Jarní karasi

- Milan Tychler

První jarní den nastává 20. nebo 21. března podle toho, jaký je rok. Ovšem pro nás rybáře nastává jaro většinou o mnoho dřív. Jakmile se ztratí sníh a zmizí led, je pro nás zkrátka jaro tady a hotovo! Sluníčko začíná pomalu hřát, venku vlaze voní hlína a podmáčená stará tráva. Když vykouknou sněženky, což bývá dříve než po půli března, chytáme už první cejny i kapry. Rybáři z podhůří mi samozřejmě budou oponovat, jenže já kdysi dávno i kvůli dlouhým zimám hory opustil…

Takže jaro máme tady, přede mnou volný den – ale kam na ryby? Obvykle mě hodně láká řeka, ale právě teď se jejím korytem valí hnědá břečka, ve které bych měl jen pramalé vyhlídky na úspěch. Budu se muset poohlídnout po jiné vodě.


Tohle půjde do krmení,

Kousek od domu mám čtyřhektarovou pískovnu, ale ta mě moc neláká. Kdysi tam bývalo plotic a menších cejnů hromada, takže se tam člověk skvěle pobavil s feederem nebo se splávkem kdykoli. Stačily dvě tři koule krmení na jedno místo, nebo jen krmítko, a za chvíli už to frčelo. Rybky se snažily, občas do toho zabloudil nějaký kapřík. Nebývalo tam zle. Jenže to už není pravda. Teď tam lze doufat jen v menší kapry a vymodlené záběry. Drobotina téměř zmizela. Když mám volný den, chci si ho užít, posedět si můžu v kině. Další možností je pro mě menší, docela mělký rybník, který se mi vždycky líbil, ale k němu je třeba kousek cestovat. Dlouho jsem tam nebyl a ani nemám zprávy o tom, jak to tam teď vypadá. Nevadí, bude to tak trošku dobrodružství. Taky to nebyla žádná perla na velké ryby, ovšem brzy na jaře už se tam chytali menší línci, také pěkní perlíni a karasi s menšími kapry. Mohla by tam být docela fajn zábava. Dobrá, je rozhodnuto – ráno vyrazím.

Vstávám za svítání. Sluníčko se dere nahoru a zdá se, že bude skutečně hezký den. Je sice poměrně chladno, jenže co to je proti mínus deseti, ve kterých jsem ještě nedávno chytal na dírkách?! Teď jsou plus čtyři a já mám naději, že přes poledne se teplota přehoupne přes deset stupňů. Jaro se prostě blíží a nedá se zastavit. Jak rádi ho po této zimě všichni přivítáme! Sbaleno mám od večera, tak žádné zdržování – honem, honem, ať už je nahozeno!


Značka mi pomůže udržet vzdálenost

Konečně šlapu okolo vody. Půda je trochu rozbředlá a na vyšlapaném chodníčku je bláto. Raději kráčím po trávě. Bedlivě pátrám po nějakých známkách nedávné přítomnosti člověka. Stopy po obuvi, po zapíchnutých vidličkách… Nic. Na vyseděných pláccích není ani náznak toho, že by tu kdo v poslední době byl. Jen na jednom místě nacházím stopy kačeních plováků a pár vypadaných pírek. Toť vše. Mohlo by to trochu budit obavy z toho, že tato voda asi moc neláká, ale já vím, že je prostě ještě brzy na to, aby tu vysedával houf rybářů. Většina břehů zůstane ještě nějakou chvíli pustá. To jen my nedočkavci musíme rozčísnout klidnou hladinu svým krmítkem nebo na ni položit splávek.

Já dnes budu zkoušet krmítko. Tato voda je zabahněná, ale je tu pár míst, kde je trošku tvrdší dno. Jedno z nich je až na konci rybníka u staré trouchnivé olše, která, jak vidím, leží na zemi a část její koruny je ve vodě. Vývrat není starý a vše ukazuje na to, že spadla teprve nedávno. Je to asi čtrnáct dnů, co se naším krajem přehnal silný vítr, a toto bude jeho dílo. Usazuji se poblíž a nějak se nemohu rozhodnout kam nahodit. Mám to zkusit u těch větví, nebo raději házet kousek dál? Skutečně nevím. Proto přivážu na konec vlasce malou olověnou kapku a trošku si proházím okolí, ať zbytečně nekrmím úplně naslepo. U olše je dno docela tvrdé, ale je tam mělko. Víc než metr tam není. Zkusím nahodit dál ke špičce stromu. To už je lepší. Odhadem tak sto padesát až sto sedmdesát centimetrů. To by mohlo být fajn. Potahám ještě kapku po dně, abych věděl, jestli tam nejsou vázky. Zdá se, že dno je čisté, a já se tedy mohu pustit do díla.


