17.7.2018 - řeka
Já na sumce moc nejsem. Jasně, takový ty kolem metru na vláčku už docela potahaj a není to nic proti ničemu. Potom ale jednou za čas zabere nesmysl, který prostě jenom jede, prut je ohnutý až v rybářovi a člověk jenom čeká, až povolí šňůra, prut, svěrač, nebo samotný rybář.
Abnormálně a nezvykle dlouhé souboje s rybou nejsou nic pro mě. Nemám zapotřebí si dokazovat, jaký jsem chlapák, že jsem po třech hodinách dotáhl ke břehu něco, co s klidem šlukne jaka na posezení a kdybych chtěl, tak si do toho celej vlezu a mám se dobře.
Prostě sumec na prutu ano, ale v rozumné délce i váze.
No a teď jsem byl na rybách (letos už po čtvrté). Asi po dvou hodinách, kdy jsem loupnul pár malých candátů to přišlo. Napsal bych, že se vázka rozjela, ale ono to jelo rovnou. Tam žádná vázka nebyla. Prostě jsem nahodil a než guma dopadla na dno, tak to prostě jelo.
Ta věc na druhém konci se motala plus minus padesát metrů proti a po proudu, takže jsem tomu dal šanci. Hezky pomaloučku si věc jela u dna doprava, pak se otočila a jela zase doleva. Můj candátí vykoštovák do 35 gramů vydával divné zvuky, ale držel.
Po půl hodině, kdy ta věc pořád jenom jezdila zprava do leva jsem se posadil a přemýšlel, za jak dlouho mi to urazí o šutry. Bylo mi tak nějak jedno, jestli to vytáhnu nebo ne.
Po hodině tomu asi ale došly síly. Přitáhl jsem to ke břehu.
„Ty vole Dominiku, tak na tohle rozhodně sahat nebudu,“ napadlo mě, když se sumec poprvé vyvalil přede mnou na hladině. Představa, že mu dávám ruku do huby, mi přišla absurdní. Větší rybu jsem na vlastní oči nikdy neviděl.
Když se sumec převalil u břehu po druhé, docela vážně jsem si pohrával s myšlenkou, že tu šňůru ustřihnu a pojedu domů, kde budu dělat, že se nic nestalo. Vůbec jsem totiž netušil, co mám dělat. Můj podběrák nepřipadal v úvahu a fakt se mi nechtělo tý věci sahat do huby a střihnout si „sumčí chvat“.
Nakonec jsem si řekl, že pro jednou budu macho muž a sumce vylovím. Nemaje žádnou rukavici, sundal jsem si ponožku, zašel za ním kousek do vody a s bázní mu ho v ponožce uchopil za spodní čelist. V ten moment se sumec začal vzpouzet. Patrně přítomnost mé lehce nakyslé a zatuchlé ponožky v puse u něho vyvolala pocit zoufalství, který hraničil se smutkem a žalem. Velmi rychle jsem mu z posledních sil vyndal háček z huby, prut zahodil kamsi za sebe na šutry a v rychlosti si elegantně sundal druhou botu i s ponožkou, kterou jsem si navlékl na druhou ruku. Nyní měl sumec v hubě dvě mé celodenní zapařené ponožky v hubě. Poznal, že je konec. Že na tohle už nemá a přestal s sebou cukat.
Byl jsem po stehna ve vodě, všude za mnou hradba z kamenů a měl jsem obě ruce v hubě sumce, který je schopen potopit středně velkou pramici. Od hrůzné smrti ve chřtánu obřího monstra mě dělily jen mé nelidsky páchnoucí ponožky nasazené jako rukavice.
Dotáhl jsem sumce ke břehu a udělal si jednu hezkou (hnusnou) fotku. Potom jsem chvíli šaškoval s metrem, ale ani za boha jsem neměl ponětí, jak ho mám změřit. Nešlo to. V jednom člověku rozhodně ne. Alespoň jsem se pokusil o orientační změření. Postavil jsem se na šutr, pevně ho chytil za čelist a vytáhl ho nad vodu. Byl těžkej jako prase. Dokázal jsem ho uzvednout do výšky mých ramen, víc to nešlo. I když jsem ho měl ve výšce mých ramen, sumec pořád nekončil. Jeho konec byl kdesi pod vodou v nedohlednu. Pokud měřím 180 cm, tak ten sumec mohl mít zhruba oněch 180 cm. Nicméně to je třeba brát velmi orientačně.
Navíc ta ryba je fakt děsně těžká. Vůbec jsem ji nemohl unést. Ale to jako že vůbec. Vinu na tom nese jistě nejen samotná váha oné ryby a dlouhé zdolávání, po kterém jsem měl něco jako svalovou horečku, ale jistě i nezřízený životní styl, kouření, alkohol a sedavé zaměstnání.
Není se čemu divit, že osmdesát procent všech lidí v posilovnách tvoří sumcaři. Je to řehole tenhle sport. Vůbec nevím, co na tom ti sumcaři mají. Trvá to děsně dlouho to zdolat. Člověka to stojí síly. Pak to přitáhnete ke břehu, je to velký jak kráva, nejde to kloudně vyfotit, musíte tomu strkat ruce do huby i když instinkt velí, ať se od toho držíte co nejdál, všechno je od slizu a ani se to nedá pořádně změřit, natož zvážit.
Po tomhle martýriu jsem sumce pustil, odbelhal na kámen, sundal si oslizlé ponožky z rukou, kouřil jednu cigaretu za druhou a celý jsem se klepal. Ne však díky adrenalinu, ale vyčerpáním. Kdyby měl ten sumec o deset čísel víc, tak zdolávání nejspíš nepřežiju. Tyhle ryby nejsou pro mě. Zlatý okouni. Zlatý. Ty jsou z vodu jedna dvě a když to má k padesáti, tak je to trofej jak vyšitá.
Hele text je dlouhej jak ten sumec, ale zato je tam to srdíčko a bezprostřední pocity po zdolání a to se cení ne?
načítám...
CK Varga
