Na bahňáku II.

28.10.2019 - Milan Tychler

Na rybníce nepřestávám krmit, ale pomalu snižuji dávky malého partiklu a začínám přidávat pelety, trochu boilie a také v malé míře tygří ořech, protože doufám, že mi tyto návnady a později i nástrahy přece jen pomohou odradit menší ryby. Nemám tím na mysli jen karasy, ale i menší kapry. Tady je kapříků opravdu spousta. Jednak se zde malí kapři vysazují, ale každoročně tu také proběhne výtěr, takže drobných kaprů je tu opravdu hodně. Jsou tu však i větší ryby, ovšem kvůli složitým podmínkám, tedy hlubokému bahnu a spoustě vodních rostlin, není vůbec snadné je tu lovit.

O mnohých vodách se šíří všelijaké zkazky, a to jak v pozitivním, tak v negativním smyslu, a často jsou to skutečně jen pohádky bez reálného základu. Je totiž snadné říct, že ve vodě nic není, když nedokážu nic chytit. Jenže já tam kapry viděl. Ti větší se u hladiny moc neukazují, ale čas od času se dají zahlédnout ve chvíli, kdy se pod hladinou mezi rostlinami krmí.

Kdysi jsem mezi záběry zadumaně hleděl na hladinu a zdálo se mi, že v jednom místě nedaleko břehu se listy rostlin maličko nadzvedly a pak zase pomalu klesly a po chvíli se to opakovalo. Postavil jsem se, ale neměl jsem dobré světlo a nic jsem neviděl. Popošel jsem si proto po břehu, vyškrábal se na nízkou starou vrbu a zahleděl se do míst, která mi v tu chvíli už byla více než podezřelá. Netrvalo dlouho a opět se tam něco hnulo. Když rostliny zase klesly, objevila se ve volném okénku pořádná kapří ocasní ploutev. Dlouhý stín a maličký tichý vír na hladině pak mou podívanou nadobro ukončily. Ryba musela mít určitě přes sedmdesát centimetrů. Váhu bylo těžké odhadnout, ale žádný drobeček to nebyl.

Druhé setkání s velkými kapry jsem tady zažil úplně u břehu. Bylo to v době, kdy se třely štiky. Okolo břehu jezdila velká jikernačka s boky plnými jiker a za ní se stále drželi dva menší roztoužení štíhlí mlíčáci. Byli jí v patách jako její vlastní stín. Když jel ten průvod okolo už potřetí, se zájmem jsem štiky sledoval a najednou jsem za nimi zahlédl ještě další ryby. Pluly trochu hlouběji. Naklonil jsem se, abych lépe viděl, a to, co jsem spatřil, mi skoro vyrazilo dech. Tři pořádní kapři okolo deseti kil jeli za štikami v závěsu a pak ještě pár menších kousků.

Že jsou tu větší kapři, to jsem věděl, ale tento pohled zcela překonal má očekávání. Teď je tedy na mně, jak s tímto poznatkem naložím. Zde je to věc jasná. Velcí kapři tu jsou, jenže se samozřejmě mezi tou hromadou drobotiny na nějakou kukuřici těžko chytí. Ne že by ji nežrali, ale drobotina bude jistě rychlejší. Uplatním tedy známou selekci pomocí větších návnad a nástrah. Teď už nechci lákat na loviště hromady malých ryb, ale vnadit na této vodě jen velkými nástrahami by byla chyba. Funguje to tak, že drobné ryby budou stále upozorňovat na potravu, a až z loviště zmizí, nastoupí větší ryby, které dokážou prohledat dno důkladněji a nalézt i nástrahy, které zapadly hlouběji.

Pelety, boilie i tygří ořech používám upravené dost výraznými pachy a skutečně se jedná o takovou větší hrst všeho dohromady. Chodím se sem bavit s karasy a líny a vždycky, když odcházím, krmím na dvou zvolených místech. Jedno je na vzdálené lavici a druhé kousek ode mě pod nohama, kde jsem našel takový malý plácek, který mi teď přijde velmi vhod.

Ovšem na tomto místě nemám zpočátku štěstí, respektive nepřichází záběr od větších ryb. Na peletu jsem chytil docela hezkého lína, pak několik karasů na menší boilie a na tygří ořech nic. Přesto se nevzdávám naděje, protože vím, že místa těsně okolo břehů mají potenciál hlavně v nočních hodinách, a já se na tento lov teprve chystám. Přes den se proto věnuji vzdálenějšímu místu na lavici. Tam je sice více sedimentu, ale jak jsem zjistil, už ne tolik jak dříve. Díky dlouhodobému vnadění drobným partiklem ryby tohle místo hodně vyčistily a to se mi teď hodí. Pár dnů krmení a klidu jim tam vzadu jistě prospělo. Místo pod břehem tedy nechám odpočinout. Zkusím to tam zase někdy později v nočních hodinách. Dál na něm však budu lehce vnadit, aby ryby nezapomněly, že i tam se dá najít něco k snědku, a budu chytat jen na vzdálenějším místě.

