Stojím u okna a koukám na tu slotu venku, konec ledna…zima, déšť, nevlídno. A tak vzpomínám. Zřejmě při tom vypadám dost zamyšleně, skoro i přeslechnu dotaz od ženušky, na co že to myslím. Ujišťuji ji se zářivým úsměvem, že jen na ni a na nás. Odtančí pryč a já se vracím v myšlenkách zpět. Tohle přemítání má něco do sebe - obrázky zátočin, tišin a stromů kolem plynou mou myslí, tak jako řeka krajinou.
Asi každý z nás má tam někde hluboko v srdci vlastní představu, vizi, jak by měl vypadat jeho rybářský ráj… stulíky zarostlá, mohutnými vrbami lemovaná tůň s vodou zbarvenou do černa a nebo zprohýbaný potůček ztracený kdesi mezi kopci a hlubokými lesy, kde šťastný klučina už tolik let zpět pozoroval pár pstruhů? Pro někoho je to možná soukromé jezero se sociálním zařízením a autem doslova za zády, proč ne, každý jsme jiný.
Obraz střídá obraz a čas plyne. V mysli se tak vracím o notný kus zpět.
Bylo září nebo už říjen, přede mnou ležel den volna… ještě pozdě večer jsem stále hledal v labyrintu internetu, kam že se to vyberu tentokrát. Nakonec padla volba na široký hlubší celkem monotónní úsek, který u mě nevzbuzoval kdovíjaké nadšení, ale nedaleko se nachází dvě docela zajímavá slepá ramena, takže bylo rozhodnuto. Když to bude stát na řece za houby, tak mám aspoň nějakou alternativu na dosah a šel jsem si nechat zdát něco hezkého.
Ráno rychle pobrat pár věcí a během necelé hodinky už parkuju. Jen dál a dál, pěšky jsem za další necelé půl hodinky konečně u řeky. A nikde nikdo. A tak zkoumám břehy, hledím do vody a hledám známku rybí přítomnosti. Oj věru není to lehké rozhodování, není tady nic, čeho bych se mohl tak nějak chytnout.
Nakonec mávnu rukou a vyberu a prokrmím pár míst. A slepá ramena si nechám na později, na přestávku, buchnu tam sebou někde do trávy, nahodím a děj se vůle boží.
Jak už jsem psal, řeka je tady taková široká vana, těžko říct, kde ryby hledat. Ale flek číslo dvě se mi zamlouvá nejvíc. Jen úzký průchod křovím mě upozornil, ať se mrknu, jestli by se nedalo nahodit i tady. Dostávám se ke staré rozvětvené vrbě, kde dva kmeny sahají několik metrů nad vodu, jen pár větví splývá až do vody, takový vrbový chrám. Jen opatrně a pomaličku se nakláním a zkoumám svět pod sebou. Na dno nevidět ani s polarizačními brýlemi, nevidím ani žádné ryby nebo pohyb. Ale nevidím ani žádné větve, do kterých by mohla zaseklá rybka zajet a já ji tak ztratil. No, tohle je výzva, jestli já se sem vůbec s mým milovaným proutkem vejdu. Chvilku tam dřepím a v mé představivosti se odvíjí několik scénářů toho, co by mohlo po záseku následovat. Nakonec se rozhoduju, že to zkusím. Zakrmuju dvěma hrstičkami peletek, jen pár kousků těsta k tomu na provoněnou a pak si odskočím na další fleky, kde asi během dvou tří hodin nějaký ten záběr mám, i rybka se povede.
No a pak nastal čas. Brašnu nechávám nahoře, jen s prutem a podběrákem se opatrně plížím až dolů. V podřepu pomalými krůčky vlezu na kmen. Nejdu daleko, je to opravdu jen kousek, co kdyby. Nástrahu spustím do vody asi tři metry po proudu, s tím mým proutkem se sem opravdu vlezu jen taktak. A tak tam dřepím. Ještě trochu dopnu vlasec, který vezmu mezi palec a ukazováček levé ruky a teď už jen trpělivost. Ale pozice je to nepohodlná, cítím, že takhle dlouho nevydržím. Kolena a záda se ozývají, věru tenhle způsob rybaření bude spíše pro mladší z nás, ale obavy, že si to poplaším mi nedovolí se pohnout, skoro ani nedýchám. Atmosféra místa a očekávání záběru, který se může dostavit každou chvilku, mě přemohly. Nakonec se přece jen musím narovnat a přitom nechtěně pohnu špičkou prutu.
Odezva je okamžitá, dva lehké ťukance za sebou, následuje pnutí vlasce, které je jemně cítit v prstech a tak sekám. Ryba v mžiku razí směr větve, které splývají z kmenu šikmo nade mnou až do vody… jak hluboko? Toť otázka, ještě stačím zabodnout rychle špičku raději něco pod vodu a držím, co to dá. To torpédo dole vyráží jednou… dvakrát… třikrát… s takovou vehemencí, až si říkám, že to by byla smůla o tuhle rybku přijít, určitě jedna z těch slušnějších tady.
Ouha, změna strategie, když to nešlo ke větvím, tak to snad půjde někam do kořenů pod břeh a prásk ho, už se zase snaží ze všech sil, dostat se tam někde do bezpečí. Ale ani tentokrát nepovoluju. Naštěstí je protivník brzy vyčerpán a zřejmě už v záloze nic nemá a tak končí v podběráku.
Chvilku mi to trvá se z té džungle bezpečně vymotat a nahoře si konečně můžu v klidu vydechnout a prohlédnout obstojně stavěnou rybku. Tlouštidlo něco přes pade. No tak tohle se povedlo. Díky svatej Péťo, ještě si ho cvaknu a vracím ho řece.
O půl hodiny později pak spokojen ležím u jednoho z prokrmených míst na rameni.
Čas plyne rychle a brzy se krajina a okolí proměnilo v hru odstínů černé a šedé a zavládla poezie noci. A i když jsem už nic nechytil, přeci jen jak si to tak pod hvězdami šlapu zpět k autu, je mi moc fajn.
www.chytil.cz
