Jak (ne)chytit nilského okouna

8.5.2016 - whitehunter

Zdravím všechny čtenáře MRKu! Poté, co jsem se v prosinci vrátil ze své již třetí neúspěšné výpravy na lov nilských okounů, rozhodl jsem se, že se o své poznatky podělím s dalšími případnými zájemci o jeho lov, aby případně neopakovali některé moje chyby.

Nejsem typ člověka, který by jel s cestovkou. Rád si hledám vlastní cestu, a jak již samotný název napovídá, velké ryby v tomto článku nečekejte.

Nilský okoun

Nejdříve bych vám tuto rybu rád krátce představil. Nilský okoun, též robalo nilský nebo lates nilský (Lates niloticus), je velký sladkovodní dravec dorůstající délky dvou metrů a váhy dvou set kilogramů. Je to největší zástupce rodu Lates, alespoň co se váhy týče. Do délky mu konkuruje (a podle některých zdrojů ho i lehce převyšuje) endemit z jezera Tanganika, Lates angustifrons, který ale dosahuje maximálně poloviční váhy. Další dva známější zástupci tohoto rodu jsou japonský akame (Lates japonicus) a australsko-asijský barramundi (Lates calcarifer), kteří také dorůstají zajímavých rozměrů a jsou velice ceněnými úlovky.

Popis

Nilský okoun má silné, robustní tělo s lehce zploštělou hlavou. Ústa jsou koncová, opatřená drobnými zoubky a jejich koutky sahají až za úroveň malého žlutočerného oka. Má dvě samostatné hřbetní ploutve, z nichž první je zakončená trny. Zbarvení může být stříbrné až olivově zelené, hřbet je obvykle tmavší. Ocasní ploutev bývá černá, zbylé jsou většinou světlejší.

Jak už jsem napsal výše, jedná se o predátora. Mladým jedincům slouží za potravu především larvy hmyzu, korýši a drobné rybky. V dospělosti (udává se, že průměrný dospělý jedinec měří 120–140 cm) je to prakticky cokoli, co se ve vodě vyskytuje a co je schopen pozřít, nevyjímaje dokonce ani vodní ptactvo. Stejně tak ani kanibalismus není u tohoto druhu vzácností.

Je to ryba stanovištní, která čeká v úkrytu na kořist. Obecně se má za to, že dospělí jedinci preferují hloubku od 20 do 40 metrů (ve Viktoriině jezeře byl dokonce uloven v hloubce 60 m!), ale v některých lokalitách (např. Albertovo jezero a jezero Turkana) dávají přednost mělčím partiím.

Výskyt

Rozšíření nilského okouna je poměrně značné a vzhledem k mnoha úspěšným pokusům o introdukci jej lze nalézt téměř ve všech zemích tropického pásu kontinentální Afriky. A právě vysazování na místech, kde se dříve nevyskytoval, dodalo této rybě velice nechvalnou proslulost. Když byl v roce 1954, v rámci projektu na zvýšení výnosů z rybolovu, nasazen z Albertova jezera do Viktoriina jezera, jezera Nabugabo a jezera Kyoga, bylo zaděláno na ekologickou katastrofu. Zvláště ve Viktoriině jezeře předvedl nilský okoun, co umí, a během několika let zdecimoval populaci místních, často endemických cichlid a mnoho z více než pěti set druhů bylo údajně zcela vyhubeno.

I přes tento odstrašující případ se ve vysazování nadále pokračovalo a na konci osmdesátých let minulého století se dokonce uskutečnily pokusy o introdukci mimo Afriku, konkrétně v Texasu a na Kubě. V Texasu byl nasazen do jezer s teplejší vodou u zdejších elektráren, protože jinak by zimu nepřežil, ale ani tak se zde neuchytil. O aktuálním stavu kubánské populace se mi nepovedlo bohužel nic zjistit.

