Během řízení po dálnici kradmo pozoruji na přítocích do jezera Deer Lake zástupy muškařů čekajících na svoji příležitost k ulovení lososa a mám obavy, kolik jich bude v okolí Big Falls. U pumpy v Deer Lake přehazujeme nutné věci do Billova Chevroletu. Cestou se bavíme o stavech lososů na Newfoundlandu a já popisuji snahy o navrácení tohoto rybího druhu do povodí Labe. Bill si pochvaluje, že když výjimečně na Newfoundlandu dochází k umělému výtěru a vysazování lososů, tak je to vždy z líhní na jednotlivých řekách. V kontinentální části Kanady tomu tak není a dochází ke genetickému mísení několika linií lososa z různých povodí.
Asi po půl hodině jízdy po cestě, která sice nemá asfaltový povrch, ale jinak mi přijde jako rozumně sjízdná, přijíždíme k Billovu domu na kolečkách. Bill, kterému je 65 let, se přes léto živí jako profesionální průvodce a dle toho je zařízen jeho druhý domov u řeky. Je to klasický americký karavan se vším všudy a chápu, proč majitel pro jeho přesuny používá terénní pick-up. Převlékáme se do „broďáků“ a já sestavuji osmičkového Z-Axise o délce 9 a půl stopy. Bill k ujímanému návazci přivazuje hnědý a pružný polyamidový vlasec, jehož sílu odhaduji na 0,30 mm. Již jsem se s ním setkal u Bakers Brook a barvu má podobnou jako voda ve zdejších řekách ovlivněných všudypřítomnými rašeliništi. Bill, i přes moji nabídku, lovit nebude. Klientovi se věnuje vždy naplno. Ála jde fotit, my dva scházíme po dřevěných schodech k řece. Na dohled vidím odhadem asi dvacet muškařů. K mojí velké radosti také poprvé v životě sleduji velmi časté výskoky lososů nad hladinu.
Humber River pramení v národním parku Gros Morne ve výšce zhruba 650 m n. m. Její pramennou oblastí jsme procházeli během našeho pochodu po horách. Zpočátku teče na jihovýchod, aby postupně změnila směr svého proudu na jihozápad. Před ústím do Zátoky Sv. Vavřince u města Corner Brook vytváří již zmiňované přírodní průtočné jezero Deer Lake. Z hlediska lovu lososů jsou na Humber River dvě odlišné části. Pod jezerem se jedná o mohutnou řeku se silným proudem, nevytváří však výraznější peřeje. Před svým ústím je ovlivněna mořským přílivem a odlivem a je zde výhodou využívat při lovu loďky. Každý rok se zde uloví mnoho opravdu velkých ryb. Já jsem lovil v části nad jezerem. Big Falls jsou přírodní stupeň o výšce zhruba dvou metrů, který je lososy překonáván, vyskytují se i nad ním. Pod ním je několik tahů padajících do tůní (pools), kde se lososi zdržují a odpočívají během svého tahu. Big Falls jsou vzdáleny od ústí do moře asi 70 km. Lososi, i s cestou přes Deer Lake, jsou dle značkovacích studií schopni tuto vzdálenost zvládnout během dvou dnů. Na začátku července je zde šance ulovit ryby čerstvě vytažené z moře. Síla tahu lososů v Humber River je odhadována na 30 – 50 tisíc ryb ročně. Řeka, která je zde podle mého odhadu o polovinu širší než Vltava v pražské Tróji, se během naší návštěvy dá na vybraných místech celkem bezpečně přebrodit. V určování správné cesty a míst k lovu byla Billova pomoc neocenitelná.
