pár zážitků od vody

Kategorie: Všeobecné
Zavzpomínal jsem a napsal, co jsem u vody a kolem vody zažil. Poprvé něco trošku delšího, než jen příspěvek do diskuze.
Ten titulní obrázek mi nakreslila dcera, když byla ještě malá. V té době jsem na ryby nechodil, ale měl jsem doma několik akvárií, takže ryby viděla pořád. A na dovolené v Chorvatsku jsme spolu pár rybek chytli z mola, jen na vlasec s cívkou v ruce. To bude asi ono.

KÝBL

Sedím takhle u řeky, mám záběr, zasekávám a přitahuji nějakou malou rybu. Vstávám, beru podběrák, jdu ji dolů k vodě podebrat. Přitom periferně slyším, že vzadu za mnou někdo přichází.
„Může se napít?“ slyším mužský hlas.
Vedle stoličky mám vždycky kyblík s vodou na mytí rukou od krmení a ryb. Nemám čas se tam dívat.
„Jo, ale je to špinavý,“ odpovídám.
„To nevadí,“ říká on.
Podebírám rybu a otáčím se. Z mého kýblu pije divoké prase! Není ještě moc velké, ale docela se lekám.
„Mám ho ochočený,“ uklidňuje mě.
Dochází mi, proč nevadí, že je voda špinavá. Asi mu to s tou příchutí krmení i chutná. Slečnu s vietnamským prasátkem na vodítku jsem viděl už i v Praze u metra, ale tohle ještě ne.
Pouštím rybu, prohodíme spolu ještě pár vět a on odchází. Divočák jde na volno v klidu s ním…

HADI

Je to už hodně let. Byl jsem s mými malými dcerami na procházce. Na mostě pro pěší přes řeku jsme se zastavili a dívali se dolů. Voda byla mělká a čistá. Uviděli jsme užovku. Čekala v proudu mezi kamením na dně na kořist. Vydržela pod vodou dlouhé minuty, než se zase nadechla. Pak opravdu chytla malou rybku. Bylo to jasně vidět. Měla ji v tlamě naplocho a bok ryby se blýskal. Odplavala s ní pryč a ztratila se nám.

Nahoře na skalnaté stráni nad mostem u chaty je sucho. Máme tam také hady. Jednou jsem se s ním potkal nablízko. Stočil se a zvedl proti mně hlavu. Byla to zmije, nebo ne? Bylo potřeba se ujistit, doplnit si vzdělání. Internet ještě nebyl, koupil jsem si o hadech a obojživelnících knížku.
Nebyla to zmije, ale užovka hladká. Užovek u nás žijí čtyři druhy. Ta hladká se brání podobně jako zmije a lidé je někdy zaměňují a zabíjejí ji. Jen proto, že se bojí a zmiji na zahradě nebo u chaty nechtějí. Smutné. Když přišla na hady řeč, snažil jsem se to sousedům, které znám, vysvětlit.
Jednoho slunečného dne sedíme u nejbližších sousedů před chatou a u paty suché kamenné zídky vidíme užovky obojkové. Ty zná každý už ze základní školy. Byly dvě, ale co dělaly, to dodnes nevím. Vidělo to několik lidí a nikdo z nás nerozumí hadům natolik, abychom poznali, jestli se pářily, nebo spolu bojovaly. Nebylo moc příjemné se na to dívat. Pamatuji se, že chvíli měla jedna v tlamě hlavu té druhé. Nevím, jak to skončilo, zmizely nám v kamenech.

Pak jsem po letech znovu začal chodit na ryby. Člověk sedí potichu u vody a někdy vidí plavat užovku i na dva metry. Já se ale s nimi měl seznámit ještě blíž.
Když mi na feeder ryby trochu jdou, nechávám hlavu podběráku ve vodě. Podebírání je pak rychlejší a myslím si, že přitahovanou rybu přitom taky trochu míň plaším. Podběrák mám tehdy jen krátký. Jen ho pod rybu podsunu. Musím ale těsně k vodě.
Na místě, o kterém píšu, jdu k vodě dolů po strmé a trávou porostlé žulové navigaci. Jsem rád, že se přitom udržím na nohou. (Upadl jsem tam zatím jen jednou a stálo mě to zlomenou špičku).
Podběrák mám tedy ve vodě a v něm se něco děje. Zvednu ho, užovka. Vyklopit ale nejde. Zapletla se do síťoviny. Na to, jak je velká, žasnu, jak malým okem dokázala prostrčit hlavu. Hada jsem nikdy v ruce nedržel. Naštěstí kousek vedle sedí kamarád. Pomáhá mi, po chvíli snažení ji osvobozuje. Podběrák stříhat nemusím, ona je už zase ve vodě, pro obě strany to dopadlo dobře.

