Když vás záda chytnou tak, že strávíte noc vkleče u postele, protože tak to nejméně bolí, a následujících pár dnů nemůžete přes všechny injekce a léky sedět, stát, ani ležet, aniž byste se kroutili jak hadi, jde litr koupených červů se skřípěním zubů naporcovaný v sáčcích do mrazáku. Potom už můžete jen doufat, že bolesti v dohledné době ustoupí a vy bude moct zase na ryby.
Týden to je peklo. Další týden podstatně lepší, ovšem na ryby ani pomyšlení. Konečně je to snesitelné. A jakmile se vám uleví, začnete hned řešit, kdy a kam na ně. Nejraději bych chytal vláčku pěkně v řece, ale jediný špatný pohyb při případném uklouznutí by mě ne asi, ale stoprocentně odstavil na hodně dlouhou dobu. A toho se bojím. Nejlepší bude, když si v klidu někde sednu s feederem k řece na pohodlné křeslo a jen tak na pohodu si chvilku zachytám. Je mi jedno co. Jen prostě vidět, jak se ohýbá špička, a pocítit na konci vlasce nějakou rybu…
Mrtvolky musí stačit
V autě ještě dlouho nevydržím a jet třicet kilometrů pro červy tam a třicet zase zpátky, to se mi opravdu nechce. Beru tedy zavděk těmi zamrazenými. Sice se mrskat nebudou, ale fakt je, že ryby s mrtvými červy žádný zásadní problém nemají. Stejně jich většinu sežerou utopených, čili mrtvých, tak oč jde…? Vytáhnu proto ráno jeden čtvrtlitrový pytlík z mrazáku a hodím ho do kbelíku se studenou vodou. Asi za dvě hodiny jsou červíci připravení k použití. Já ale nespěchám. Půjdu k vodě až odpoledne. Plánuji tak dvě, tři hodinky. Myslím, že to mi bude pro začátek úplně stačit.
K řece to není daleko, autem skutečně jen pár minut. Morava plyne klidně, stav vody je v normálu. Kdoví, co mi tato voda dnes přichystá? Pár plotic, ostroretky nebo cejny. Možná chytím karasa nebo nějakého kapříka? To se uvidí. V těchto klidných místech bývá Morava skutečně nevyzpytatelná a pokaždé je to jiné. Někdy jsou tu tyto ryby, jindy zase jiné a někdy je to směsice úplně všeho. Narazit se tu dá na cokoli. Masného červa, ať živého, nebo mrtvého, také vezme kdeco. Šance tu tedy rozhodně je. Tak honem namíchat trochu krmení.
Ohnout se s kbelíkem k hladině a nabrat vodu mi dělá potíže. Vyřeším to po svém. Kbelíky mám dva, ten menší si dám do podběráku s dlouhou rukojetí a už se nemusím ohýbat. Pečlivě rozmíchávám kilové balení směsi, přidávám drobné pelety a dvě hrsti mrtvých červů. Jsou takoví natažení, ale určitě je to lepší než nic a já jim věřím. Opravdu nemohu říct, že bych s mrtvými červy udělal někdy nějakou vyloženě negativní zkušenost. Spíše naopak. Mnohokrát mě vytrhli z bídy.
Přidám drobné pelety
Posílám pár krmítek doprostřed toku, který tu má šířku asi padesát metrů. Hloubka je prakticky všude stejná, jsou to plus minus tři metry. K tomu klidný proud, téměř bezvětří, sluníčko hezky svítí, záda už skoro nebolí a hned je dobře na světě. Třicetigramové krmítko klepne o dno. Všude je tu písek. Tedy v proudnici, na okrajích u břehů je jemná vrstvička sedimentů, ale tu větší voda vždycky spláchne. Díky čistému a rovnému dnu proud odnáší vůni a drobečky krmení určitě hodně daleko. Teď jde jen o to, které ryby budou zrovna nejblíže a zareagují.
Proud ohýbá špičku a já jsem trochu na pochybách, zda by nebyla vhodnější trošku tužší. Nakonec nic neměním a upravuji jen ve vidličkách postavení prutu tak, abych uvolnil tlak, který špičku ohýbá. Jedno krmítko, druhé, třetí letí vzduchem a konečně se něco děje. Špička se maličko ohne a zase narovná. Číhám s rukou nad prutem připravený k okamžitému zaseknutí, ale byl to falešný poplach. Všiml jsem si, že o vlasec ve vodě zavadila nějaká tráva, kterou proud přinesl shora. Tak nic…
Je to ostroretka
A právě v okamžiku, kdy stáhnu ruku zpět, se špička zprudka a bez varování ohne. Jen popadnu prut a držím ho. Ryba startuje k protějšímu břehu, ale brzda navijáku cvrkne jen krátce. Hned rybu stáčím dolů po proudu a vedu ji k sobě. Snaží se unikat, ale na to jí síly nestačí. Ve snaze zbavit se háčku potřepává hlavou. Už vím, co to bude – ostroretka. Stříbřité tělo se zaleskne pod hladinou, objeví se prsní ploutve cihlové barvy a zvláštně utvářená tlamička této ryby, stále shánějící něco na dně a oštipující nízké zelené řasy rostoucí na dně a na kamenech. Ostroretka vlastně nic neuštipuje, ale seškrabuje řasy z povrchu jako materiál nabroušeným dlátkem. Po „pastvě“ ostroretek tak na dně zůstávají typické a nezaměnitelné stopy. Podám si podběrák a vsedě rybu podebírám. V bedrech cítím nepříjemný tlak, ale co se dá dělat. Třeba se to rozhýbe. V opačném případě mám problém.
