Procitnutí na Rhôně - 1.část

20.8.2016 - Ivo Zbořil

Komerční sdělení

Teď, když za okny fouká nelítostný mistral, vytahuji ze šuplíku svůj deník, začínám jím listovat a docházím k závěru, že teď je ta správná doba sepsat to, co jsem za posledních pět let zažil zde ve Francii při snaze naučit se lovit sumce. Psal se rok 2010, když jsem poprvé zavítal do jižní Francie do města Avignon. Zdejší krajina a především řeka Rhôna mě fascinovaly od samotného počátku. Z prohlížení památek a účastnění se různých kulturních akcí nezbylo nic než upřené pohledy na tento veletok. Rád bych připomněl, že francouzsky se tato řeka jmenuje Le Rhône, tedy „ten Rhôn“, kdežto u nás v Čechách je rodu ženského - ta Rhôna. Hlavou se mi honily myšlenky, jací obři se zde asi vyskytují a čekají, až je některý z rybářů vyzve k souboji.

Po návratu do ČR trvalo jen několik dní, než mé vyprávění přesvědčilo mé rybářské kolegy k tomu, abychom uspořádali první výpravu. Po dvou týdnech nezbytných příprav jsme vyrazili. Kromě jednoho neměl nikdo z nás sumcařské vybavení, a tak se tato výprava odehrávala v duchu velké improvizace. Po příjezdu na místo a prozkoumání okolí jsme se shodli, že bez motorového člunu na hlavním toku nemáme šanci. Po několika ujetých kilometrech se nám podařilo najít jedno rameno Rhôny, které je v létě jen minimálně průtočné a tedy téměř bez proudu. Tábor jsme rozbili pár metrů pod jezem u ústí malého potoka. Prvním úkolem bylo nachytat nástražní ryby. Rozhodli jsme se, že zkusíme najít nějakou tůň na tomto potoku, a tak jsme vyrazili proti proudu. Voda byla velmi čistá a hluboká jen okolo jednoho metru, plná travin, které se v proudu vlnily a vytvářely velmi působivou podívanou. Netrvalo dlouho a všude byla vidět stříbrně lesklá těla ryb. Ryby něco sbíraly ze dna. Nemohli jsme se přiblížit příliš, jelikož nás vždycky zbystřily a uplavaly dál proti proudu. Zkoušeli jsme nahazovat z větších vzdáleností na všechny možné návnady, ale bezvýsledně. Neměli jsme ani záběr, a tak jsme to vzdali a vrátili se na řeku.

Po dlouhých diskuzích a sporech jsme se shodli, že to musely být ostroretky nebo podoustve a naše feederové návnady je zkrátka nezajímaly. Na řece se nám nakonec podařilo nachytat několik karasů a cejnů. Jako prvního jsme nechali zavést Lachtana, který jako jediný z nás měl sumcové pruty s multiplikátory a pletenými šňůrami. Poté, co zavezl své montáže, přišla řada na mě. To, co však následovalo, zůstane dlouho zapsáno v mé paměti jako jedna velká komedie. Nezavezl jsem nic. Jelikož jsme zaváželi ve větru na nafukovacím dětském člunu s jedním pádlem (to druhé zlomil Lachtan při prvním zavážení), byl jsem vlastně rád, že jsem se ve zdraví vrátil ke břehu. Kbelík s rybou a vším ostatním jsem hodil přes palubu a se snůškou nelichotivých slov jsem lov sumců na této výpravě odpískal. Nicméně první záběry na sumcové pruty na sebe nenechaly dlouho čekat, a i když se jednalo o menší sumce o délce 130 cm, všichni jsme byli spokojení. Slunce příjemně hřálo, vítr se utišil a rachot cikád jen podtrhával francouzskou pohodu se skleničkou místního vína v ruce. Takto uplynuly první dny. Lachtan tahal sumce do 150 cm, já s Pájou jsme chytali to ostatní - karasy, parmy, úhoře, cejny a mně se dokonce podařilo ulovit krásného kapra dlouhého 85 cm. A pak to přišlo.

Bylo pozdní odpoledne, když se ozvala rolnička. Tentokrát však s jinou razancí, než jsme byli zvyklí z předešlých dnů. Také po záseku bylo jasné, že tohle stotřicítka nebude. Sumec vytvářel odpor, nebylo mu to ale moc platné, a tak se metr po metru přibližoval ke břehu. Zde však nastal největší problém. Potok, který se vlévá do řeky, vytváří pod vodou vysokou hranu velkých kamenů, přes které je nutné sumce přetáhnout. Sumec o tom ví své, a když se poprvé dotkl kamenů, začal vyvádět, jako by ho pronásledovalo hejno vodních vos. Po několika dalších minutách boje sumec kapituloval a nám se ho podařilo dostat na břeh. Se svými 185 cm se stal rybou výpravy a nám všem na tváři tancoval úsměv, jelikož jsme věděli, že tato výprava ponese štítek „úspěšná“. Plni dojmů a zážitků jsme všechno pečlivě rozebírali a diskutovali jsme dlouho do noci u táboráku. Přemýšleli jsme nad tím, jaké štěstí to místní rybáři mají, když jim za domem teče taková voda. Je to zvláštní, ale byť jsme nebyli nikterak daleko od statisícového města, za celý týden jsme neviděli jediného rybáře. U vody byl absolutní klid, nikde ani noha. Později jsme se dozvěděli, že do tohoto ramena je zákaz vjezdu motorovým člunům. A tak jsme měli toto asi sto metrů široké rameno s průměrnou hloubkou od čtyř do sedmi metrů zcela pro sebe.