Po nějaké době chytám na stejném místě sám. A stane se mi to znovu. Nedá se nic dělat. Poprvé v životě beru do rukou hada a sám ho z podběráku vyplétám. Má asi jen padesát centimetrů, ale ta síla, kterou se svíjí, mě překvapuje. A za pár dní ještě jednou! Podebírám cejna a spolu s ním mám v podběráku zase užovku. Naštěstí volně. Vracím je oba zpátky do vody. Teprve teď mi to dochází! Ani jednou to nebyla náhoda. Pach ryb je asi do podběráku láká. A ten sliz od cejnů možná i ožírají? No, to asi ne, ale lezou tam záměrně.

Přestal jsem na tom místě podběrák ve vodě nechávat. Ony jsou tu doma a já sem chodím jen na chvíli na návštěvu. A přesto tam příště zase užovku vidím. Nebo snad dvě najednou? Těsně u břehu ve vodě probíhá boj. Ne, je jen jedna. Větší užovka si troufla na malinkého sumce. On nemá ani dvacet centimetrů. Hlavu už má ale širší než ona. Přecenila se, podcenila jeho, nevyšlo jí to. On jí utíká a plave pryč do hloubky. Tentokrát vyhrál. Když se mu povede vyrůst, nebude už takové problémy mít. Jedině s námi, rybáři…

A nedávno kousek vedle podebírám menší rybu, přitahuji podběrák s ní mělkou vodou k sobě, ale co se to děje? Těsně vedle něj plave stejnou rychlostí, ale nějak divně ke břehu malý okoun. Drží ho v tlamě užovka! Už je s ním v kamenech u kraje, kde skoro není voda. Tam se zastaví a začne si ho rovnat. Okounek se mrská, měří odhadem tak třináct centimetrů, hřbetní ploutev s ostny naježenou. Dochází mi, že bych mohl udělat životní fotku, nechávám rybu v podběráku ve vodě a spěchám pět metrů nahoru k batohu pro foťák. Rychle se vracím, pouzdro, zapínám foťák, koukám na display, ale je pozdě. Asi jsem ji spěchem i poplašil. Už ho má v tlamě hlavou napřed a během okamžiku s ním vylézá z kamenů do vysoké trávy pod keřem. Nestihl jsem to.
Přemýšlím, jak ho s těmi ostny dokáže spolknout. V přírodopisných filmech jsem párkrát viděl, co had dokáže, na vlastní oči ještě ne. I tělo bez ostnů měl možná třikrát tak vysoké, než byla šířka její hlavy. Ale to už neuvidím. Ze suché trávy pod keřem se ještě ozve pár zašustění a pak je ticho.
Chytám dál. Asi za dvacet minut to zase trochu zašustí. Podívám se tam. Z trávy se přes kameny do vody plazí užovka. Už ji vidím celou. V jednom místě má tělo o dost širší, ale i tak trochu méně, než bych čekal. Je to ona! A já zase žádnou fotku hada nemám.

Byly to všechno užovky podplamaté. I ta, kterou jsem před lety viděl z mostu ulovit rybku. Ty jsou nejvíc vázány na život ve vodě a živí se hlavně rybami.

A protože fotky by tu měly být, dám sem jinou. Hadi na ní sice nejsou, ale plazi ano. U naší řeky žijí i ještěrky zelené. Ty se mi jednou vyfotit povedlo. Nikam mi neutekly, protože se zrovna pářily. Samci jsou vybarvení nádherně!


Ještěrky zelené při páření

A aby toho nebylo málo, tak naposledy mi tam vlezla užovka i do podběráku, který jsem mokrý nechal ležet v trávě. Snad abych na to místo opravdu už nechodil. Nebo budu muset mít podběrák pořád podepřený se síťkou ve vzduchu.

Ještě u nás, tedy v republice, žije užovka stromová. Ta je tu velmi vzácná a může měřit i jeden a půl metru, v zemích ležících na jih od nás dokonce i víc. Dnes je snadné si o užovkách informace na internetu najít. S tou stromovou já ale žádné zážitky nemám.
A jestli jste podle názvu čekali, že to bude o úhořích, tak mi to promiňte. Byl to tak trochu záměr. Kdyby se to místo Hadi jmenovalo Užovky, nevím, jestli by to tady někdo četl.