Kam na něj

I přesto, že je nilský okoun v tropickém pásu Afriky velice rozšířený, většina lokalit jeho výskytu je pro „sportovní“ rybolov (tedy chytání na prut za účelem získání spíše fotek než večeře) nevhodná nebo neprozkoumaná. Mnohde je populace okounů silně ovlivňována lovem a ryby často nemají šanci dorůst ani metrové délky. Jiné oblasti jsou zase příliš nestabilní nebo špatně dostupné. V současnosti je jedním z nejlepších míst na chytání nilských okounů národní park Murchisonovy vodopády na Viktoriině Nilu v Ugandě. K úspěšnosti toho místa právě přispívá i fakt, že se jedná o národní park a místo tedy není vystaveno tlaku komerčního rybolovu.

Mezi další místa, kam se na okouny jezdí, patří jezera Turkana, Viktoriino a Násirovo jezero, z nichž na posledních dvou jsem měl možnost si zachytat i já. O Viktoriině jezeře se jen krátce zmíním, protože moje výprava skončila fiaskem a momentálně to asi ani není lokalita, kam by se okounachtivý cestovatel cíleně vydal. Zato příhodněji situované Násirovo jezero bych rád podrobněji přiblížil ve druhém a třetím díle svého článku.

Debakl na rovníku

Výpravu na největší jezero Afriky jsem podnikl v roce 2008. Po prostudování několika materiálů týkajících se ekologické pohromy, kterou tu okoun způsobil, jsem nabyl dojmu, že jezero je plné ryb s váhou přes 100 kg, které jen čekají, až je přijedu ulovit. Dohledal jsem sice tenkrát obrovské ryby chycené do sítí, ale o tom, že by tu někdo zkoušel chytat na prut, prakticky nic. Tím líp, říkal jsem si, průkopnické akce mám stejně nejraději. A protože jsem jel hodně do neznáma a předpokládal jsem rozšíření okouna po celé ploše jezera, volil jsem nejsnazší cestu, přes Keňu. Keni sice náleží pouze asi 6 % rozlohy jezera, ale vzhledem k jeho velikosti 68 800 km2 je to pořád slušná plocha. Zbylá část je rozdělená přibližně rovnoměrně mezi Ugandu a Tanzánii.

Přiletěl jsem do keňské metropole Nairobi, odkud jsem pokračoval vlakem do Kisumu, přístavu ležícího na břehu Winamském zálivu, který zabírá velký kus keňské části jezera. Sehnal jsem si zde loďku s motorem a řidičem a vyrazil na lov. Záliv byl o dost mělčí, než jsem předpokládal, a některé jeho části byly nedostupné kvůli zavlečenému brazilskému hyacintu – tokozelce vzplývavé (Tetraodon lineatus). Rostlina mnohde vytvářela tak hustý koberec, že ani pro velké lodě nebylo možné projet skrz. Místní rybáři lovili do sítí a mezi úlovky převládaly tilapie (Oreochromis niloticus).

Když jsem se ptal na okouny, říkali, že ti velcí jsou spíše v ugandské a tanzánské (hlubší) části jezera. No, nic naplat, přesunout se by pro mě bylo už příliš složité. Neměl jsem příslušná víza a ani dost času. Nasadil jsem tedy Super Shad Rapy, ideální nástrahu pro střední hloubku, a doufal.

Po třech dnech trollingu a vláčení se mi podařilo prochytat velkou část zálivu, ale bez jediného kontaktu s rybou. Už mi bylo jasné, že dřív podseknu hrocha nebo krokodýla, než tu chytím okouna, a tak jsem poměrně zklamaný kapituloval. Abych si alespoň trochu zachytal, odjel jsem na „black bassy“ na jezero Nakura…

Přibližně po třech letech jsem uvažoval o druhém pokusu, tentokrát z protější, tedy ugandské strany, ale právě tou dobou se začaly objevovat informace o úbytku ryb na jezeře, takže jsem svůj záměr nakonec neuskutečnil. V současnosti je komerční lov na Viktoriině jezeře natolik rozšířený, že ryby málokdy stačí dorůst plné velikosti a ulovit velkou rybu (přes 60 kg) chce už slušnou porci štěstí...