Na cit

- Milan Tychler

Rybaříme, vyvíjíme nářadí, techniky, ale tak nějak se v určitých věcech skutečnému rybaření přece jen vzdalujeme. Samozřejmě ne všichni, ale někteří zcela jistě. Dnešní doba totiž mnohým vzala, respektive oni si nechali vzít ten pocit, kdy můžeme nejen vidět, ale i vlastními smysly cítit, jak ryba bere. V duchu pokroku svěřujeme indikaci záběrů elektronice a všelijakým „udělátkům“ místo toho, abychom spolehli na svůj zrak a cit…

Je to už nějakou chvíli a bylo to na podzim. Šlapu si to chodníčkem po břehu řeky k jezu, kde chci nějakou chvíli vláčet. Lákají mě zdejší boleni. Posledně jsem tu chytil pěknou sedmdesátku, ale jeden mnohem větší kus jsem ztratil. Byla to ryba hodně přes osmdesát. Teď už nebude lehké ho přemluvit k záběru. Ale co na tom záleží? Hlavní je, že jsem u řeky, a když se mi bude dařit, bude to prostě fajn, o nic jiného nejde. Jsem celkem zabraný do svých myšlenek a pomalu si ani nevšimnu, že u vody sedí rybář.


Chytat na cit, to už dnes nefrčí

Tohle místo znám velmi dobře. Rychlý tah dvě stě metrů pod jezem je domovem pěkných parem. Občas sem zajdu s feederem a zhusta mám úspěch. Pěkné místo, avšak hodně příkrý břeh a samý kámen. Pokud nemáte křeslo se stavitelnými nohami, moc pohodlně si tu neposedíte. Chlap sedí zády ke mně na kousku polystyrenu, nohy v gumácích svěšené k vodě, v ruce drží prut, zachumlaný do vaťáku s kapucí na hlavě. Je to vlastně jen silueta, která se koupe v ranním oparu stoupajícím z vody. Nejdřív jsem si říkal, co že za blázna to sedí jen tak na zemi, než jsem si všiml bílé desky pod jeho zadkem. Ale i tak. Kdo dnes sedí na zemi?!

Odhadnout věk člověka sedícího k vám zády nejde. Musíte mu vidět do obličeje, a tak absolutně netuším, s kým mám tu čest. Ani nevím proč, ale tento človíček mě začal najednou zajímat. V rukou drží starý otřískaný prut, žádné vidličky. Že by pytlák? To se mi moc nezdá v těchto místech. Kousek dál nad jezem je přístav, vede tudy cyklostezka. Nejspíš to bude celé jinak. Scházím dolů. Tráva je mokrá, ale naštěstí pokosená, takže nebudu ani moc mokrý. Človíček se ani nehne. Upřeně hledí do vody. Ví o mně, neví…? Na tichý pozdrav jen tak kývne. Nelekl se, takže o mně věděl, ale hledí si jen svého a zřejmě nechce být rušen. Pořád se ani neotočil. To je divné. Takže jinak. Nový pozdrav a k tomu obligátní: „Rybářská stráž. Předložte prosím doklady ke kontrole“. Teprve pak se otočí, čile vstane a zvedne ke mně oči.


Zasekne a zdolá parmu

Je to vetchý stařík s tváří tmavou a vráskami rozrytou jak zorané pole. Jen těžko mu mohu hádat věk. Vyschlou rukou připomínající slepičí pařátek mi podává doklady, prsty žluté od cigaret, oči sklopené stranou. Vidím, že je to ročník 1938. Pane jo! Osmdesátiletý chlap a ze země se zvedl jako mladík. Probírám se jeho papíry. K vodě chodí pravidelně jako kdysi do práce. Revíry moc nestřídá, avšak odnesl si do této doby dva kapry lehce přes padesát a jednu štiku. Nevím, co si o tom myslet. Je to nešika, nepíše ulovené ryby, nebo je skutečně pouští? Cvaknu mu do přehledu své razítko a s úsměvem mu podávám doklady zpět. Poprvé se usměje i on a je vidět, že z něj něco spadlo.

Rád bych se o této osůbce dozvěděl něco víc, proto s odchodem nespěchám. Jenže vidím, že je z toho nějaký nesvůj. Tají snad něco, nenajdu někde schovaný vezírek s rybami? Začínám být také trochu zmatený. Musím prolomit ledy, a tak započnu hovor s tím, jak to jde a takové ty řeči. Pan Kovařík se hned uklidnil a navázal nit. Hovoří tiše, klidně, ale pořád nějak neví co s rukama. „Tak nahoďte, ne?“ říkám mu a on poslechne jako malé dítě. Sedne na svou bílou desku a já si dřepnu vedle něj. Vezme do ruky svůj otřískaný teleskop Sona, na háček napíchne rousnici a nahodí do proudu. Má tam asi čtyřicetigramové olovo a zarážku z izolačky.


