Když okouni papají

- Milan Tychler

Podzimní měsíce patří k nejbarevnějším a nejkrásnějším v roce a myslím, že v tu dobu, kdy se voda vyčistí, mají nejkrásnější barvy i naši okouni.

Když jsem chytil svého prvního okouna, či lépe řečeno okounka, byl jsem z něj nadšený. Tato rybka byla vytažena z čisté podhorské řeky, měla nádherné barvy a hned mi dala okusit svou trnitou ploutev i ostny na žaberních obloucích. Prohlédl jsem si ji pořádně a poučil se, protože stejné chyby už bych nerad neopakoval. Okouní zbraně jsou účinné a popíchat dovedou hodně bolestivě. Nicméně pár kapiček krve mou radost rozhodně nezkazilo. Dodnes si pamatuji ten rozdíl mezi tím, když jsem chytal na omak hladké plotičky a najednou jsem měl v ruce drsného okouna, jehož drobné šupiny pevně vrostlé v kůži byly jako brnění. K tomu ještě kopí jeho hřbetní ploutve a je z něho opravdový rytíř.


Podzim patří k nejkrásnějším obdobím v roce

Rybka, kterou jsem tenkrát chytil na hnojáčka, co doputoval se splávkem z proudu do klidnější tůňky, byla velká možná jako má dětská dlaň. Ovšem radost jsem z ní měl převelikou. Pamatuji si, jak jsem potom do sešitu kreslil jednoho okouna za druhým a obzvláště si dával záležet na jeho tmavých pruzích. Později, když jsem objevil kouzlo lehké přívlače, byli okouni v mých rukou podstatně častěji. Získal jsem možnost je porovnávat. Je to vskutku ryba mnoha forem. Okouni jsou vysocí i nízcí. Zavalití i hubení. Mohou mít pět tmavých pruhů, ale i devět. Někdy jsou pruhy sotva zřetelné, jindy připomínají tygří kůži. A okoun také je takový tygr našich vod. Dovede řádit mezi rybkami vskutku dravě a jeho síla, hlavně v mládí, spočívá v tom, že loví v hejnu jako vlk. Proto je možné z jednoho místa vytáhnout hned několik ryb. Ovšem s většími okouny už to tak snadné není. Větší okouni jsou samotáři. Tedy víceméně…


Každý rybář jednou pozná okouní zbraně

Občas, když máte štěstí, zahlédnete tyto větší ryby, jak projíždí okolo břehu, anebo když se vám někdy podaří většího okouna zaseknout, jeho druhové ho doprovází až ke břehu. Pak, když poznají svůj omyl, zmizí. Zažil jsem to mnohokrát a u některých ryb se mi už zastavil dech. Jednou jsem táhl ke břehu okouna, byl to moc pěkný kus, jaký se vskutku nechytí každý den. Počítám, že měl dost přes čtyřicet centimetrů. Dozajista to byl největší okoun té sezóny. Když poprvé prořízla jeho naježená hřbetní ploutev hladinu, zahlédl jsem kousek za ním další stín ryby o něco delší, avšak mnohem robustnější. Silueta připomínala dobře živeného kapra. Jenže to byl omyl. Zaseknutého nešťastníka doprovázel jeho druh velikosti vskutku trofejní, a aby nezůstalo jen při tom, vzápětí se objevil ještě jeden podobný spíše rybě na háčku či velikostí někde mezi nimi.


Pruhy na okounech jsou úžasné

Hlavou mi letělo: Co dělat?! Rád bych zaseknutý kus tiše dostal z vody a pokusil se ještě o toho dalšího v závěsu. Věděl jsem však dobře, že je to věc téměř nemožná. V každém případě jsem se o to ale chtěl pokusit. Jenže, nebylo mi přáno. Okouna jsem zasekl na celkem jemné náčiní, a protože byl opravdu při síle, musel jsem mu trošku povolit, aby nepřetrhl vlasec. Okoun se rozjel a dosáhl k překážce, kde se vlasec zachytil o rozmočenou větev a přetrhl se. Byla to pro mě bolestivá rána. Nicméně choval jsem v sobě naději, že ještě zabere některý z těch dvou, kteří ho doprovázeli. Nestalo se. Něco jsem se tam i v blízkém okolí naházel. Měnil jsem nástrahy, zkoušel hloubku i přilehlé mělčiny – marně.


Ryby hledám v hlubších tůňkách

Takoví jsou okouni. Někdy se vám věší na háček jeden za druhým, ale obyčejně jsou to menší ryby. Pak přijde den, kdy je každý záběr vzácností, ale jsou to lepší kousky. Jaký čas je na okouny nejlepší? Nachytat se tyto ryby dají v létě i v pozdním podzimu či v podstatě už v zimě. Ale nejraději ze všeho mám podzim. To jsou okouni ve formě. Celé léto se živili rybkami, kterých měli dostatek a plnili si chřtány pilně. Jejich boky jsou na podzim pěkně zakulacené, plné. A je třeba, aby se vykrmili, protože přes zimu budou držet půst.