Brzy z rána nahodím dvě kuličky na panáčka a u druhého háčku mám dva tygří ořechy s chilli. Ani ne po hodině se dává do pohybu cívka navijáku u prutu vlevo, kde je nastraženo boilie. Popadnu prut, ale ryba z háčku po vteřině dvou padá. Pokud mohu soudit, nebyla zřejmě velká, a tak si říkám, že to není žádná škoda. Možná je to lepší, než kdybych ji skutečně zasekl a ona mi na oplátku rozplašila celé loviště. Když montáž stáhnu, musím upravit nástrahu, protože plovka je pryč. Tentokrát už nechytám ani s krmítkem, ani s helikoptérou, ale používám normální průběžnou koncovou sestavu s olovem v závěsce a návazcem dlouhým okolo třiceti centimetrů. Prostě klasický lov kapra.

Od záběru už uplynulo několik hodin a neděje se nic. Nijak se nevzrušuji. Velké ryby nejsou plotice a neberou na požádání. Přesto ve mně stále hlodají pochybnosti, či spíše starost o to, zda nejsou mé nástrahy pohřbené příliš hluboko v bahně. Nejraději bych je vytáhl a přehodil. Jenže co když už jsou kapři někde poblíž anebo na lovišti? Nerad bych je poplašil. Občas se objeví nějaké bublinky, což naznačuje přítomnost ryb, ale o velikosti to mnoho nevypovídá.

Teprve o poledni přichází vyrušení – nad hladinu vyskočí kapr. Tady je to dost nezvyklé, ale o to povzbudivější, když kapr vyskočil právě v místech, kde krmím. Nechávám tedy montáže být. Den plyne, přichází odpoledne. Čas na hrnek kávy… Než zapálím vařič, všimnu si, jak se vlasec vlevo pomaloučku napíná a zase povolí. Totéž se skoro vzápětí stane u druhého prutu. Odložím všechno z rukou, sednu si a čekám. Jenže se neděje nic. Už to vypadalo nadějně, ale zřejmě to byl planý poplach. Skloním se zase k vařiči, zapaluji plyn a stavím konvičku nad plamen. Ještě se úplně neotočím a cívka jednoho navijáku kvílí a prut se hrne z vidliček. Silná ryba, zdá se!

Popadnu prut a sleduji, kam míří napnutý vlasec. Zdá se, že na volnou vodu, což je dobře. Rychle přemýšlím, na co vlastně ryba zabrala. Je to boilie na panáčka. Mohl by to být slušný kapr, ale najednou se mi něco nepozdává. Pocítím několik silných úderů do vlasce. Konečně se mi daří rybu otočit a dostat ji z menšího trsu rostlin, který objela, a mám ji pod nohama, kde vytáčí osmičky a stále tluče do vlasce. Když pak uvidím zaslizený vlasec, je to jasné – na háčku je sumec, a ne kapr. Pěkná metrová ryba. Tak ten už zpátky do vody nepůjde, zdejší líni jsou mi milejší. Tím pro dnešek končím. Před odchodem ještě nakrmím s tím, že to ráno zkusím znovu.

Za svítání nahazuji stejně jako včera. Stejné montáže, stejné nástrahy. Po půl hodině se vlasec rozjíždí. Tentokrát jsou to tygří ořechy a na háčku je opět silná ryba. Míří mezi stulíky. Dá mi opravdu hodně práce ji udržet a i tak se mi to moc nedaří. Naštěstí se mi skoro uvázlou rybu podaří uvolnit. Pak ji táhnu i s kusem jakési vodní „zeleniny“ k sobě. Je to moc pěkná ryba. Největší kapr, jakého jsem na této vodě dostal. Ten den to byl jediný a také poslední záběr až do oběda. Po obědě jsem chytil jednoho menšího kapříka a pak už nic. Přesto jsem byl spokojený. No jak bych nebyl! V takovém plivátku dostat takovou rybu! A že není více záběrů? Není se čemu divit. Každá taková ryba se téměř rovná malému zázraku.

Večer se mění počasí a na ryby není ani pomyšlení. Také se musím věnovat práci, a tak „bahňák“ na nějakou dobu pouštím z hlavy. Vracím se až téměř po měsíci a v podstatě začínám znovu. Ale vyplatilo se mi to. Dostal jsem ještě pár pěkných ryb a jednou z nejpěknějších byla ta ulovená těsně u břehu. Všechny jsem vrátil vodě a doufám, že se s nimi ještě někdy potkám. Snad budu mít já, ale i zdejší kapři štěstí…