Kapři na steroidech

- Milan Tychler

Trošku nadnesený nadpis, ale co chci vlastně říct? Začnu trošku ze široka…

Jako kluci jsme začínali chytat drobotinu na řece a rybníčcích, které jsme měli v dosahu. Starší rybáři jezdili dál na větší vody, kde chytali hlavně kapry a dravce. V tu dobu byla míra kapra 35 cm a ryby této velikosti se normálně od vody braly a nikoho ani nenapadlo, že je na tom něco špatně. Když se někde chytil větší kapr, řekněme přes padesát centimetrů, to už bylo něco. Ještě větší kapři, nad sedmdesát centimetrů, se dali chytit jen na velkých přehradách a rozhodně se nedá říct, že by to byl všední úlovek. O rybách nad deset kilo se dlouho mluvilo a dvacítka byl sen. Soukromé vody neexistovaly.


Na soukromé vodě celkem běžná ryba

A tak jsou na stole otázky: Jak to v tu dobu vlastně bylo s velkými kapry? Byli v revírech, nebo ne? Co stálo za tím, že se tyhle ryby nechytaly? Špatná technika, nedostatečné náčiní, nevhodné nástrahy, neznalost při vyhledávání správných míst? Skutečně stojí za lovem velkých kaprů boilie nastražené mimo háček a tyto ryby není možné chytit po staru na vařené brambory nebo kukuřici? Je to snad tím, že je třeba setrvat déle na jednom místě, krmit a teprve pak přijde velká ryba? To se dříve také nedělalo. Anebo hraje roli skutečnost, že se zvedla míra kapra, ryby se pouští a mohou tak dorůst větších velikostí?

Já jsem prvního skutečně velkého kapra viděl na Vranově jako kluk, který sotva přičichl k rybařině…

Byli jsme tam v létě na dovolené. Vody bylo podstatně více než teď a počasí bylo nádherné. Protože jsem s sebou neměl rybářské náčiní, často jsem se jen tak poflakoval po břehu a sledoval místní rybáře. Většinou chytali pěkné cejny, občas se někomu podařil kapřík a večer vysedávali na úhoře. To ráno jsem po snídani hned pelášil k vodě. Na malé loučce seděli dva rybáři. Měli nahozené klouzavé splávky nedaleko břehu a každou chvíli některý z nich vytáhl cejna. Byly to pěkné ryby, jaké jsem u nás v říčce neviděl. Tam cejni nebyli a v okolních rybníčcích se dali chytit jen takoví ti slizcí, zakrnělí, co nenechali na pokoji žádnou nástrahu. Tihle čtyřiceticentimetroví i větší se mi moc líbili. Rybáři je strkali do vezírků a nosili je domů na uzení. Mimochodem, dobře vyuzený cejn je opravdu pochoutka.


Ryba s takovými ploutvemi se dovede rvát

Neviděl jsem, že by rybáři něčím krmili. Prostě jen nahazovali a chytali cejny. Dřepl jsem si na bobek kousek od nich a díval se. Ten vlevo dál ode mě chytal na kroupy. Na špičku dost velkého háčku napichoval vždy jednu. Rybář blíž ke mně – pamatuji si jako dnes, že byl takový malý a tlustý – chytal na něco, co vytahoval z malé skleničky. Také to napichoval na špičku háčku. Až pak jsem zjistil, že to byl zavařený hrášek. Když nahodil, chvíli trvalo, než se splávek postavil. Byla tam hloubka. Počítám tak okolo pěti metrů. Záběr cejna vypadal tak, že se splávek začal trochu vrtět a pak se úplně položil na hladinu. Neviděl jsem, že by rybář zkazil zásek. Pro mě byl tento způsob lovu úplně nový. Já chytal jen s pevným splávkem, protože tak velká hloubka na žádné vodě, kam jsem chodil, nebyla. Jejich lov se mi moc líbil a říkal jsem si, že to musím při první příležitosti někde okamžitě vyzkoušet.

Pak přišel jiný záběr. Splávek poskočil jednou, dvakrát a pak hupsl pod hladinu a ujížděl pryč. Rybář nezaváhal a sekl. V tu chvíli se jeho naviják roztočil v šílených obrátkách. Už nevím, jestli to byl nějaký Roen nebo Tap, ale něco takového jsem do té doby neviděl. Prut, skoro čtyřmetrový teleskop, se neuvěřitelně ohnul. Oba rybáři byli v mžiku na nohou a já také. Okamžitě mi bylo jasné, že i pro ně je tohle něco mimořádného. Ryba odjela pořádný kus od břehu a rybáři v podstatě nevěděli co s tím. Já jen kulil oči a asi jsem na to koukal s otevřenou pusou. Podle sklonu vlasce se ryba držela v hloubce. Pak se zastavila a začala křižovat zprava doleva a naopak. Podstatné bylo, že rybář začal pomalu navíjet vlasec zpět, protože na cívce navijáku, pokud jsem dobře viděl, už mu ho moc nezbylo. Pamatuji si jako dnes, že byl ten vlasec černý, protože to pro mě bylo hodně nezvyklé. Když byla po dlouhé době ryba zase u břehu, pořád nebylo jasné, co to vlastně na háčku je. Já měl za to, že to musí být sumec, i když záběr na nástrahu, která byla pro cejna, to téměř vylučoval.