Vzápětí má cejna

Prut položí na kolena a do levé ruky vezme vlasec. Otočí se ke mně a říká: „Víte, takhle na cit, to já mám nejraději.“

Mluvíme o rybách, o vodě a ostych z něj padá čím dál víc. Za chvíli je mi jasné, že tento drobný stařík nic netají. Je prostě jen nesvůj před cizími lidmi. Dokonce je celkem hovorný a velmi milý. Také skromný a rybaření je mu nade vše.

Postupně se dovídám, jak mu umřela žena, že ty tři ryby, co letos odnesl, vzal vnučce, která ryby moc ráda, kam všude ho osud zavál a odkud pochází. Narodil se v rakouském městečku Laa a jako dítě žil s rodiči v Hevlíně, kde se seznámil s řekou Dyjí. Vyprávěl, jak tam chytali s kamarády velké „pletny“ (cejny), v tůních slýchali pukat „sumíce“ a koupávali se. Bylo to, jako bych poslouchal svého dědečka, který pocházel z téže oblasti.


Chytá jednoduše na žížalu

Každou chvíli zasekl a přivedl k podběráku parmu, velkého cejna, a zase parmu. Celkem pěkné kousky, u jedné z ryb jsem myslel, že to prut veterán ani nevydrží. Ale stařík to měl pevně pod kontrolou. Snad po každé rybě vytáhl cigaretu, ale spíše ji jen držel zapálenou v prstech ruky, která současně svírala prut, než že by ji měl v ústech. Pokaždé když zasekl, dal si cigaretu do úst a mocně zabafal. Celý při tom ožil a oči se mu rozsvítily. Přikutálel jsem si vyplavené poleno a popravdě řečeno úplně jsem ztratil zájem jít někam na ryby. Starý muž vyprávěl a já poslouchal.

Slyšel jsem, jak Dyje škodila a jaké v ní bývaly ryby. Kolik štik chytili pytláci do ok po válce a jaké to byly kusy. Rodný kraj opustil v době, kdy vznikaly Novomlýnské nádrže, tedy v sedmdesátých letech. Přesídlili s manželkou do Uherského Hradiště za prací a začal nový rybářský život na řece Moravě. Zná ji dokonale a zná i spoustu přilehlých tůní a slepých ramen. Nedalo mi, abych se nezeptal na to, zda chytá i jinak než teď. Prostě na dva pruty ve vidličkách, nebo třeba se splávkem. „Chytával jsem se splávky i na těžko. Občas nahodil i třpytku. Ale už ne. Víte, já ryby moc neberu, a když jsem na rybách, chci si to užít, jak nejvíce to jde. Chci vidět, jak se vlasec napíná, a cítit, jak ryby tahají za vlasec. Proto ho držím v ruce. Klidně mohu zavřít oči a stejně mi nic neunikne.“ Přivřel oči a velmi krátce se zasnil. „Ono už mi moc času nezbývá a nerad bych ho promarnil civěním na nějakou led žárovku.“

Nenuceně zasekl a svedl ukázkový souboj s další krásnou parmou. Je to neuvěřitelný člověk. Sice hovorný, ale pořád tak trochu ostýchavý. Zvláštní. Velmi vyrovnaný, spoustu toho zažil a osud se s ním nijak nemazlil. Všechno, co řekl, mu věřím. Poposedávám na poleně, tlačí mě, nohy brní, ale to je jedno. Sedím a povídáme si. Vypráví mi, jak jako kluci nosili ryby hospodskému, aby rodině přilepšili. Po válce nebylo nic. Každý pytlík mouky, cukr či cigarety pro otce byly vítány. Jedním dechem však dodává, že dnes už to nikdo dělat nemusí. Dnes se žije dobře a všeho je dost…


A další parma je na háčku…

Kdyby mě netlačil čas, sedím a poslouchám snad dodnes. Jen nerad vstávám, loučím se a odcházím. Vůbec jsem nenahodil, ale vůbec mě to nemrzí. Naopak. Jsem vděčný za tohle setkání, které už se nikdy neopakovalo. Zcela náhodou jsem se skoro na stejném místě, kde jsme se potkali, následující rok opět od neznámého rybáře dověděl, že pan Kovařík v zimě umřel na zápal plic. „Beztak se nachladil někde na rybách,“ dodává kolega k této smutné zprávě. S tímto skromným člověkem jsem se potkal jen jednou v životě a nikdy na něj nezapomenu. A pokaždé, když držím vlasec jen tak v ruce a chytám na cit, vždycky si na něj vzpomenu…

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (93 reakcí)

Přečteno: 8 389x
Průměrná známka: 1.01