nechtělo, chyběl i kousek toho štěstíčka, protože mi jedna velká ryba spadla. Na candáty bylo až moc hezky. Ale nevadí – příště jim to vrátím i s úroky!

Teď stojím s krátkým prutem a splávkem u hlubší tůně na malé říčce. To je něco úplně jiného než rozsáhlá vodní plocha, kde se oko nemá čeho chytit. Tady je všechno zelené. Samá větev a kopřiva. Jenže já tady cítím ryby a to je to hlavní. Malý plácek s nízkou travičkou, kam vylézají divoké kačeny, vezmu za své útočiště. Jsem asi tři kilometry nad místem, kde se tato voda vlévá řeky, a kilometr nade mnou je jez. Tato tůňka už mi připravila mnohá překvapení, a proto se k ní rád vracím. Už jsem se naučil, že tu nemám chytat plotice s jedenáctkou návazcem, a k vyloženě jemnému náčiní se uchyluji jen v případě, že ryby opravdu neberou.

Šířka toku nepřesahuje osm metrů a hloubka je tu něco nad pás, v nejhlubším místě po prsa. Mé místečko je trochu širší, protože se proud víc zakousl do protějšího břehu a vymlel tam hlubinku, ve které se ryby schovávají. Sem moc lidí nechodí, protože se musí kus pěšky, takže je tu klid. Přesto, nebo spíše právě proto je nutné chovat se opatrně. Chytám jednoduše bez krmení. Nastavím hloubku tak, aby nástraha škrtala o dno, a vodím splávek na řezu klidné a proudící vody. Plotice jsou při chuti, berou i cejnci malí. Tři masní červi na malém háčku jsou pro ně neodolatelní. Dušička už je v klidu. Aby to nebylo tak jednotvárné, měním červy za střapeček rudých hnojáčků a posílám je pomalu podél břehu. Splávek pomalu splývá po proudu. Občas ho lehce přidržím, ale o hnojáčky zájem není. Teprve ve chvíli, kdy už je splávek tak daleko ode mě, že se ho chystám zastavit a přitáhnout zpět, se rázně potopí.

Vlasec prořízne hladinu a pod břehem to divoce zašplouchá. Počítám s nějakým pořádným tlouštěm, jenže tohle bude něco jiného. Ryba mi divoce rve vlasec z navijáku a pádí po proudu. Mít návazec z jedenáctky, už by bylo dávno po všem. I když ani teď nemám zdaleka vyhráno. Ryba maže po proudu a zarazí se až pořádný kus pode mnou na rozsáhlejší mělčině, přes kterou se jí evidentně nechce. Je tak daleko, že tam přes pobřežní vegetaci ani pořádně nevidím a jen odhaduji, co se tam vlastně děje. Velmi pomalu táhnu rybu k sobě. Nechce se jí a přejíždí stále od jednoho břehu k druhému. Prostě hledá záchranu. Když ji mám u sebe, drží se v nejhlubším místě tůně a trvá hodně dlouhou chvíli, než začne trochu poslouchat. Stále však nevím, co mám vlastně na háčku. Ryba jezdí klidně. Necítím žádné škubání nebo údery do vlasce. Jediné, co vím, je to, že je silná.

Konečně ji odlepím k hladině. Přestože tu není hluboko, je neuvěřitelné, jak se taková ryba dovede držet dna. Musí do toho dát všechny své síly, a i když je to proti mně malý tvor, musím před jeho vytrvalostí smeknout. Je to samozřejmě kapr. Kapr, který se sem vypravil z řeky za potravou a trochou klidu, který jsem mu nedopřál. Je to čistá zdravá ryba, která nepoznala háček. Žádný obr, žádný nic moc velikán, jenže já přišel za jinými rybami s poměrně jemným náčiním a tento kousek se mi jen díky náhodě připletl do cesty a svedl se mnou urputný boj, který se jistě nejen vyrovnal souboji s velkým candátem, kterého jsem na přehradě nezasekl, ale ještě ho předčil… Mám rád tyto rváče z potoků, ryby, které připluly ze vzdálené řeky. A není to jen trochu větší násada, která dříve než se rozkouká, je z vody zase venku. I když tyto ryby – a nemusí to být právě kapři – netrhají rekordy, jsou pro mě těmi nejcennějšími úlovky ze všech.