Můj nezdar s lovem sumců se nakonec ukázal jako produktivní. Po příjezdu do ČR jsem rychle nastoupil na letní brigádu a už se mi v hlavě formovaly myšlenky na to, jak za výplatu nakoupím vybavení a v září se sem vrátím. Když jsem se o svém záměru zmínil svému parťákovi, slovo dalo slovo, červenec a srpen utekly jako voda a my jsme v září opět seděli na břehu Rhôny. A zase jsme byli ve třech: Lachtan, Láďa a já. Zvolili jsme sice stejné rameno, ale o dva kilometry dál po proudu. Měli jsme k tomu své důvody. Jedním z nich byl lepší přístup k vodě bez kamenů a popadané stromy ve vodě u druhého břehu. Ty slibovaly mnoho úkrytů pro vousáče, které jsme hledali. Tentokrát jsme u vody nebyli sami. V obytném autobusu zde žije dnes už náš kamarád Titi, který nám pobyt u vody velmi ulehčil. Uměl obratně vyjednávat s policií, které se moc nelíbilo, že tu stanujeme a rozděláváme ohně. A v neposlední řadě jeho solární panely na střeše autobusu se velmi hodily k chlazení všech našich potravin. My sice neuměli francouzsky a Titi zase neuměl anglicky, ale i tak jsme se řečí těla domluvili. Teploty oproti červnu spadly na příjemných 30 °C, a tak nám nic nebránilo věnovat se rybařině 24 hodin denně. Oproti červnové výpravě jsme už disponovali rybářským člunem (se dvěma pádly!) a všichni tři jsme měli po dvou sumcových prutech. Já jediný jsem však měl smekací navijáky, což se později ukázalo jako špatná volba.

Na mušle jsme lovili nástražní ryby

Nástražní rybou byl nejčastěji karas

Když byl vezírek plný nástražních ryb, začalo se zavážet. Lachtan s Láďou umístili své koncové splávky k protějšímu břehu jen několik málo metrů od potopených stromů. Vzhledem k tomu, že se mi na smekací navijáky nevešlo tolik šňůry, musel jsem své montáže umístit mnohem dál od spadlých stromů na otevřenou vodu. Už první noc přišlo několik záběrů a sumci nás nenechali moc vyspat. Vytáhli jsme celkem čtyři sumce v rozmezí od 150 do 170 cm a několik záběrů zůstalo neproměněných. Teď s odstupem času váhám tvrdit, jestli se vždy jednalo o záběry. Jako nástrahy jsme používali výhradně karasy o délce 40-45 cm a dnes už vím, co taková ryba dokáže. Někdy sama s prutem tak zacvičí, že v návalu adrenalinu není tento „záběr“ objektivně posouzen a dojde k záseku do prázdna. Další den se vše obrátilo k horšímu. Začal foukat mistral rychlostí 90-100 kilometrů v hodině. Na řece byly vlny přes půl metru s bílými čepicemi a vyvézt s naším člunem bylo nejen nemožné, ale i nebezpečné. Ten, kdo mistral nezažil, tohle nepochopí. Nejen že se nedá chytat, nedá se dělat téměř nic. Vařit, číst ani odpočívat, nic z toho se vám nedaří. Vítr bere vše, co mu stojí v cestě. Rákosí se ohýbá až na zem a větve topolů vysoko nad vámi vydávají zvuky, při kterých se modlíte, aby vám některá z nich neskončila na hlavě.

