Skoro jsem si zaplaval...

- Milan Tychler

Tloušti na řece čekají a já se pořád nějak nemohu vymotat z domu. Oblékám se, telefon položený na stole s hlasitým odposlechem a poslední hovor vyřizuji ještě v garáži. Konečně u vody. Morava je hodně nízká. Přes splav nejde ani kapka a přes turbínu elektrárny jen minimum. Kus pod jezem se dá řeka snadno přebrodit. V nejhlubším místě je mi maximálně po pás.

Tento stav už trvá hodně dlouho a mezi kameny pod jezem začala růst tráva. To nebývalo. Tady se vždycky chytávalo jen ze břehu a teď tu mohu pohodlně brodit, což je výhoda. Nejdříve proházím tůň pod jezem a pak se chystám vlézt o kus níž po proudu do vody. Vláčím poctivě, ale nic se neděje. Malý okouni jen okusují ocásky mých twisterů. Boleni také mlčí. Neloví. Ale jejich čas přijde. Vždycky mají ve své aktivitě sem tam pauzu, aby to pak pořádně rozjeli.


Zatím jen okounek

Stále nic, a tak se pomalu sunu po proudu dolů. Zastavím se asi tři sta metrů pod jezem. Šumění proudu od turbíny už sem téměř nedoléhá. Brašnu s foťákem a stativ odložím na břehu spolu s brašnou nástrah, přicvaknu k vestě podběrák a vlezu do vody. Tady u břehu je nejhlouběji a také je tu silnější proud. Vede tudy koryto. Čím blíže k protějšímu břehu, tím méně vody, až se dostanu na velkou štěrkovou mělčinu. Řeka je tu široká asi čtyřicet metrů a téměř čtvrtina je v tuhle chvíli na suchu. Popojdu kousek od břehu ke středu řeky a pomocí malého wobbleru začnu pročesávat řeku. Tady je to veselejší. Chytám pod břehem celkem pěkného okouna, pak přijde menší tloušť a také malá parma. Konečně se dávají do pohybu i boleni.


Boleni se dali do pohybu

Začínají řádit na mělčině, kde se drží drobné rybky. Je až s podivem, v jak malé hloubce jsou tyto ryby schopné lovit. Nejsou to žádní giganti, největší z nich bude mít možná okolo sedmdesáti centimetrů, ale rachot dělají pořádný. Měním nástrahu za plovoucí s ponorem maximálně do třiceti centimetrů a snažím se některé to stříbrné torpédo přimět k záběru. Během půl hodiny tři dostanu. Největší z chycených má šedesát centimetrů, ale ten největší a nejmazanější se mi pořád úspěšně vyhýbá.

Jsem zhruba uprostřed toku a tak zabraný do ryb, že své okolí z hlavy úplně vypouštím. Že se něco děje, zjišťuji, až když mě začíná tlačit po proudu můj vlastní podběrák, jehož síťka je ve vodě. Zdálo se mi, že voda maličko víc proudí, ale nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, protože nestoupala. Zato teď letí nahoru téměř závratnou rychlostí. Otočím se k jezu, ke kterému jsem byl po celou dobu zády, a vidím, že jsou otevřená dvě stavidla, přes která ještě před chvílí nešla ani kapka. Teď se jimi valí voda spolu s nahromaděnými klacky, poleny a všelijakým smetím. No nazdar! Voda letí bez varování nahoru a já se musím rychle rozhodnout co s tím.


A je to tady!

Mohl bych úplně bez úhony přejít k mělkému břehu. Musel bych pak obejít nějaké zahrádky, elektrárnu, jez a vrátit se po proudu dolů na původní místo. Není to nijak daleká cesta, ale na břehu mám brašnu s ne úplně levným foťákem, brašnu s nástrahami a všechny doklady. Nerad bych o cokoli z toho přišel. Volím proto riskantnější cestu přímo ke svým věcem a doufám, že to stihnu.

Řeka začíná zlověstně hučet a po hladině plují pořádná polena. Spěchám, jak jen to jde, ale čím blíže jsem ke břehu, tím je hlouběji a já začínám pochybovat o tom, že to dobře dopadne. Dva kroky od břehu už mi prsačky tak tak stačí. Proud se do mě pořádně opírá. Při posledním kroku se mi přes vrch kalhot přelévá voda. To už se ale pevně držím břehu a škrábu se na suchou zem, kde si pořádně oddechnu. Tak to bylo skutečně o fous! Teprve teď se mi v hlavě všechno rozleží a přemýšlím, jaký smysl mělo takto riskovat. Člověk je prostě nepoučitelný. Naštěstí to dobře dopadlo.


První náplast

Soukám se z prsaček, vylévám z nich vodu a ždímám mokré věci. Naštěstí sluníčko svítí naplno, a tak nemusím domů jako hastrman.

Rozkládám své věci na rozpálené betonové schody, které tu u vodoměru vedou až k řece, a jen v trenýrkách a tričku sleduji řeku, která se z mírného beránka změnila na záludného vlka. Chytat se nedá. Jenže tak rychle, jak se voda zvedla, padá za pár minut zase dolů. Stavidla se zavřela. Klacky s listím jsou pryč a voda klesá na původní stav. Důvodem k otevření stavidel bylo bezpochyby jen vyplavení tohoto smetí.

Mokré svršky schnou před očima. Občas je otočím, ale teď už nebudu jen tak zbůhdarma sedět. Popadnu proutek a vláčím ze břehu. Jsem bez záběru. Zdá se, že ryby to také trošku rozhodilo. Střídám nástrahy, až přijde na řadu větší rotačka, která mi tu přinesla celkem pěkné tlouště. Snažím se ji držet co nejhlouběji. Po pár hodech přichází prudká rána do prutu, která by odpovídala bolenovi. Také start ryby do proudu je bleskový, ale jak se za chvíli ukáže, není to bolen, ale hodně pěkný tloušť. Tak vida, první slušná náplast na dnešní koupel. Vláčím dál a ryby jako by mi chtěly tuto nepříjemnost vynahradit, berou.


A navrch ještě pěkná parma

Po krásném tloušti přichází ještě jeden pěkný a pak pár menších. Když už se dál nic neděje, měním rotačku zase za wobbler a chytám dva bojovné boleny. Věci mám téměř suché a řeka už o ničem neví. Proudí pokojně, je čistá a ryby jsou zase na svých místech. Dokonce se daly do pohybu parmy a občas některá menší vyskočí nad hladinu. Je čas nabídnout jim něco u dna.

Malý potápivý wobbler mi přináší jednu padesátku, o jeden větší kus přijdu a pak dostávám jednu přes šedesát! Teď už mohu říct jen to, že to byl skvělý den, i když jsem si před chvílí skoro zaplaval.

Byla to nebezpečná situace, a tak si říkám, že příště musím dávat mnohem větší pozor. Jenže ono se to spíš snadno řekne, než udělá. Když chytám ryby, mám smysly obrácené jen na ně a okolí příliš nevnímám. Pokud ale chytáte pod jezem, kde se taková věc může kdykoli stát, troška pozornosti a dobrého úsudku nikdy neuškodí…

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (20 reakcí)

Přečteno: 8 485x
Průměrná známka: 1.1