Hadi v našich vodách

9.3.2020 - Milan Tychler

Byly doby a místa, kde jsem při letním nočním lovu s rousnicemi nasbíranými po dešti na zahradě mezi záhony očekával záběr úhoře téměř s jistotou. Samozřejmě byly i dny, kdy se úhořům moc nechtělo a jejich záběr byl spíše zbožným přáním, pak ale zase přišly dny, kdy se jich dalo chytit od desíti do půlnoci i pět šest.

Já nejsem nějak zvlášť častý noční lovec, ale občas si v příjemném večeru, kdy zrovna moc neotravují komáři, posedím u vody rád. Bohužel, s úhoři se potkávám čím dál méně a jsou pro mě spíše překvapením než očekávaným úlovkem. Ve vodách, kde jsem je dříve chytával, se na rousnici chytí spíš malý sumec než úhoř. Všichni víme, co za tím vězí, jak je drahé monté, a vůbec známe ty věci okolo. Jenže tak to prostě je. Úhoř se stal v našich tekoucích vodách, kde jsem je chytával nejraději, vzácnou rybou a dny, kdy mě jeho návštěva potěšila, bych během roku spočítal na prstech jedné ruky. Nicméně občas nějaký úhoř přijde a já jsem za něj vděčný.

Už od rána se sbírá na déšť, kterého už by bylo hodně zapotřebí. V dálce hřmí, obloha je tam tmavá, ale jak to tak vypadá, zase nás to obejde. Ten náš kout je jako zakletý. Prostě nekápne a nekápne. A když ano, je to nějaká hrůza, která nadělá více škody než užitku. Říká se, že letní bouřkové období je na úhoře dobré. Při dusných podmračených dnech před bouřkou se úhoři zvedají, začínají šmejdit a hledají potravu. Tak jsem to slýchal od malička, ale nevím, co je na tom pravdy. Úhoře se mi podařilo nachytat i jindy, a dokonce i za docela chladných nocích. Řekl bych, že to je spíš tím, jestli se rozhoupáte a na úhoře prostě vyrazíte, nebo ne. Faktem je, že v takovéto dny máte docela slušnou naději.

Kutím něco na dvorku a pokukuji po obloze, jestli mě to vyžene, nebo ne, ale zatím to tak nevypadá. Nicméně bouřkové mraky se motají kolem celé odpoledne, a tak ve mně nakonec uzraje rozhodnutí zase po delší době na ty hady vyrazit. Nedaleko teče malá říčka, kde jsem kdysi býval s úhoři hodně úspěšný a zažil jsem tam pár hezkých večerů. Voda je to pro úhoře jako stvořená. Dost všelijakých překážek, členité dno, podemleté břehy, divočina… Určitě dnes vyrazím. Nejdříve však musím zkontrolovat rousnice. Už je skladuji dost dlouho a popravdě řečeno, už jsem na ně skoro zapomněl. Rousnice jsou v pořádku, a tak zbývá jen připravit dva pruty na lehkou položenou a vyrazit.

Úhoře chytávám na položenou i se splávky, které mají místo anténky chemické světélko. Používám k tomu dva lehoučké teleskopy s odhozem asi padesát gramů, což na tyto ryby bohatě stačí, a osmadvacítku vlasec. Kdysi se doporučovala třicítka i pětatřicítka, ale dnešní vlasce mají mnohem větší nosnost než tehdejší Silon. Je ovšem pravda, že při lovu u překážek, kde čekávám na úhoře nejčastěji, se nemá nic podcenit. I úhoř sebou dovede docela mrsknout, a jakmile ho pustíte do překážek, je pravděpodobnější, že spíše přetrhnete vlasec než že vytáhnete úhoře. Proto je dobré mít vlasec, který něco vydrží a do kterého se můžete opřít. Když zaseknete úhoře, nedá se hovořit o nějakém zdolávání. Prostě ho musíte táhnout na břeh. Jakmile mu povolíte a dáte mu šanci se někde zachytit, bude to pravděpodobně konec a s úhořem se budete moct rozloučit. S těmi malými zelenými tkaničkami připomínajícími nedomrlé užovky, které v některých vodách žijí, problém není, ale slušný úhoř, ten dovede hezky zavařit vodu. Tak snad budu mít dneska štěstí, a když nic, alespoň si v klidu chvíli u říčky posedím. Beztak jsem pořád v jednom kole.

Přicházím ještě za světla a vybírám si místo u velkého tarasu. Vyvrácená vrba tu leží přes říčku a na ní se zachytila spousta všeho možného, co voda přinesla. Někteří rybáři tu čekávají na kapry, kteří se tu zdržují v tišině pod překážkou. Já si sedám nad ni. Když se úhoři zvednou, pojedou okolo břehu proti proudu a to je moje šance. Rozhodně nebudu nahazovat nijak daleko. Prostě jen spustím své nástrahy pod břeh a hotovo.