PROČ MÁ BÝT RYBÁŘ U VODY POTICHU

Je letní ráno. Na protějším břehu řeky kousek níž po proudu pode mnou je malý kemp. Tam ve stanech asi všichni ještě spí. To já už mám zakrmeno a nahozené pruty.
Ale ne, někdo už je vzhůru. Z kempu k řece přichází ona. Sestupuje po břehu k vodě. Je to už víc mladá žena, než dívka. Svléká se. Plavky si nebere a vchází do řeky. Vodu má tak do půli stehen. Lehá si do ní, zase si stoupá, trochu se myje. Mě přes velkou vrbu, která je těsně pode mnou, asi nevidí. Jinak nikde nikdo. A já, i když jindy přehazuji feeder často, tentokrát nedělám nic. Dokonce si i přeji, abych teď neměl záběr. Ona jde ke břehu, obléká si takové to kratičké tričko, co končí nad pasem a k mému překvapení dolů zatím nic. Ještě chvíli tam tak stojí, čelem i zády ke mně, možná čeká, až jí trochu oschnou nohy. Pak se dooblékne a odchází zpátky do kempu.

Tedy ono to bohužel bylo dost daleko, možná i sto metrů, ale ta atmosféra! Tiché ráno, řeka a Ona… Jako kdyby to natočil nějaký oscarový režisér.
A jestli jsem ten den něco chytil? Snad ano, už si to nepamatuji. A pokud ne, určitě mi to vůbec nevadilo.

TROCHA SAMOCHVÁLY, KTERÁ SNAD NESMRDÍ

Přišel čas třešní. Zkouším tlouště. Na jeden feeder chytám tradičně na červy a druhý házím o kus níž po proudu na delší dobu na třešni. Zatím nic moc, jen nějaké menší ryby na červy. Kde jsou ti tloušti?
Ale přišlo to! Na spodním prutu rána, špička do hokejky, sotva ho stačím chytit do rukou a povolovat. Za chvíli rybu zastavuji. Na medium prut a návazec 0,18 pro mne nebude snadné vyhrát. Uvidíme.

Přichází ke mně mladý pár.
„Můžeme se dívat?“
„Určitě.“
„Na co?“
„Na třešni. Buďto pěkný tloušť, nebo menší amur.“
Po chvíli zdolávání je ryba blíž a u hladiny. Je to amur.
„Chcete ho podebrat?“
„Ne, díky, měl bych to zvládnout sám.“

U břehu udělá ještě dvě kola, unaví se a mám ho v podběráku. Podařilo se! Pokládám ho i s podběrákem do trávy a namáčím si ruce. Háček má naštěstí na krajíčku tlamy, venku je raz, dva. V rychlosti ho měřím. Má 68 cm, můj druhý největší. Vracím ho v podběráku do vody. Chci ho chvilku podržet hlavou proti proudu, aby se vzpamatoval. On mě za to odměňuje tím, že okamžitě zamáchá ocasní ploutví, pěkně mě postříká a je pryč.

„Tak na shledanou,“ otáčím se k nim a směju se, jak jsem mokrý.
„Na shledanou, dobrá práce, pane,“ povídá on a ukazuje mi zvednutý palec.
Je asi rybář a mě se chce věřit, že mi to neříká jen proto, že jsem tu rybu chytil, ale i kvůli tomu, jak jsem se k ní choval.
Odešli. Nebyli daleko, ještě jsem je viděl a měl jsem na prutu dalšího amura. Už jsem ho zahlédl, byl možná o trošku větší než ten první. Ale rozjel se od břehu tak, že jsem nestihl víc povolit a unavený návazec mi praskl v uzlu. Byl pryč. Asi, aby té mé samochvály nebylo moc… A pak až do večera na třešně ani ťuk.