A je tu první karas

Nejdříve ze všeho krmení. Použiji tmavou sladkou směs, ale nerozdělám ji jen vodou. Už doma jsem dal do malého kbelíku s víkem pár krajíců tvrdého chleba a zalil je vodou. Teď je chléb úplně rozmočený. Vyliji přebytečnou vodu a chléb, který stále drží pohromadě, vysypu na hrubé síto. Lehce na něj zatlačím, takže část vody ještě odteče pryč. Pak položím síto s chlebem na kbelík a protlačím chléb sítem. Ve vedlejším kbelíku je suchá směs. Do ní pomalu přimíchávám mokrý chléb, až získám směs vhodnou tak akorát do krmítka. Na mělčině pod nohama provedu zkoušku.

Jakmile krmítko dopadne na dno, nechám ho asi patnáct vteřin ležet a pak s ním trošku cuknu. Všechna směs se poslušně vysype z krmítka. Na dně zůstane lehký tmavý obláček a spousta měkkých drobečků chleba. Tak se mi to líbí. Ještě přidám do krmení trochu masných červů a hotovo. První krmítko letí do vody. Nechám ho klesnout na napnutém vlasci a u navijáku si na něm udělám tmavým fixem zřetelnou značku. Teď už budu házet mnohem přesněji, než kdybych vzdálenost jen odhadoval. Ryby ještě nebudou příliš aktivní, a tak nechci rozházet krmení na příliš velkou plochu. Ráz naráz za sebou hodím do vody pět krmítek. Pak připevním na svou průběžnou koncovou sestavu zhruba pětačtyřicet centimetrů dlouhý návazec z vlasce o průměru 0,14 mm s menším háčkem, na který nastražím tři masné červy. To je taková klasika, kterou začínám.

Asi po pěti minutách přehazuji a po třetím přehození konečně zaznamenám na jemné špičce prutu záběr. Špička se lehounce zachvěje a pak maličko přihne. Seknu a mohu se spokojeně usmívat. Do dlaně mě to pěkně kopne a ryba se hezky čiperně brání. Táhne stranou a jen nerada se poddává tahu vlasce. Držím prut špičkou dole a rybu nezvedám k hladině, aby ji nenapadlo pustit se k nebezpečným větvím. Pomalu ji táhnu obloukem k sobě. Pak už stačí jen nastavit podběrák a první pěkný karas je na břehu. Hezký stříbrňák, za kterým jsem sem přijel.


Mám radost z prvního línka

Zpočátku se karasům moc nechce, ale pak si dají říct a já mám v podstatě záběr na každé nahození. Občas něco neseknu, a tak laboruji s návazcem, což k ničemu podstatnému nevede. Za chvíli jsem však přišel na to, že jen stačí neukvapit se a počkat na chvíli, kdy karas nástrahu opravdu dobře uchopí a za vlasec pořádně zatáhne. Při jednom obzvláště trhaném záběru zaseknu i lína. Nic velkého, sotva třicet centimetrů, avšak potěšil mě. Na líny jezdím až tak koncem dubna či začátkem května. Tohle je první hezká vlaštovka, která říká, že skutečné jaro už je opravdu za dveřmi, a to zahřeje stejně dobře jako sluníčko.

Krmení v kbelíku pomalu ubývá a karasi jsou stále při chuti. Zkouším trošku experimentovat s velikostí nástrahy. Nemyslím, že bych něčeho zvláštního dosáhl, protože karasi v této vodě jsou si všichni podobní jako vejce vejci, a ať je sousto sebevětší, vždycky ho sebere karas okolo třiceti centimetrů. Jen si s tím víc hraje.


A na závěr přichází kapřík

V jednu chvíli jsem zjistil, že mám na navijáku malou smyčku, a tak jsem nahodil o kousek dál, abych vlasec narovnal. Kdybych pak stahoval krmítko k sobě, návnadu bych určitě vytrousil všechnu z krmítka, proto ho nechávám klesnout ke dnu a čekám, jestli se ozve nějaká rybka kousek za krmeným místem. Ještě se ani pořádně nerozkoukám a špička se pořádně a bez varování ohýbá. Nesekám, jen zvednu prut. Ryba peláší, jako by jí ploutve hořely, a rovnou ke stromu. Nemusím moc přemýšlet o tom, kdo sebral chomáč červů. Tohle je na sto procent kapr. Dostanu ho jen s velkým štěstím a pořádně odřeným vlascem. První letošní pěkný kousek ze stojaté vody.

Večer mi volá kamarád. Byl chvíli na řece a v klidnějším úseku mu braly pěkné parmy. Jaro zaklepalo na dveře a pomalu je otevírá do další, doufejme úspěšné sezóny.

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (10 reakcí)

Přečteno: 5 141x
Průměrná známka: 1.16