Jediný mezi všemi

- Milan Tychler

Když oko zálibně spočine na velké rybě, která pomalu odplouvá z mělčiny, aby se ukryla, je to nádhera. Ale když pak v závěsu za ní vyrazí ještě jedna, další, o které jste nevěděli, a je skoro o polovinu delší, je to téměř šok a zvláště pak, když je to na malé vodě…

Sedím na kraji lávky přes malou říčku a odpočívám. Jsem na nohou od časného rána a už je skoro poledne. Více než šest hodin v pohybu v nepříliš pohodlném terénu, často jsem brodil vodou, ale jsem spokojený. Chytil jsem krásný pár duháků, pěkného bolena, bůhví, kde se tu vzal, několik okounů a docela slušného tlouště. Tůň pod lávkou jsem si schválně nechal až na zítra. Prut už mám sbalený. Leží vedle mě opřený o tašku s nástrahami, ale všechno ve mně teď křičí, abych ho rychle sestavil a ještě zkusil. Takové dvě ryby! Ale ne, dnes už to stačilo a alespoň se mám zítra zase na co těšit. Ještě chvilku sleduji vodu. Rád bych obě ryby, hlavně tu druhou, alespoň koutkem oka zahlédl. Jenže ty už se neobjeví. Možná jsem je poplašil, možná mají nějaké své jiné plány než se ukazovat na mělčině. Pravděpodobně někde slídí za potravou. Tak tedy zítra…


I tak malé vody skrývají mnohá překvapení

Ráno vstávám a mé myšlenky se hned točí okolo řeky. Nespěchám. Vím přesně kam jít a co dělat. Má zkušenost na této vodě říká, že časně ráno můžu dostat nějakého pstruha, ale ne pěkného tlouště. Ti jsou mnohem aktivnější, teprve až začne sluníčko svítit na hladinu. V tomto tmavém údolí to bude až tak okolo deváté, takže mám čas. Nicméně stejně jedu k vodě. Alespoň se podívám lépe po okolí. Jdu jen tak bez prutu opatrně kolem vody a snažím se zahlédnout nějaký pohyb. Odhrnuji větvičky, nakukuji do tůněk a pátrám v mělčinách. Tamhle u břehu jsou dva malí tloušti. Stojí přesně v místě, kde sluníčko prosvětluje vodu. Kousek od nich na mělčině popojíždí malý pstroužek. V mělkém tahu se u dna zablýskne.

Zastavím se a sleduji místo, odkud přišel stříbrný signál. Už zase a kousek vedle zas! To jsou ostroretky, které vyjely za ranní pastvou. Seškrabují nízké řasy, kterými jsou tu porostlé kameny a dno. Nacpávají si bříška tou zeleninou, která je plná všelijakých broučků a jiných drobných vodních živočichů, kteří v řasách žijí. Je tu celé hejno těchto ryb a v dohledné době se na ně určitě podívám trošku blíž. Ale už je čas podívat se na mého tlouště.


Chytil jsem pár duháků

U auta sestavím proutek a hrabu se mezi nástrahami. Absolutně nevím, co na vlasec přivázat. Tito dva tloušti, a hlavně ten veliký, budou protřelí mazáci a jistě se nadají jen tak opít rohlíkem. Jako první nástrahu vylučuji malou rotačku. Teď už jsou vody hodně oblýskané a nemyslím si, že bych tu právě s touto nástrahou udělal díru do světa. Hodně rád chytám na wobblery, ale vím, že velcí a zkušenější tloušti jsou vůči hřmotnějším nástrahám dost podezřívaví. Musel bych vybrat nějaký málo agresivní model a rozhodně bez kuliček. Mám tu něco takového, ale stejně váhám. Snad bych je mohl ošálit gumovou žížalkou, ta vypadá docela jako živá. A mám tu i jakési pijavice. To jsou mimořádně účinné nástrahy, avšak mají jednu chybu – opatrné ryby je často drží jen za ocásek a nedají se jen tak zaseknout. Menší tloušti nebo i okouni je vsrknou jako nic. Pro velkého tlouště by to byla naprostá hračka, ale dávají si zatraceně pozor. Nakonec si řeknu, že nemohu nic pokazit vláčeným streamerem.

Není moc rybářů, kteří tuto nástrahu používají, rozhodně existuje spousta různých barevných variant i způsobů vedení. Také se používají různé materiály. Nástrahy se chovají různě, nevypočitatelně, a proto si k této nástraze mohou ryby jen těžko vybudovat nějaký obranný reflex. Rozhodnuto. Bude to streamer. Jenže jaký? Ve velikosti mám celkem jasno, ovšem barvu ještě musím vyřešit. Rozhodně to nebude nic křiklavého, i když za svou nejúspěšnější variantu považuji kombinaci černé a žlutozelené. Nakonec vsadím na černou v kombinaci s krémově bílou. Tento vzor ve vodě připomíná asi ze všeho nejvíc nějakou rybku, které dá tak velká ryba jistě přednost před nějakým hmyzem.