Je boilie skutečně takový fenomén?

Zdolávání jako by neměl být nikdy konec. Ryba zase odjela kus od břehu, ale na obou rybářích bylo vidět, že už jsou o mnoho klidnější, což se ani zdaleka nedalo říct o mně. Přišel jsem až k nim, ale sotva si mě všimli. Rybář bez prutu už hodnou chvíli stál na kraji břehu s připraveným podběrákem, avšak ryba se zatím neukázala. První zavíření vody u břehu bylo obrovské. Skoro jsem nedýchal a snad se bál, že se ryba utrhne, víc než oba rybáři dohromady. Chtěl jsem vidět tu velkou rybu za každou cenu, a kdyby ji utrhli, snad bych se rozbrečel. Srdce mi tlouklo jako o závod.

Zdolávání mi připadalo jako věčnost. Konečně si dala ryba říct. Rybář ji přivedl ke břehu a kolega ji úspěšně nabral do podběráku, který mu na ni sotva stačil. Byl to obrovský kapr lysec. Neuvěřitelný kus, jaký jsem ještě nikdy neviděl. Na tvářích rybářů se zračila úleva, spokojenost. Zatímco po většinu doby během zdolávání mlčeli, teď bylo řečí jako vody. Konečně mě také vzali víc na vědomí a posunkem mě úspěšný lovec pozval blíž. Pak se asi bavili víc pohledem na mě než na toho obrovského kapra, který ležel v podběráku na trávě. Zkoušel jsem ho vzít do obou rukou a pozvednout. Nešlo to. Museli mi pomoct a i tak jsem ho nemohl udržet, protože se začal mrskat.


Cenná ryba z malé řeky

Nevím, kolik mohl ten kapr vážit, a nevybavuji si, že by ho měřili. Vím však zcela jistě, že se do vody nevrátil. Rybář se k němu sehnul, propíchnul mu srdce a prořezal žábry. Na zemi byla za chvíli velká kaluž krve. Tenkrát mi to nepřišlo surové ani zvláštní. Já nevím, co bych tenkrát dělal, chytit takovou rybu. Dnes v tom mám jasno… Velcí kapři nejsou ani dnes na denním pořádku, a co se skutečně velkých ryb týká, není mnoho svazových revírů, kde se na ně dá narazit. V každém případě platí, že se chytají mnohem častěji, než tomu bylo dříve.

Samozřejmě že i já se snažil po celou dobu svého rybaření chytat velké kapry a podařilo se mi dostat pár slušných kusů. Hltal jsem články Dalibora Hašpici a dalších následovníků. Hned jsem musel mít knihu o lovu velkých kaprů od Andy Littla, která vyšla v Londýně v roce 1988. Následovala kniha Kapři, kterou napsal Wincent Kluwe‑Yorck v roce 1993. Myslím, že originál se jmenoval Kapři – anglické metody v německých vodách. Prožil jsem si začátky lovu na boilie visící na šňůrce pod háčkem, vařil doma ty zázračné kuličky…


Kalorie pro kapry...

V rybaření to byla neuvěřitelná doba, ale není odpovědí na mé otázky. Byli tady velcí kapři, nebo ne? V poslední době jsem už z několika stran slyšel takový názor, že dříve kapři vyrůstali jen na přírodní dietě a rozhodně nemohli tak rychle dorůst takových velikostí jako teď, kdy do vody padají tuny vysoce výživného boilie, které kapři přijali jako alternativní zdroj potravy. Těžko mohu posoudit, jak dalece to může být pravda, ale klidně připustím, že v některých vodách by to i možné bylo. Potrava je prostě potrava, a pokud ji kapři konzumují, nějaké stopy to jistě zanechá.

Kapry chytám stále, ale nevěnuji jim tolik času jako ti, co nechytají kromě kaprů nic jiného, takže je pro mě kapr nad deset kilo chycený na svazovém revíru pořád vzácná ryba a jsem tomu rád. Mohu se tak stále těšit na to, že chytím jiného a většího. Každopádně se v dnešní době mají kapři jako prasátka v žitě. Rozhodně netrpí nouzí o potravu, ale bohužel ani nedostatkem pozornosti.

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (68 reakcí)

Přečteno: 8 969x
Průměrná známka: 1.32