Zpočátku chytám na Billem uvázanou černo-modrou mokrou mušku na háčku číslo 8. Stojíme na okraji jámy při levém břehu kousek od menšího prahu s peřejí. Většina okolních muškařů loví na velké suché bombery. Jedná se o mušky se silným tělíčkem ze zimní losí či jelení srsti hustě ovinutým kohoutími srpky ve stylu palmer a s bílými nebo křiklavě barevnými střapci z chlupů z telecí oháňky u očka i obloučku. Tyto „mušky“ byly poprvé uvázány právě pro lov lososů obecných na kanadském pobřeží Atlantiku. Váží se na háčky od velikosti 12 až po monstra ve stylu tube-fly. Na Newfoundlandu se dají koupit i na benzínové pumpě. Před odletem jsem jich také několik stihl uvázat. Moje varianta na suchých lososích háčcích velikosti číslo 6 a 2 má zelené tělíčko s bílými střapci. Na jednu z nich zkouším také chytat, ale jak po chvíli zjišťuji, příliš jsem šetřil srstí a nástraha špatně plave. Od Billa dostávám kupovaného bombera s přírodním šedým tělíčkem s oranžovým konečkem a bílými střapci. Plave o hodně lépe než můj. Dle Billových rad nahazuji mírně po proudu a mouchu nechávám volně splavávat, tedy klasický lov na sucho. Moji představu, že možnost chytit lososa se limitně blíží nule zakrátko vyvrací tři rybáři, kteří mají záběry a svoje ryby také zdolávají. Zřejmě měly méně než 63 cm, protože jsou všechny zabity. Já zaznamenávám jeden útok na bombera, rybu ale nedokáži zaseknout. Zanedlouho však i já mohu prohlásit, že jsem chytil lososa obecného. Podsekávám a úspěšně zdolávám strdlici, která je dvakrát větší než muška, na kterou zaútočila.
Postupně scházíme k prahu, po kterém brodíme doprostřed řeky. Vodu mám do půli stehen a snažím se v silném proudu neupadnout. Sleduji dalšího rybáře zdolávajícího svoji grilse, ryba opět končí jako oběd či večeře. Bill je zde opravdu známou postavou, všichni rybáři ho zdraví a povídají si s ním. Na tomto místě mám další dva neproměněné útoky na bombera. Vzhledem k tomu, že táhnoucí lososi nepřijímají potravu a na nástrahy reagují pravděpodobně z důvodu agresivity před třením, se neodvažuji psát o záběrech. V nohách cítím únavu ze včerejšího zdolání vrcholu Gros Morne a žaludek mám také prázdný. Proto se domlouvám s Billem, že se půjdeme ke karavanu najíst.
K obědu nám Bill ohřívá Newfoundlandské národní jídlo – domácí konzervu losího masa. Losi na Newfoundlandu nejsou původním druhem. Byli zde vysazeni v podstatě jako doplněk stravy pro místní rybáře a dřevorubce. Chov dobytka a zemědělství na ostrově nebyli příliš produktivní a proto bylo v roce 1878 a 1904 do přírody vypuštěno několik párů losů. Tento experiment, i když z ekologického pohledu silně kontroverzní, byl nakonec úspěšný a dnes je uváděno, že na celém Newfoundlandu jich žije 125 tisíc. Podle všeho každý pořádný muž z ostrova musí zabít alespoň jednoho ročně. Mám pocit, že jako Slované vítají návštěvy chlebem se solí, tak stejně používají obyvatelé Newfoundlandu losí maso. Musím říct, že to vůbec není špatný zvyk, protože je velmi chutné. Sami jsme našim rodičům jako suvenýr z dovolené přivezli dvě sklenice zavařeného losa. Málem jsme je po příletu museli proclít.
Po obědě a kávě se vracíme k řece a tentokrát brodíme na vhodném místě na protější břeh. O tom, že jsou zde hluboké jámy, nepochybuji. Několik rybářů používá k lovu dřevěné lodě a proti proudu se odpichují bidly. My dva jdeme po břehu až k blízkosti samotných Big Falls. Bill mě navádí na místo pod velkými kameny s hlubokou jámou kousek od břehu. Brodit se dá pouze na malou vzdálenost a nahazování je stížené. Buď nahazuji šikmo po proudu nebo na kratší vzdálenost přes proud do jámy. Zde mám další kontakt a tentokrát ryba na háčku sedí a prchá po proudu. Její odpor je velký, ale něco se mi nezdá. Daří se mi ji zastavit a po chvíli ryba přestává bojovat a volně visí v proudu. Nemohu ji přitáhnout, a proto s lítostí předpokládám, že je podseknutá. Bill ručkuje po vlasci a potvrzuje moji domněnku. Jedná se o grilse, má něco přes půl metru a jako mého prvního a navíc nesportovně uloveného lososa ji pouštíme. Ještě několikrát nahazuji na tomto místě, ale další záběr nepřichází. Vracíme se směrem po proudu a brodíme na okraj velké tažné tůně s několika balvany, za kterými se vytvářejí zpětné proudy. V tůni vyskakuje několik ryb. Můj čas vyhrazený pro jejich lov se již začíná krátit.
