Obecný zájem

V článku „Zákaz vstupu na pozemky - jak to bylo a je“ jsem uvedl, že majitel pozemku je povinen, na základě § 11 odst. 8 zákona č. 99/2004 Sb., podle § 151o odst. 1 občanského zákoníku, strpět vstup rybáře na vlastní pozemek k výkonu rybářského práva (tedy i za plot).
V této souvislosti se vynořily různé názory a otázky týkající se OBECNÉHO ZÁJMU.

K této otázce je třeba uvést nejprve toto:
Listina základních práv a svobod („Listina“) v čl. 4 stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod s tím, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem a že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky; při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Dále Listina v čl. 11 stanoví stejnou ochranu majetku s tím, že každý má právo vlastnit majetek, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, že jen zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob, ale také, že vlastnictví zavazuje, nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem a zásadní věc:, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Vzhledem ale k tomu, že se Česká republika stala součástí civilizované Evropy stala se i problematika omezení vlastnického práva součástí právního pořádku Evropské unie (i když Česká republika se formálně přihlásila k ochraně lidských práv daleko dříve). Protokol č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 1 stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek, nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva a že předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem.

Jak uvádí ve své publikaci Eva Hubálková *) „zásadním rozdílem mezi zbavením majetkových práv a jejich úpravou, tj. omezením, je nezvratitelnost důsledků zásahu. Na rozdíl od opatření, jímž je vlastník majetku fakticky i právně zbavován, úprava vlastnických práv tento "zásadní" aspekt postrádá. Vlastník může i nadále se svým majetkem disponovat, třebaže omezeně, a to buď z hlediska časového nebo obsahového. Jde jednak o situaci, kdy má v zásadě možnost - s většími či menšími obtížemi spojenými či vyplývajícími právě z opatření státního orgánu - jej prodat či pronajmout anebo použít k jiným účelům, anebo majetkem nemůže dočasně disponovat.“.
---------
*) Majetkové restituce, vlastnické právo - výklad právní terminologie užívané ESLP (Evropským soudem pro lidská práva) při aplikaci čl. 1 Protokolu č. 1

K tomu nutno podotknout, že Soud pro lidská práva projednával na základě článku 1 Protokolu č. 1 několik stížností, přičemž v omezení vlastnictví neshledal rozpor s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, například:

Možnost hospodařit formou rybolovu na vlastním pozemku ztratil vlastník pozemku ve věci Banér v. Švédsko, a to v důsledku nového zákona, který dával veřejnosti právo lovit ryby i na soukromých pozemcích. Tento zásah do vlastnických práv byl Soudem považován za omezení výkonu vlastnických práv proto, že vlastník pozemku se mohl společně s ostatními rybolovu účastnit196) a mít tak z něho alespoň částečný profit.

Dalším příkladem ztráty práv hospodaření je věc Chassagnou a další v. Francie, jejímiž protagonisty bylo deset zemědělců vlastnících pozemky o rozloze nižší než 20 hektarů, zahrnutých do Schváleného obecního sdružení lovu ("Sdružení"). Jako členové Sdružení odpůrců lovu a Sdružení na ochranu divokých zvířat umístili na hranice svých pozemků panely s nápisem "Lov zakázán" a "Úkryt pro zvěř". Stěžovatelé si nepřáli lovit na svých pozemcích a nesouhlasili s tím, aby na ně mohly vstupovat za účelem lovu jiné osoby. Avšak přestože byli odpůrci lovu z etických důvodů, byli každoročně na svých pozemcích nuceni snášet přítomnost ozbrojených lidí a loveckých psů. Nebylo pochybnosti o tom, že toto omezení volného nakládání s užívacím právem zasahovalo do vlastnických práv stěžovatelů.

A jsme u základní věci: NUCENÉ OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA JE MOŽNÉ A TO NA ZÁKLADĚ ZÁKONA A ZA NÁHRADU.