ZÁHADA

Bylo mi tehdy asi čtrnáct, patnáct let. Přesně už to nevím. Stál jsem na mostě přes vodní nádrž Švihov, které se více říká Želivka a slouží jako zásoba pitné vody pro Prahu. Kvůli té pitné vodě se tam chytat nesmělo a stále nesmí. Bylo léto, byl jsem tam náhodou, bylo to poprvé a dosud naposled. Jeli jsme s tátou okolo autem a já mu řekl, ať odbočí a zastaví mi tam. Chtěl jsem tu vodu vidět.
V té době už jsem s mým dědou o několik kilometrů níž na Sázavě pár sezón, tedy spíš pár letních prázdnin, ryby chytal. A taky jsem už většinu z nich uměl poznat.
Stál jsem tedy na mostě přes Želivku a díval se dolů, do té veliké, čisté vody. Kromě jednotlivých ryb jsem po chvíli, skoro přímo pod sebou uviděl něco zvláštního. Těsně pod hladinou plavaly ryby přímým směrem někam dál přehradou. Bylo jich asi osm, nebo deset a byly seřazené v šípu, stejně, jako když letí tažní ptáci! Jejich siluety jsem shora jasně viděl. Široké hlavy a dozadu se zužující těla. Nepochyboval jsem ani chvíli. Byli to mladí sumci. Jak byli velcí nevím, přesně jsem to nevěděl ani tenkrát. Sledoval jsem je, dokud to šlo, než se mi ztratili. Cestovali přehradou a šetřili přitom seřazení ve skupině silami? Je něco takového vůbec možné? Menší sumci přece žijí společně.

Od toho dne už uplynulo tak čtyřicet pět let. Nepamatuji si už, jestli jsem to tenkrát někomu řekl. Táta na ryby nechodil a děda zkušenosti se sumci, myslím neměl. Na té úzké Sázavě, kam chodil, jich tenkrát asi moc nebylo. V době, kdy jsme chodili k vodě spolu, chytal hlavně štiky. O sumci mi nikdy nevyprávěl.


Vzpomínka na mého dědu. Foto někdy kolem roku 1959, kdy já jsem se narodil.

Ale zpět k těm mým sumcům. Jenže…, jenže já dnes, s odstupem těch mnoha roků, už nevím jistě, jestli se to tenkrát opravdu stalo, nebo se mi o těch „letících“ sumcích jen potom v noci zdálo. Byl to jen krásný sen mladého rybáře? Na tom mostě jsem tehdy ale skutečně byl a ty ryby před sebou stále vidím. Pamatuji si to celý život. Že bych si tak dlouho pamatoval sen? Opravdu nevím a už se to nikdy nedozvím…

Pokud někdo z vás něco podobného viděl, slyšel o tom, nebo o něčem takovém četl, napište mi. Anebo i to, že to skutečně možné není.
A jestli snad někdo poznáváte dědu, napište mi taky. Určitě by byl rád.



Mirek.V
 
Mirek.V - 13.6.2019

Diskuse k miničlánku

Mirek.V - Profil | Út 20.7.2021 21:10:50

Slavetin >> Po delší době jsem se sem podíval, měl jsem totiž znovu užovku v podběráku.
Děkuji.
A díky i všem ostatním, kterým se to líbilo dříve.

Slavetin - Profil | St 24.3.2021 12:20:42

Tento článek se mi moc líbil. Krásný, lidský, srozumitelný; navíc doba a atmosféra se mi připomněly a jsou velice pravdivě a poeticky vystiženy. Děkuji.

Seržant55 - Profil | Ne 23.6.2019 7:29:18

Moc pěkný článek,krásné zážitky které máme všichni kdo delší dobu rybaříme.Mirek je,ale dokáže popsat takovým způsobem jako by jsme tam byli s ním. Dík-líbý MOC.

draveček - Profil | Ne 23.6.2019 6:32:53

Pěkné počtení, hezké příběhy 👍

Klose - Profil | Pá 14.6.2019 22:09:36

Nezbývá než souhlasit, opravdu krásné čtení

marmyš - Profil | Pá 14.6.2019 20:29:06

Moc pěkné,radost číst.

petrikveprik - Profil | Pá 14.6.2019 15:45:19

Krásné čtení, jde vidět, že jsi opravdový Rybář!

chatař 30 - Profil | Pá 14.6.2019 14:36:10

Super relax v praci 👍

sven - Profil | Pá 14.6.2019 14:11:34

Také se připojuji k spokojeným čtenářům. Krásné, prosté, čisté, lidské... Děkuji.

adraj.x - Profil | Pá 14.6.2019 14:02:23

Krásné čtení

Dědek - Profil | Čt 13.6.2019 23:31:05

Krásné, opravdu se to moc krásně četlo. Děkuji :-)