Sen zvaný sumec

Tento příběh jsem si vyslechl od starého rybáře. Odehrál se v šedesátých létech minulého století. Proto některé technické výrazy a doba povolení k lovení ryb se nemusí shodovat se současnými.


Patřím k rybářům, kteří jsou reprezentanti jemné rybovolovné techniky: tenký laminátový prut, naviják 0,20 - 0,25 mm, co nejmenší nástraha, a to nejlépe v létě. Samozřejmě, že s takovou "nitkou" nikdy nezajdu ke kořenům potopených stromů a kmenů, ale vyhledávám volný prostor se širokým korytem, kde se chycená ryba může rozběhnout a manévrovat. Tam, kde mám možnost si s ní "zasportovat", déle jí zdolávat i přes křiklouny, kteří varují před mučením ryb, i když mnozí z nich, po rychlém vytažení ryby z vody, ji rychle omráči a ihned odvezou domů. Samozřejmě bez zápisu v sešitě úlovku.

Ty největší a nejhezčí úlovky jsem vždy chytil v mělčí vodě, nedaleko břehu a ne ve vyhledávaných hloubkách a výmolech. A už vůbec ne tam, kde jsem slyšel komentáře: "Jestli v této jámě nejsou ryby, tak už nikde!“ Každý druh ryby si najde svou záminku, aby se zatoulal na takové místo, kde by jsme to nejméně očekávali.

Tato zkušenost se mi opět potvrdila. Byl to den před ukončením všeobecného zákazu lovu ryb, přesněji řečeno, v čase povoleného lovu pouze bílých ryb. Chytal jsem nějaké jelce v mělké vodě, asi metr od břehu.

Stál jsem ve vodě, opřený o strom a schovaný za chumlem vysoké trávy. Nástrahu jsem pouštěl po proudu a pomalu přitahoval k sobě. Slunce pálilo a hladina začala stoupat. Ohlížel jsem se, kam si mám stoupnout, aby se mi do holínek nedostala voda. A v tom to přišlo! Záběr, jaký jsem ještě nikdy nepocítil! Ve zlomku vteřiny jsem uvolnil brzdu a pak už sledoval, jak tenký vlasec protíná hladinu a putuje ke druhému břehu. Za pár vteřin se odvinulo prvních 50 metrů, ryba zůstala stát.

Trochu jsem se vzpamatoval, vylezl na břeh, shodil batoh, rozhlédl se po okolí a s uspokojením konstatoval, že já a ryba, máme manévrovacího prostoru dost. Trochu jsem podtrhl, abych ji vyprovokoval k dalšímu tahu. Vyrazila a podél protilehlého břehu na mělčině, udělala vlnu jako torpédo. Naviják zlověstně vrčel, ale nějak podezřele. Podívám se blíže a zjišťuji, že brzdová podložka je roštíplá na dva kusy. Při navíjení ozubená kolečka přeskakovala a nezapadala do sebe a cívka začala vynechávat. Znepokojilo mne to, tak jsem se začal přibližovat k břehu, abych se pokusil poruchu odstranit. Ale kdepak! Ryba změnila kurz a pochopila, že ji může pomoct jedině proud, vyrazila po něm směrem dolů.

Naviják hrčel jak pokažený budík, párkrát se zasekal, ale já povoloval a povoloval. Považoval jsem za vhodné poklusem rybu následovat. Do cesty se mi přistavěly stromy a visící větve nad vodou. Než jsem z nich postrhával silon, zbyly už z cívky odvinuté poslední metry. Ale ryba mocně tahala dále. Nezbylo, než s ohnutým prutem jako luk odklusat dalších 100 metrů. Konečně tlak povolil a ryba zůstala stát. Začal jsem opatrně, co naviják dovolil, navíjet a tahat. Šlo to. A metr za metrem, za několik minut byl štíhlý sumec podemnou. Jak se k němu dostat? Jediné volné místo bylo 50 metrů vzdálené, tam se břeh mírně svažoval a tvořil malou štěrkovou pláž. A tak jsem zdolaného sumce začal spouštět dolu vodou k vyhlédnutému místu. Za ten čas se však stačil vzpamatovat a zotavit natolik, že vyrazil do útoku směrem dolů tak prudce, že jsem čekal, že z navijáku začnou sršet jiskry. Akorát jsem neměl kam za ním běžet. Beznadějně jsem sáhl po silonu, omotal si ho kolem zápěstí a mocně zadržel.

A tím skončil půlhodinový zápas s mým prvním sumcem v životě. Na prázdnou cívku jsem jen tak, volnou rukou, navinul silon s háčkem. Naviják už nepracoval, ozubená kolečka byla sedřená a zoubky zaoblené. Uvažoval jsem, jestli bych měl dost sil, dostat rybu na břeh, vyhrát zápas sám se sebou a pustit rybu zpět do vody. Byl přece chycený ještě v době hájení (vždyť zákon byl na jeho straně). Že mi utekl, to bych mu odpusti. Ale zničený naviják, to mu sotva odpustím. A proto ho ještě vyhledám, ale pak ať se má na pozoru !