Jakmile se po příchodu podívám na vodu, je mi jasné, že někde výš proti proudu zapršelo, protože je malinko podkalená. Sice nijak nestoupá, tedy zatím, ale to je dobré, moc dobré. Řekl bych, že podmínky pro lov úhořů přímo ideální. Jenže určitě se nechci radovat předčasně. Takových dnů už jsem zažil mnoho, a přesto jsem zůstal bez záběru. Tak už žádné okounění a nahodit! Čím dřív budou vlasce ve vodě, tím dřív budu mít šanci na nějakou rybu, i když to třeba nebude úhoř. Každá pěkná ryba, která sebere mou nástrahu, je na břehu rozhodně vítaná. Na tomto lovu mě baví i to, že s sebou nemusím tahat spousty vybavení, nejsou třeba žádné zvláštní přípravy, míchání krmení a vůbec je to všechno jednoduché. Proto trvá jen pár minut, než nahodím a pohodlně se usadím.

K signalizaci používám docela obyčejné čihátko v kombinaci s jednoduchými elektronickými signalizátory, u kterých mám vypnutý zvuk. Abych ve tmě zaznamenal záběr, úplně mi postačí rozsvícení červené diody. Teď je ještě světlo, a tak zvuk zatím ani nezapínám. Rousnice neleží ve vodě ani deset minut a vlasec levého prutu se dává do pohybu. Žádné poškubávání – pěkný plynulý tah. Mohla by to být pěkná ryba. Ale jaká? Přiseknu a něco skutečně mám. S rybou se nijak zvlášť nepárám, ať se zmítá, jak chce. Je to tloušť. To se dalo čekat… Ten žížale neodolá. Pouštím ho, upravuji nástrahu, která tam naštěstí zůstala, a hned znovu nahazuji. Rousnice jsou teď vzácné. Je sucho. Netrvá dlouho a na tutéž potrhanou nástrahu mám další záběr. Tento je trochu cukavý, ale odpor není úplně malý. Že by další tloušť? Ale ne, tentokrát na mě vykoukne úplně jiná ryba, kterou jsme kdysi považovali za hodně vzácnou – sumec. Tedy, spíše sumčí mimino. Je to pěkná ryba, ale řekl bych, že v posledních letech se jich tu chytá víc, než je pro tuto vodu zdrávo.

No, jdou-li „sumci“, mohl by se splést i nějaký úhoř. Šeří se, a tady mezi stromy docela rychle. Začínají bzučet komáři, ale není to nijak strašné. Trocha repelentu to spraví. Nastala chvíle klidu. Na mě trochu dlouhá. Tak se to ze začátku hezky rozjíždělo, zdálo se, že jsou ryby při chuti, a teď je voda jako bez života. No, co se dá dělat. Teď už musím jen trpělivě čekat. Nic víc dělat nemohu.

Zrovna, když kontroluji čas – za chvíli bude jedenáct – blikne červeně signalizátor a čihátko poskočí k prutu. Popadnu prut a hned zaseknu. Na konci se ozve ryba. Trhá vlascem, a když ji zvednu k hladině, točí se jako vrtule. V slabém světle čelovky se zabělá bílé úhoří břicho. Tak jsem se přece jen dočkal. Je to docela slušný kousek. Háček nemá hluboko, takže ho snadno vyprostím. Ukládám rybu do bezpečného saku a rychle zase nahazuji. Jsou-li při chuti, je třeba rychle jednat. Braní nebude trvat dlouho.

Jak se zdá, dnes mám šťastný den, tedy noc. Další ryba se ozve do deseti minut a krátce nato ještě další. Mám tři úhoře. To se mi nestalo už hodně dlouho a jsou to celkem pěkné kousky mezi sedmdesáti a osmdesáti centimetry. Nejsou nijak zvlášť vykrmení – kdysi jsem tu chytil kus tlustý jako láhev od piva – ale jsou pěkní. Myslím, že v udírně jim to bude docela slušet. Úhoř je jedna z mála ryb, kterou si občas vezmu. Teď se to zrovna hodí. Máme naplánovanou malou párty s přáteli. Bude se grilovat, udit a tohle bude pěkné zpestření…

Už je to hodnou chvíli, co jsem si naposled úhoře vzal. Musím říct, že jich chytám čím dál méně a většinou jen malé. Trochu se obávám toho, že s úhoři to bude čím dál horší a že na tuto naprosto „klasickou“ úhoří noc budu vzpomínat jako na jednu z posledních a budu říkat: „Jó, to bylo tehdy, kdy u nás ještě brali hezcí úhoři…“