Další den se situace uklidnila, a tak jsme opět zaváželi. Na rozložení prutů se nic nezměnilo. Nebyl důvod. Čtyři sumci za jednu noc byli jasným důkazem, že zvolená místa k lovu jsou správná. Na první záběr jsme čekali opět až do západu slunce. Prut ve stojanu sebou začal divoce škubat a nebylo pochyb o tom, že se jedná o záběr. Lachtan utahuje brzdu a nesmlouvavým bojem přitahuje rybu až na břeh. Absence podvodních překážek a materiály použité ke zdolávání rybě moc šancí na únik nedávají. Proto se tento krasavec o délce 180 cm brzy dostává na suchozemský svět a po pár fotkách znovu mizí v hlubinách své domoviny. Dalšího rána přišel záběr Láďovi. Slyším zvonění rolničky, následuje Láďovo „Je tam!“ a pak už jen jakési křupnutí. Láďa nadává, volá na nás, ať seběhneme za ním na pláž. Když s Lachtanem dorazíme, ukazuje nám Láďa svůj multiplikátor v ruce. Spoj navijáku a prutu nevydržel a praskl. Láďa musí podat prut Lachtanovi a sám oběma rukama drží multiplikátor a začíná nemotorně navíjet. Lachtan poctivě prutem pumpuje a já sleduji tuto groteskní situaci. Sumec není žádný obr, ale i se svými 167 cm jim pěkně zatopil. V tomto duchu pokračovala celá výprava. Tahaly se ryby do dvou metrů. Lachtan s Láďou vše poctivě zapisovali a hráli své soukromé závody o to, kdo odsud odjede jako vítěz. V kolonce Lachtan bylo devět ryb, u Ládi sedm a u mě nula. Kluci si ze mě dělali legraci a pochechtávali se, jaké to asi bude vrátit se do ČR podruhé během tří měsíců z Francie bez ulovené ryby. Padala na mě deprese a začínal jsem být smutný, že mají asi pravdu a že si na svého prvního sumce z Francie budu muset počkat další rok. Výprava se blížila k závěru, měli jsme všichni zavezeno a čekala nás poslední noc.

Zatím jsem tu nezažil déšť a místní mě vždy utvrzovali, že je to tady velmi suchý region. Ten den ale vše nasvědčovalo tomu, že přece jen sprchne. Těžká černá mračna zakryla oblohu, začal foukat přízemní vítr. První salva kapek dopadla na hladinu a my jsme všichni zalezli do bivaku. Poprvé na této výpravě. Nebyla to bouřka, byla to průtrž mračen trvající několik hodin. Poprvé mě vzbudila voda, která se do bivaku dostala podlahou. Měl jsem kompletně mokrá záda. Po nutných opravách a úpravách v bivaku jsem znovu usnul. Ne však na dlouho, jelikož za chvíli na mě křičel Láďa, který stál venku a s hlavou strčenou do bivaku mi opakoval, že mám záběr. Probuzenému chvíli trvá, než pochopí, co se děje, a jelikož kluky znám, první, co mě napadlo, bylo, že mě chtějí zase dopálit. „Dělejte si srandu z někoho jiného, blbouni, já ven v tomhle nevylezu,“ zněla má odpověď a chtěl jsem pokračovat ve spánku. Jenomže Láďa naléhal a volal na mě: „Podívej se aspoň oknem na svoje pruty, když nechceš ven!“ Ten pohled stál za to! Nejdřív jsem zaměřil rozbouřenou vodní hladinu Rhôny, potom jsem začal hledat pruty. Všudypřítomné rákosí, které sebou házelo na všechny strany, mi ztěžovalo zaměření prutů, jelikož jsem měl oči ještě napůl zalepené a celková atmosféra byla mírně chaotická. Pak pomohla příroda. Na obloze se zablýskalo a já na krátký moment uviděl své dva pruty. I ten krátký moment mi stačil k tomu, abych si všiml, že jeden z nich netrčí kolmo vzhůru, ale je napnutý jako struna a téměř rovnoběžně kopíruje hladinu řeky.

Déšť způsobil to, že půda velmi změkla a sumcovi se podařilo stojan na pruty na půl vyvrátit. Jako by do mě kopli. Během pár vteřin jsem stál pouze v trenkách na břehu s prutem v ruce a ucítil jsem první škubance ryby. První, co mě napadlo, bylo povolit malinko brzdu. Co kdyby to byl kapitál a já ho urval, člověk přece nikdy neví. Pomalu jsem ho začal vodit a přitahovat ke břehu. Už mi bylo jasné, že to kapitál nebude, ale to ostatní stálo za to. Hlavou se mi honily myšlenky, že přece jen snad neodjedu s prázdnou. Do toho blesky nad hlavou, všude se valila voda a listí na stromech hučelo. To vše, včetně dvou lidských hlav zvědavě trčících z bivaku, mi bylo svědkem mého prvního zdolání sumce ve Francii. Když jsem rybu zdolal, ihned jsem ji vložil do našeho třímetrového vezírku, abych se s ní mohl vyfotit. Pak už jsem usnul s velkým úsměvem a pocitem zadostiučinění a spal až do rána.
Ráno už naštěstí nepršelo. Změřil jsem svého sumce a i pouhých 166 cm stačilo k tomu, abych měl svůj nový osobák. Kluci vytáhli také nějaké ryby, a tak jsme ráno udělali společný snímek. Později jsem se dozvěděl od Titiho, že v noci spadlo tolik srážek, kolik obvykle spadne za období května až srpna.
Tím končí výprava roku 2010. Odjíždím s absolutním uspokojením a vizí toho, jak se sem příští rok vrátím.

Za Uni Cat Team přeje Petrův Zdar Ivo Zbořil