Bez Jarmily to nebylo ono. Už jsme na sebe byli zvyklí. Chyběla nám, ale její přítomnost nám vynahrazoval aspoň částečně kačer Eda, který k naší radosti jednoho dne přiletěl se zprávou, že Jarmila žije. Nevíme, co to ty potvory napadlo jí takhle vyrvat z jejího domova a převézt na jinou vodu. Po nocích jsme s Přemkem vedli sáhodlouhé filosofické debaty o tom, že by bylo asi lepší, kdyby ji prostě klepli než z ní udělat otrokyni. Na jednu stranu jsme byli rádi, že žije, ale nikdo jí její osud nezáviděl.
Tak si to představte: Eda nám podrobně vyprávěl, jak si tam Jarmila žije. Byli jsme v šoku! O rybářích jsme nikdy neměli valné mínění, ale tohle bylo jak ze zlého snu. Tak třeba k nám do rybníčku čas od času nasypou blbouny a to se potom našinec musí hodně otáčet, aby urval něco do tlamky. Jenže blbouny rybáři celkem rychle z rybníčku zase vytahají a odvezou. Ještě ani jednou se k nám nedonesla zpráva, že by některý z těch puberťáků přežil. Vždycky to jen buchne, až se hladina zachvěje, a hotovo. V rybníku, kde teď žije, nebo přesněji řečeno přežívá, Jarmila, je to jinak. Všechny ulovené ryby se po ulovení vrací zpět do vody. A to by asi nebylo to nejhorší – našinec vždycky ocení druhou šanci a příště si dá větší pozor. Jenže jak si chcete dávat pozor, co slupnete, když hlady šilháte a soustředíte se spíš na to, jak se k tomu soustu, co padne do vody, dostat co nejrychleji. A vězte, že hlad je mrcha! To neřešíte žádné nebezpečí v podobě háčku. Prostě a jednoduše – rychlejší přežívá.
Mnohdy jsme Edovi ani nechtěli věřit, ale proč by nám lhal? Představte si, že žijete v rybníce, kde není nic. Jen mrtvé bahno, bahno a zase jenom bahno. U nás najdete místa s vypasenými patentkami nebo větve porostlé slávkami, spoustu těch chutných breberek prohánějících se průzračnou vodou mezi rostlinami, na jaře spoustu jiker a potěru našich spolubydlících. Tady si dáte předkrm, o kousek dál hlavní chod a krmení od rybářů berete spíš jako chutný dezert. V nynějším Jarmilčiném domově je to jinak. Tak předně je v tom rybníce víc ryb než u nás po vysazení blbounů, a aby toho nebylo málo, většinou to jsou dospělé až starší kusy úctyhodné váhy. A takový dospělý kapr potřebuje, aby přežil, jídla za několik blbounů. Tamní v podstatě vězni jsou neustále ve stresu a pořád hledají něco k snědku. Přerývají neúživné mrtvé dno, které už bylo tisíckrát přeryto. Voda je z toho zoufalého hledání tak zakalená, že nevidíte nic. Do vody neproniká skoro žádné sluneční světlo k tomu zbytku rostlin, které ještě velcí amuři nenašli, aby si naplnili propadlá břicha. Nemůžete dýchat, máte hlad a nikomu nemůžete věřit. No a to ani nemluvím o tom, že mnohdy jeden druhému ani nerozumí.
Autor kresby: gadasnik
Eda vykládal, že 21. srpna ráno najednou přijelo těžké auto a do vody z něj nasypali divné ryby. Měly na sobě brnění a dlouhé čumáky a huby jak vysavače. Cizáci se rozjeli po rybníce a pobrali i to málo, co zůstalo. Nikdo jim nerozuměl a nikdo nechápal, co v rybníce chtějí. Už tak se měli místní špatně, a ještě tohle. Místní pochopili, že se jim snaží říct, že jim jako přijeli na pomoc, ale o takovou pomoc tam nikdo nestál a nechápal, jak by pomoct mohli.