Ostroretka je to pěkná. Do čtyřiceti centimetrů mnoho nechybí. Malý háček projel tvrdou tlamkou jako nůž máslem. Vždycky jsem se bál, že zaseknout ostroretku nebude snadné, ale nic na tom není. Tlamička je sice z velké části rohovitá, ale háček jí bez problémů projde. Jen mi vadí, že ranky i z malých píchnutí v tlamě někdy docela dost krvácí. Tato však ne, ryba má tlamičku čistou, a když se jí podívám dovnitř, vidím, že červíci na háčku nejsou jediní, které pozřela. Ostroretka je ryba žijící v hejnech, takže aby mi někam neuplavaly, přidám do krmení více mrtvých červů a rychle nahazuji znovu. Záběr přichází prakticky okamžitě. Krátké škubnutí, malá pauzička a už se špička hezky ohýbá.
Ostroretka má zvláštní tlamičku
Najely a jsem v jednom kole. Úplně zapomínám na bolavá záda, tahám jednu za druhou až do chvíle, kdy se odmlčí. Na malé vodě bych řekl, že už jsem je popíchal, ale tady mohou být důvody jiné. Možná to bylo jen malé hejno, ale možná bylo velké a prostě jsem je jen nestačil krmítkem udržet. Poplašení nepřipadá v třímetrové hloubce v úvahu. Možná se na místě objevil větší dravec a možná se na scéně objeví hejno jiných ryb. Přihazuji rychle dvě krmítka a čekám.
Konečně je tu nesmělé zaťukání. Jenže nic dál. Ještě chvíli čekám. Pak krmítko vytáhnu a vidím, že háček je prázdný. To je mi vždycky záhadou, jak se tohle nějaké rybě podaří. Tři mrtví červi na háčku s protihrotem, jen malé popotažení a nástraha je pryč. Nastražuji nové červy. Nechci troškařit a na háček jich napichuji rovnou celý chumel. S takovým soustem už si ryba tak snadno neporadí. Malé to sice mohou škubat, ale větší to prostě nasaje – jako právě teď!
Špička se mohutně ukloní a ryba hned jede přes brzdu. Nemohu říct, že by právě pelášila, ale je to svižná jízda. Trošku přidržím cívku prstem a víc vezmu za prut. „Potěžkám“ rybu. Je to rozhodně větší kus a já teď svým jednáním vyprovokoval rybu k rychlejší jízdě. Trvá jí to jen pár vteřin a je pod protějším břehem. Tam dlouho neváhá a pouští se proti proudu. Jede, z rychlosti neslevuje a mě se zmocňují obavy. Necelých sto metrů proti proudu je most. Jestli se dostane až tam, budou problémy. Okolo pilířů je teď spousta naplaveného dříví a to by nedopadlo dobře. Konečně si dává říct. Otáčím ji po proudu a vedu k sobě. Určitě však zatím nemohu tvrdit, že bych ji ovládal. Prostě pluje neochotně mým směrem. Když je na mé úrovni, zkusím ji zastavit, ale kdepak! Zase se pustí po proudu a prostě jede. Zdolávání se protahuje a evidentně to není nic pro moje záda. Poposedávám a ulevuji si, jak to jen jde. Nakonec zjišťuji, že nejméně to bolí ve stoje. A takto se mi daří rybu dostat k podběráku a následně i do něj. Je to pěkný kapr. Žádné monstrum, ale pěkně stavěná ryba, kterou jsem si povodil na čtrnáctce návazci.
Pěkný kousek z řeky vždy potěší
Musím si chvíli odpočinout. Nevím, kdo je více zmožený, jestli já, nebo ryba. Když ho pouštím, jen sebou mrskne a je pryč. Tak to by mě zabilo. Pomalu skládám své věci, protože mi došlo krmení i červi a přemýšlím o tom, jak hrozné to musí být pro rybáře, kterému nemoc nedovolí jít k vodě anebo mu rybaření nadobro znemožní. Musí to být strašné. Proto bychom se měli naučit vážit si každé chvíle, kterou můžeme u vody strávit.
Saccon Carp
