Na bahňáku I.

10.10.2019 - Milan Tychler

Při lovu feederem se používají v podstatě jen dvě koncové montáže – klasická průběžka a páternoster. Je pravda, že s tímhle si člověk vystačí, ale proč nezkusit i něco jiného, když to přináší výsledky?!

Kdysi jsem se dost natrápil na jednom malém, ale moc pěkném rybníčku, kde jsou moc pěkní karasi, líni i kapři. Problémem bylo silně zabahněné dno. Už slyším ty hlasy, že v takovém případě je lepší chytat se splávkem, ale splávek a vlasec o průměru 0,25 mm nejdou moc dohromady. Stulíkové a rákosové porosty jsou tam přirozeným útočištěm velkých ryb a ony se nejraději zdržují právě na okrajích těchto polí. Jakmile nějakou rybu zaseknete, okamžitě zamíří přímo do prvního shluku rostlin, a tak musíte používat silné nářadí, abyste odtud ty slušnější ryby dostali. Tohle je voda, kde si už vylámalo zuby mnoho rybářů.

Někteří sem úplně přestali chodit, ale pro mě to byla vždycky výzva a čím méně rybářů bylo na březích, tím lépe. Alespoň si pak mohu vybrat místo, které mi vyhovuje, a hlavně je tam klid. Mohu tedy volit i místa blíže ke břehu, protože tam ryby nejsou rušené, a to zvyšuje mou šanci, že zaseknutou rybu přivedu ke břehu. Ovšem to bahno, to je skutečně peklo…

Místy je snad bezedné. Když nahodíte zátěž a necháte ji klesnout ke dnu, nikdy necítíte, že dopadla na dno. Čím je těžší, tím hlouběji zapadne. Když ji pak pomalu táhnete k sobě, je to, jako byste olovo vedli hustou kaší, a na hladině jasně vidíte podle bublin, kde se právě pohybuje. Pak ho stačí zvednout k nosu a hned cítíte ten silný zápach bahna. Někde je vrstva menší, někde zátěž klesne až do třiceti centimetrů. Je to peklo, ale i s tím se dá bojovat.

Když jsem se do tohoto boje pouštěl, zaměřil jsem se zpočátku na dvě věci – hloubku vody a vrstvu bahna. Tahat sem loď mi připadlo jako hloupost, a tak jsem vzal na pomoc splávek a olověnou zátěž. Dalo dost práce, než jsem objevil pár míst, kde bahna není tolik. Díky trpělivosti a asi stovce hodů jsem ale objevil i jakýsi zlom či lavici, která se pozvolna a šikmo táhne do hlubší části rybníka, kde pomalu klesá. Dno je tu, jak se zdá, celkem pevné, i když sediment tu rozhodně je. Avšak není ho tu tolik jako jinde, což je moc dobrá zpráva. Hloubka se tu pohybuje od tři čtvrtě metru do metru a půl. Není to mnoho, ale tato voda je celkově hodně mělká a metr a půl, to už je dost. V podstatě je to maximum. Tohle místo je podle mého soudu hodně zajímavé. Je tu však problém. Musí se k němu nahazovat hodně ze strany a těsně okolo pásu stulíků. Proto zůstalo mnohým utajeno. Na tomto místě všichni nahazují přímo před sebe.

Jelikož mi tu jde hlavně o kapry, bude zapotřebí nějakou chvíli vnadit a já musím vymyslet tu nejpřijatelnější variantu, která mi ke kaprům pomůže. Rozhoduji se po nějaký čas vnadit jen namoženou pšenicí a řepkou, kterou mohu dostat tam, kam chci, jen raketou. Původně jsem chtěl vnadit týden, ale nakonec jsem to protáhl až na čtrnáct dnů, protože se mi třikrát stalo, že u vody seděl rybář. Ne sice na místě, které jsem si vyhlédl, ale tak, že by můj úmysl jasně odhalil. Nechci nikoho podezřívat, že by si pak hned na „mé“ místo nahodil, ale v tomto směru trochu opatrnosti rozhodně neškodí. Krmit jezdím nepravidelně. Někdy ráno, někdy navečer, jindy přes den. Prostě jak mám čas. Důležité je jen to, aby do vody padlo vždycky aspoň nějaké krmení a ryby si zvykly tam pobývat. Také doufám, že jak budou ryby sbírat drobnou potravu na dně, částečně ho tím vyčistí. Proto záměrně vnadím drobnými částečkami. Chci, aby se tam prostě objevily všechny ryby.

Konečně přichází čas lovu. Vyrážím časně ráno, za rosy. Mám v plánu vydržet až do večera, a tak mám věcí, co táhnu k vodě, celkem dost. Už se na to ale těším. Doposud jsem jen krmil, a když už jsem vypadl na ryby, tak jen na krátkou chvíli s vláčecím prutem v ruce. Klidný den s posezením u nahozených prutů mi přijde docela vhod.