Každá nová informace o Jarmile a jejím přežívání pro nás byla dalším šokem. Samostatnou kapitolou jsou místní rybáři. U nás máme hlavně ty, co našince vytáhnou a klepnou, ale známe i ty potvory, co nás chytají asi jen pro zábavu. Většinou nás vytáhnou na břeh a s více či méně pochroumaným tělem a egem nás pustí zase zpátky. Tam je to jiné. Zpět pouští všechny ulovené ryby, ale co si takový nebožák užije, než se vrátí do vody! Nejhorší jsou údajně noci. To nemusí kapr přečkat jen ty šaškárny, co s ním tropí na břehu, ale musí potom ještě lapat do rána po dechu v mělčině v saku a nesmí se skoro ani hnout a musí doufat, že na něj nezapomenou a dobře ho uvázali. Už spousta kaprů se v saku udusila nebo pomřela hlady, když se provázek utrhl.
Eda nám vykládal, že Jarmila zhubla a na břeh už se podívala několikrát. Naučila se od místních matadorů, že nejlepší je zbytečně neplýtvat energií, a když už ji chytí na háček, je lepší nechat se dotáhnout jak pytel ke břehu. Bojovat je marné, ve vodě stejně nejsou žádné vázky a proč zbytečně vydávat drahocennou energii, když se stejně vrátí zpět?
A jak to tam mají s jídlem? U nás si necháváme ty smradlavé knedlíky uležet a takříkajíc vysmrádnout. Tam je potřeba sbírat je dřív, než dopadnou na dno. To je nejjednodušší způsob jak něco pozřít s minimálním rizikem ulovení. Je to stále dokola, pravidelně ráno a večer se ozve rána a do vody padne olovo s knedlíkem. No a hned potom začnou padat volné knedlíky na hladinu. Na ty se místní vrhnou a vyhrává ten rychlejší, co je stihne slupnout, než dopadnou na dno. Ti pomalejší potom zmateně luxují dno, jak nejrychleji to jde, a sbírají zbytky a při tom asi ani nedoufají ve štěstí, že nenatrefí na háček.
Z Edových zpráv nám běhal mráz po hřbetech. Existují prý i klubové vody, kde se ryby pouští, netrpí hladem a není jich tam jako sardinek, ale takových je prý málo. Jarmila na takovou vodu evidentně štěstí neměla. Budiž to nám a Jarmile podobným, kteří zatouží po nakrucování se před objektivem, výstrahou.
Náš informátor kačer Eda nám předal ještě jednu zajímavou informaci. Večer viděl v keřích na přítoku u mělčin nového Jarmilina domova jednu z těch potvor rybářů, co sedává i u nás. Přijel prý na kole mimo hlavní cestu až za šera a chová se úplně jinak než ti ostatní hluční rybáři na rybníku. Jako by nechtěl, aby věděli, že tam taky chytá. Eda o něm řekl, než letěl na návštěvu k nám, naší Jarmile. Ta se nejspíš z nostalgie vydala podívat se na kousek součásti své veselejší minulosti.
Na nočním nebi zářily hvězdy, měsíc v úplňku pomalu stoupal přes temné obrysy hustých vrb a pozvolna prosvěcoval vodní hladinu. Eda složil hlavu pod křídlo a spokojeně klimbal. S Přemkem a Haluzákem jsme opět filosofovali, jestli je lepší dostat klackem, nebo zažívat současný úděl naší kamarádky Jarmily. Těch pár rybářů, co k nám chodí pokoušet své štěstí, aniž by věděli, že z blbounů už zbyl jen náš vyškolený kamarád Haluzák, odrachotilo s nepořízenou k domovům. Z nedalekého křoví se ozvalo zapraskání větvičky. Zbystřili jsme všichni a čekali, co se bude dít. Na břehu se objevila ta naše potvora, o které mluvil Eda. Co zatraceně dělá tady? No, co asi, to jistě tušíte – přivezl nám naši kamarádku Jarmilu zpět. Byla zbídačená a sotva popadala dech, ale zmohla se jen na „Ráda vás vidím, kamarádi.“ Měla toho hodně na srdci, ale o tom zase příště.
CK Varga