Nakonec sázím na streamer

Jde se na to. Opatrně nakukuji zpoza lávky do tůně a kousek po kousku propátrávám i přilehlé okolí. Ve vodě není žádný pohyb a po rybách není ani památky. Sluníčko už prosvětluje třetinu toku řeky na mělčině, ale tam žádnou rybu nevidím. Asi jsou ještě schované v bezpečí tůně. Dokud se na mělčině neobjeví drobné rybky, nebudou tu ani tloušti. Když jsou ryby v hlubší vodě, je to pro mě výhoda. Já je sice nevidím, ale ani ony mě tak snadno nezahlédnou. Přikrčím se, jak nejvíce to jde. Zatížím streamer větším brokem, abych bez problémů nahodil až na konec tůně a dostal nástrahu dost rychle dolů. Budu s ní pracovat ode dna ke středu sloupce. Tloušti ještě asi nebudou pod hladinou. Pročesávám tůň. Na druhé nahození něco ťukne a už cítím odpor malé rybky. Přitáhnu k sobě malého okounka. Tito malí hltavci jsou pořád při chuti.

Už házím pěknou chvíli, avšak bezvýsledně. Mám chuť změnit nástrahu za jinou, respektive změnit barvu, ale nakonec se rozhodnu pro jinou změnu. Dávám pryč těžký brok a nahrazuji ho menším, čímž se zcela změní chod nástrahy. Propadá teď ke dnu mnohem pomaleji a to se ukázalo jako správná volba. Hned na druhý hod mám pod břehem prudký záběr. Ryba se tvrdě brání a určitě to nebude žádný tlouští dorostenec. Proutek se pěkně ohýbá a vlasec řeže vodu. Na navijáku mám dobrou šestnáctku, která zvládne i hodně velké ryby, takže zvláštní obavy nemám. Snad jen kdyby ryba vjela do nějaké vázky, pak by měla šanci vlasec utrhnout. Na volné vodě ale ne.


Tihle malí mají pořád hlad

Vedu rybu, jak nejrychleji to jde, k sobě. Skloním špičku k hladině, maličko utáhnu brzdu a prostě táhnu. Už vidím pod hladinou pěkného tlouště a – panebože, zase ho doprovází jako včera ten velký kus! Tak to je v háji… Nechci druhou rybu vyplašit, a tak hned povolím vlasec. Třeba se ryba nástrahy zbaví. Jakmile uvolním tah, tloušť se zmateně zastaví. Pak vystřelí zpět do tůně, ale pořád visí na vlasci. Velký tloušť je mu v patách. Nedá se nic dělat. Přitahuji tlouště k sobě. Teď už je sám. Myslím, že ten velký už tuší, že něco není v pořádku. Podebírám svůj úlovek. Je to na tento větší potok skutečně pěkný kus, jenže ten druhý je top! Tak velkého tlouště jsem tu ještě neviděl. Je to prostě ten jediný mezi všemi.

I když jsem do konce roku chytil na této vodě spoustu pěkných ryb, ten velký tloušť už se neukázal. Měl jsem za to, že se s chladnoucí vodou stáhl níž po proudu, kde je dlouhý a hlubší úsek, kam se na zimu stahují drobné rybky. Tam si nejspíše uloví potravu a přežije zimu. Přesto se pořád vracím k tůni. Co kdyby se tu zase objevil?

Při jedné z posledních vycházek toho roku se mi za zády zastaví neznámý kolega. Je mnohem starší než já a hned se ptá: „Zkoušíš toho velkého?“ Jen mlčky kývnu. „Ale ten už tu není.“ První, co mi bleskne hlavou, je to, že ho někdo zabil. „Jak to víte?“ „No, už dlouho jsem ho neviděl.“ „Snad je dole v hlubší vodě,“ odvětím. „Snad,“ on na to a bez dalšího slova odchází.


Pěkný, ale není to on…

Na chvíli si sednu a přemýšlím co dál. Co jsou naše vody bez těchto velkých ryb? Opravdu ho někdo chytil a zabil? Evidentně jsem nebyl sám, kdo o této rybě věděl. Asi měl někdo jiný větší štěstí a ryba tu smůlu, že se dostala do rukou někomu, kdo se nerozpakoval ji zabít. Tím vzal ale naděje mnoha dalším rybářům, kteří by se s rybou jen potěšili a pustili ji. Co nás táhne k vodě? Především naděje, že chytíme pěknou a velkou rybu, i když se normálně spokojíme s menšími. Když tam ale ta jiskřička naděje na nevšední úlovek nesvítí…

Nemohu si pomoct a říkám, že velké ryby patří vodě. Ony jsou tím kořením a solí celé rybařiny, protože právě ony nám poskytnou ty nevšední zážitky, o které jde v rybařině především.

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (43 reakcí)

Přečteno: 9 155x
Průměrná známka: 1.11