TO TAKY BYLO RYBÁŘSKÝM ZÁKONEM PROVEDENO, JESTLIŽE BYLO PRÁVO VLASTNÍKA POZEMKU PROLOMENO PRÁVEM RYBÁŘE VSTOUPIT NA JEHO POZEMEK ZA ÚČELEM VÝKONU RYBÁŘSKÉHO PRÁVA A ZA NÁHRADU, POKUD TAM ZPŮSOBÍ ŠKODU. Toto právo je samozřejmě na vlastníkovi pozemku vynutitelné a pokud někdo pozorně četl shora uvedený článek, stalo se tak už v roce 1929 soudní cestou.

Teď ale nastupuje druhý problém, co s tím, je-li vstup zakázán z důvodu obecného zájmu. Nic, jen respektovat, pokud nechcete napadnout tu skutečnost, že nebyly splněny podmínky „obecného zájmu“.

Obecný zájem na úpravě užívacího práva může vyplývat z nutnosti respektovat soukromé, nikoli veřejné, ale přesto dostatečně závažné podmínky omezení (úpravy) užívacích práv majetkových subjektů, aby v zájmu racionálního fungování vztahů ve společnosti byly zákonem stanoveny omezující podmínky užívání. Platí zásada, že k porušení ustanovení článku 1 Protokolu č. 1 nedojde, pokud zásah zachovává "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a ochrany práv jednotlivce. Jinými slovy, musí být zachován rozumný vztah mezi použitými prostředky a cíli, ke kterým zásah směřuje.
Stát si zachovává právo široké míry uvážení, aby implementoval tuto zásadu na konkrétní případy.
Soud pak posuzuje, zda tomu tak skutečně bylo. Při určování přiměřenosti zohledňuje různé, mnohdy i protikladné aspekty, aby si byl jist, že vlastník majetku nenesl zvláštní nepřiměřené břemeno. I zde je důležitým aspektem finanční náhrada, reálná možnost zahájit a účastnit se řízení zachovávajícího vlastníku procesní práva, v rámci kterého lze opatření úpravy užívání majetku napadnout a k tomu se přidává ještě třetí aspekt: důvod nebo účel, pro který majetek byl nebo měl být vlastníkem užíván, a dobu, pro kterou bylo nemožné majetek užívat.
Soud pro lidská práva například ve věci Posti a Rahko v. Finsko mínil, že právo stěžovatelů rybařit v určitých vodách ve státním vlastnictví na základě nájemní smlouvy a udělené koncese k rybolovu bylo "majetkem" ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1, a že omezení tohoto práva vyhláškami bylo formou úpravy užívání tohoto majetku. Podle jeho názoru zásah do práv byl zákonný, ospravedlněný a sledující obecný zájem ochrany rybích zásob. Navíc nezrušil zcela právo rybolovu lososů a mořských druhů ryb v těchto vodách, a stěžovatelé byli odškodněni za utrpěné ztráty.

Tak si kolegové rybáři vyberte.

Závěrem dodávám, že odkazy na „veřejný či obecný zájem“ uvedené v rybářském řádu resp. v soupisu rybářských revírů na rok 2008, jako např. na str. 59, „Na tůni Staré Labe zákaz lovu ryb ze břehu areálu Houštka z důvodů veřejného zájmu“, nebo na str. 131, „V obecném zájmu je zákaz lovu ryb pod hrází nádrže Skalka po obou březích zakázán…“, jsou naprosto nedostatečné. Jde o flagrantní porušení slušnosti k rybářské veřejnosti, která tak nemá informaci o tom, kdo a z jakého důvodu obecný či veřejný zájem stanovil, a proti komu se tak bránit. A že jsou v této knížečce zásadní chyby, které matou rybářskou veřejnost snad není třeba uvádět, ale alespoň jedno: v § 16 vyhlášky č. 197/2004 Sb., jsou jen čtyři odstavce, přesto se u revírů č. 411018, 411171, 411174, 411033 ale i dalších se odkazuje na pátý a šestý odstavec. Šlendrián!