Teď na podzim je spousta možností jak a kde pichlavé brachy lovit. Já se za nimi často vypravuji na menší řeky a hledám je v hlubších tůních, kam se stahují za drobnými rybkami. Na malých vodách nepočítám s trofejními rybami. Tady prostě nemají podmínky k tomu, aby dorostli, avšak dají se tu chytit moc pěkné kousky. Ideální je doba, kdy už odešla po vodě většina listí. Jinak je to při lovu přívlačí pravé peklo, které bych přirovnal k období, kdy se na vlasec lepí květ vrb a topolů ucpávající očka feederového prutu. Trojháček vláčené nástrahy jako by neměl nic jiného na práci než sebrat každý list plující pod hladinou. Nahodíte třeba malý wobbler a vedete ho k sobě. Cítíte pravidelné vibrace a stálý odpor ve vlasci. Najednou vibrace ustanou a nástraha vodou jen klouže. Hned je vám jasné, že se na háček něco zachytilo, ale ryba to není. Zpropadené listí! Když to u řeky vypadá takto, je lepší nechat přívlač přívlačí a věnovat se jiným rybám. Když už je listí pryč, pak je ta správná doba…

Opatrně vstupuji do řeky, která plyne klidně a tiše. I když jsem byl tichý, od břehu vystartoval pěkný tloušť a zmizel někde uprostřed toku v hlubší vodě. Jen trocha kalu po něm zůstala, ten však vzala voda rychle s sebou. Pomalu a tiše se přesouvám ke středu toku a pak pomaloučku postupuji proti proudu. Házím vpravo i vlevo a vedu nástrahu k sobě po proudu. Malými wobblery pročesávám vodu. Nástrahy na tento způsob lovu si pečlivě vybírám. Většina wobblerů chodí dobře, když je taháte proti vodě, napříč tokem anebo klidnou vodou. Ovšem po proudu dolů, to je něco jiného. K tomu se každý model nehodí. Také tady nemohu používat ty, které jdou hlouběji, protože tu nikde není více než lehce přes metr a dno je poseté nejen kameny, ale i větvemi a větvičkami, za které se nástraha ráda zachytí.

Ještě nejsem ve vodě ani deset minut a už cítím, jak je chladná. V létě jsem se tu čvachtal jen tak v kraťasech a bos. Teď jsou třeba teplé ponožky a prádlo, aby to člověk neodstonal. Ovšem když přijde první záběr, starost o to, jak už je voda studená, rázem pomine. Ryba čiperně jezdí vodou a nechce se vzdát. Ovšem okoun to není. Je to štíhlá silueta, asi nějaký hubeňour tloušť. Ale není to tloušť, je to malá štička. Pouštím nezbednici a hned nahazuji znovu. Přiblížil jsem se k místům, kde začínají u obou břehů hlubší jamky. Tam, kde stojím, je mi voda tak do půli stehen, ale v tůňkách je k metru.


První okoun je tady

Nahodím těsně ke břehu, nechám nástrahu zanořit a vedu ji pomalu k sobě. Protáhnu tůňku a v místech, kde se dno začíná zvedat k hladině, cítím, jak nástraha škrtne o dno. Zvednu špičku prutu kousek výš a pokračuji v navíjení. Opět něco ucítím, ale tentokrát je to spíš takové zatřesení a nástraha ztěžkne. Přiseknu a ryba se rozjede. Otočí se jako na obrtlíku a spěchá zpět do tůně. Tam ji samozřejmě nepustím. Vytočím prut do strany a táhnu bokem. Ryba nerada poslechne. Pozlobí, pocuká, než jí nastavím podběrák, ale už je má. Okoun je pěkně kulaťoučký, naježený a vybarvený jedna radost.

Tři vytáhnu z tůňky vpravo, tři z tůňky vlevo a pokračuji dál proti proudu. Jde to ztěžka. Tady jsou na dně usazeniny a bahno jen bublá. To není zrovna pro okouny. Ti se drží raději nad tvrdým dnem. Dobrodím k zákrutu a zkouším hlubší část na vnější straně. Hned na první hod přichází rána do prutu, jenže ryba mi padá. Škoda. Podle tahu byla pěkná. Dál už nic, až zase v hlubší tůni. Jeden tloušť a pak nastoupí okouní četa. Jsou to ryby okolo pětadvaceti centimetrů a některé i menší. Ovšem na dalším místě chytím kus přes třicet centimetrů a následuje dokonce pětatřicítka! To je ryba, kvůli které jsem přišel, a řekl bych, že o moc větší už v této říčce ani neplavou…


O moc větší už tu neplavou

Chytat okouny, to je radost nad radost, obzvláště ve dnech, kdy je podzimní slunečné počasí. Když sluneční paprsky pohladí okouna po bocích, přímo se rozsvítí jeho barvy. Ploutve jsou červenější, boky olivovější, pruhy na bocích hezky vystoupí, a když naježí hřbetní ploutev, je z okouna opravdový král.

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (7 reakcí)

Přečteno: 6 383x
Průměrná známka: 1.2