Mám s sebou lehký přístřešek, ale zatím ho stavět nebudu. Počkám až zmizí rosa. Den bude jistě jako po celý týden hodně teplý a na mém místě mi sluníčko bude svítit do zad. Trochu stínu tedy rozhodně uvítám. Zatím je fajn, a hlavně je tu božský klid. Nebýt ptáků v korunách stromů a párku divokých kachen na vodě opodál, není tu živé duše. Kachny si také zvykly na mé krmení. Vždycky z trávníku vysbíraly do posledního zrníčka, co jsem při plnění rakety vytrousil, a tak vlastně „zametaly“ stopy. I dneska jim něco málo nesu, což přijímají s hlasitým kácháním. Vůbec se mě nebojí.

Na lavici nakrmím o něco méně než obvykle a začnu klasickými nástrahami, které používám na bahně, tedy kukuřicí doplněnou malým žlutým plovoucím boiliem. Nastražím tři zrnka plus kuličku. Snad bude tato nástraha dost velká na to, aby ji nechali karasi na pokoji. Druhou nástrahou je samostatné plovoucí boilie velikosti 14 mm. No a teď se dostávám ke koncové montáži. V poslední době mi jako velmi rozumná, a hlavně účelná, připadá varianta krmítka začleněného do montáže, kterou kapraři nazývají helikoptérová. Používá se tam, kde je třeba házet daleko, a vy chcete mít jistotu, že se návazec nezamotá. Kapraři v sestavě samozřejmě nepoužívají krmítko, ale prostou zátěž.

Já ale tuto montáž používám i z jiného důvodu. Díky umístění krmítka na konci vlasce mohu posouvat návazec po hlavním vlasci, aniž bych musel měnit jeho délku, a mohu ho umístit tak, že ho nebude krmítko stahovat do bahna. Není to sice klasika, kdy je nástraha těsně u krmítka, ale je to funkční. Používám těžší krmítka a směs mám připravenou tak, aby jí většina vypadla během pádu krmítka sloupcem ke dnu. Tuhá směs v krmítku zapadlém do bahna, to by mi nebylo k ničemu. Takto alespoň zanechá krmení lákavou stopu.

Prut, kde je jako nástraha kukuřice, nahodím blíže a těsně k okraji stulíků. Plovoucí boilie posílám dál od břehu až na konec lavice do hlubší vody. Když je všechno hotové, sluníčko už svítí naplno a hezky hřeje. Rosa zmizela a já rozkládám přístřešek. Jsem v plné práci, když se ozve brzda navijáku, které jsem pro jistotu povolil. Je přece jasné, že záběry přichází právě ve chvíli, kdy se nedíváte. Očekával jsem poměrně rychlý útok na kukuřici, ale ozval se druhý prut s plovkou. Bohužel to není kapr, ale celkem slušný karas. Velikost nástrahy ho nijak neodradila. Nu což, tady s tím musím počítat. A já s těmito rybami rozhodně počítám. Byl bych naivní, kdybych si myslel, že budou brát jen kapři nebo že docílím záběrů tím, že jim předložím dvě kuličky velkého a tvrdého boilie. Dnes mě zajímá, zda se vůbec budou kapři o tohle místo a o mé nástrahy zajímat.

Pouštím karasa a v poslední chvíli popadnu do ruky druhý prut, kde je prudký záběr. Tato ryba je rozhodně těžší a podle toho, jak vzdoruje, to bude určitě kapr. A také že je! Žádný velikán, ale mírová ryba, která už by mohla mít v rukou jiného rybáře velký problém. Je to pěkně vybarvený a hezky kulatý lysec. Rybu pouštím a znovu nastražuji kukuřici. Krmítko pořádně smrdí bahnem, ale jak vidět, celý systém funguje velmi dobře. Dalších záběrů se dočkám asi po půl hodince. Tentokrát je to naopak. Přichází záběr od karasa na kukuřici a od slušného kapra na kuličku dál od břehu. Je to hezký nízký a dlouhý šupináč. Vypadá jako ryba z řeky.

Do oběda už nemám jediný záběr a odpoledne je úplně mrtvé. Teprve před večerem, či spíše v hodně pozdním odpoledni přichází ještě jeden kapr. Také není špatný. Nevypadá to na žádné hody, ale já to považuji za úspěch a v podstatě je to jen začátek. Vlastně je to mnohem víc, než jsem vůbec čekal. Vnadění se ukázalo jako správné a koncová sestava také obstála. Dalším krokem bude snaha dostat se k nějakým větším rybám a to rozhodně nebude snadné. Myslím, že dosud to byla jen velmi příjemná procházka růžovou zahradou… (pokračování příště)