Jak se loví velké ryby

Rybaření v Britské Kolumbii je pro českého rybáře zážitkem, který si nedokáže představit ani ve svých nejdivočejších rybářských snech. Nám se poštěstilo chytat v oblasti na zarybnění obzvlášť bohaté, v severních vodách Pacifiku na ostrově Vancouver Island.


Do Kanady můžete jet na vláčení, čili chytání na třpytku, rybaříte tedy podobně, jako u nás na pstruhových vodách. Ovšem chytáte lososy a to, co dovede dělat sedmikilový chlapák na udici, je zcela nový zážitek. Losos se nikdy nevzdává. Vlasec musí být stále pod tahem, nezřídka ryba vytáhne desítky metrů vlasce během několika vteřin, pak se bleskurychle rozjede proti udici, vyskočí do 3 m výšky a pak prudce trhá hlavou, až se jí podaří háčku zbavit. Na řekách se zase většinou rozjede ke břehu, omotá se bleskově kolem kořenů, a rybáři nezbývá nic jiného, než vlasec utrhnout.
Jiná kapitola je lov mořských dravců. Nejhojnější je v této oblasti mořský candát lingcod, lovili jsme nejčastěji kusy okolo 15 kg. Za nejhodnotnější rybu je považován halibut. Platýsovitý dravec číhá na kořist nejraději v písčitých dnech, kde zavrtán do písku je pro budoucí oběť prakticky neviditelný. Jeho lovné teritorium je v hloubkách od 100 do 150 m, z větší hloubky se prakticky nedá vytáhnout. Měli jsme štěstí na poměrně na klidnou hladinu Pacifiku a asi 5 km od břehu jsme podle sonaru našli rovné dno v hloubce 120 m. Na povel průvodce jsme spustili tři půlkilogramové jigy, což jsou velké trojhranné třpytky, imitující plovoucí rybu. Trochu to připomíná číhanou na kapra, ale mnohem aktivnější, protože jigem se musí neustále pohybovat, aby vydráždil dravce k útoku. Když se nic nedělo, začali jsme vytahovat udice, abychom změnili místo. Dvě šly snadno, třetí se zdála zaseklá o dno. Šňůrou se nedalo pohnout, při největší námaze se hýbala loďka, vypadalo to, že budeme muset jig utrhnout.
Najednou se mi zdálo, že šňůra přece jen povolila a tak jsem začal navíjet.


V tom přišel náraz, že mi málem prut vylétnul z ruky. „To je halibut“, volal můj kanadský společník a začal připravovat náčiní jak k lovu velryby - harpunu opatřenou výsuvnou špicí s roztahovacími kleštinami a silným lanem s červenou bójí na konci. Střídavě jsme navinovali šňůru, každý tak dlouho co mu síly stačily, zdálo se mi, že taháme z vody litinová kamna. Když se halibut přiblížil k hladině, začal bojovat, a měli jsme co držet oba. Po nějaké době jsme ho znovu dostali k hladině, já přitáhl rybu co nejblíže, a můj společník harpunoval.
Přišel strašlivý náraz do rukou, jen tak tak jsem udržel drahý prut, halibut v smrtelné křeči utrhnul lanko na 120 kg zátěž a zmizel v hlubině i s bójí. Myslel jsem si, že je po všem a byl jsem docela rád, ale kolega se jen klidně rozhlížel po hladině. „Tak pět minut a vynoří se, “ konstatoval, “déle to s tou bójí pod vodou nevydrží“. Když se nad hladinu vyhoupla červená bójka, vyrazili jsme k ní na plný plyn. Halibut působil vyčerpaně, celkem snadno jsme hákem zachytili lano, které vedlo od bójky k špičce harpuny v dravcově hlavě. Začali jsme opatrně přitahovat, a konečně ho spatřili v plné velikosti.
Sám bych přeříznul lano a nechal ho být, tak veliká se mi ta ryba zdála. Když jsme ho společnými silami téměř měli v lodi, mrsknul sebou a byl znovu pod vodou, málem i s námi. Napnuli jsme poslední síly, dostali rybu znovu k lodi, a zabrali jsme oba tak silně, že halibut do lodě úplně vlétnul. Nastal poprask. Údery ocasu byli tak obrovské, nevěřil jsem, že to člun vydrží. Halibut ale pomalu dohasínal... Podíval jsem se na hodinky, zápas trval dvě hodiny!!

http://www.rybareni.euweb.cz/clanky.php?ID=44