Nahazuji dle Billových rad na vyskakující ryby po, nebo napříč proudem. Bill tvrdí, že ještě nikdy neviděl chytit rybu proti vodě. To se má zanedlouho změnit. Vidím v úhlu asi 30° a ve vzdálenosti přibližně 12 metrů nad mým stanovištěm výskok dalšího lososa. Okamžitě zvedám šňůru z vody a jako bych chytal na chrostíka potočáka nebo na jepičku lipana, nahazuji bombera do místa, kde předpokládám stanoviště lososa. To vše s prutem AFTMA 8 a „kartáčem“ na háčku velikosti 2. Vodní vír je následován zásekem a losos prchá za zvuku brzdy přes proud. Ryba bojuje úplně jinak než předchozí. Nevím, jestli si losos vzal celou šňůru až na podklad, ale jeho první výskok si budu určitě navždy pamatovat. Po uklidnění a částečném přitažení se vždy znovu rozjede napříč nebo po proudu a na konci útěku většinou opět vyskočí. Nechci rybu nijak trápit a proto přitahuji brzdu navijáku a při tom dostávám do prstů několik ran od kličky. Rybu mám již kousek od sebe v mělčí vodě. Nejdřív kolem sebe začne plácat ocasem a ještě jednou odjíždí směrem do tůně. Postupně ji přitahuji a Bill ji měří. Říkám si, že večer na grilu by byla určitě dobrá, ale mám obavu, co bychom s takovým množstvím rybího masa ve dvou dělali. Z mých přízemních úvah mě osvobozuje Bill a jeho metr, losos má 65 cm. Rybu tedy musím pustit, protože je příliš velká. Snad překoná Big Falls a v pořádku se na podzim vytře.
Několikrát ještě zkusím nahodit, ale s pocitem, že se den velmi vydařil, po chvíli lov končím. Vždyť jsem byl původně k možnosti úlovku velmi skeptický. Vracíme se ke karavanu, kde na nás již čeká Ála, která fotila lososy snažící se překonat Big Falls. Pijeme ještě jednu kávu, převlékám se a balím prut. Bill nám dává na rozloučenou konzervu losího masa a také svůj e-mail s tím, že příště mám kontaktovat přímo jeho. Cena za jeho služby by byla určitě nižší než přes zprostředkovatele. Děkuji mu za skvěle prožitý den i za přímý kontakt, nakládáme věci do pick-upu a vracíme se do Deer Lake pro auto. Dodnes mě mrzí, že jsme k Big Falls nejeli naším autem a nezůstali v kempu přes noc. Já jsem se k vyhlídce na vodopád pro samé rybaření nedostal a vyskakující ryby jsem viděl až na fotkách a na videu. S Billem se loučíme a odjíždíme východním směrem do kempu ve vesnici Howley u jezera Grand Lake. Po odbočení z dálnice jako ukončení krásného dne sledujeme v lese u cesty soba.
Po dalších třech dnech strávených na Trans Canada Highway a v okolí St. John's naše 16-ti denní cesta po Newfoundlandu končí a my se vracíme domů za synkem Ondrou. Návštěvu tohoto ostrova mohu všem doporučit. Myslím, že pokud člověk má aspoň trochu zájem o jakékoliv aktivity v přírodě, tak si zde svoje najde. Návštěvník musí počítat s vlhčím podnebím, větrem a přítomností komárů a muchniček, stejně jako ve Skandinávii či jinde na severu. V mé hlavě stále více sílí myšlenka se do okolí Deer Lake v létě 2012 vrátit, tentokrát hlavně kvůli muškaření. S Billem Burtonem jsem předběžně domluven na pěti dnech jeho průvodcovských služeb na začátku července. Rád bych se také věnoval lovu sivenů na řekách a hlavně na jezerech. Na řekách v národních parcích, kde platí federální zákony, není povinnost při lovu lososů využívat služeb průvodce, určitý čas bych tedy mohl věnovat i lososům v NP Gros Morne či Terra Nova NP. Držte mi palce, ať tento plán vyjde.
PÁRYSŮV RYBÁŘSKÝ RÁJ
