Při svém pravidelném hledání různých rybářských informací na webu jsem narazil na zajímavý článek, který jsem si musel přečíst. Původně jsem podle jeho názvu myslel, že autor bude odpůrcem lovu kaprů nebo kaprů samotných, ale nakonec z toho byla rozumná úvaha o tom, proč všeho moc škodí - proč příliš mnoho ulovených kaprů snižuje zážitek z lovu i samotným kaprařům. Posuďte sami:
Je to tu, napsal jsem to a teď vysvětlím, proč si myslím, že je lepší nic nechytit, než chytat kapry, a než se zeptáte, tak ne, nepil jsem, nekouřil jsem, ani jsem nic "nebral" (nebo aspoň ne u tohoto psaní).
Mluvím přímo od srdce a 100% význam toho co chci říct je v těchto slovech: Každý kaprař by měl pravidelně odcházet bez úlovku, a pokud se vás to netýká, tak nejste správný kaprař.
Kaprařina vrací rybáře do dob evoluce lovu a sběru, staví váš důvtip proti šikovnosti protivníka s nic více než oštěpem a kamenem (dnes prutem a olovem díky firmě Korda) a je to jeho vnitřní posvátné místo, samota a soupeření, co jej činí kaprařem.
Pro mne jsou 3 pevné důvody, proč nic nechytit je lepší než ulovit, a myslím, že mnoho z vás bude souhlasit. Tady je první znich - výzva.
Proč si vybírat snadné cíle?
Rybářská výzva se zrodila před tisíci lety, kdy člověk byl jen o trochu víc jak opice. Mnoho rybářů zůstalo v této primitivní fázi vývoje, ale výzva ukrytá v kapraření se u mne rychle projevila. Možná proto, že jsem cíleně lovil slušnější kapry aktivně asi 4-5 let, předtím jsem byl zapřísáhlý plavačkář jako mnoho z nás, nebo možná také proto, že rybáři "rychlokvašky" obsadili naše klubové vody a vytlačili nás aktivněji hledat ráj.
Kdybych chytl kapra pokaždé, když jdu na ryby, nudilo by mne to, často bych měnil loviště a ze stejného důvodu, proč vrcholem kaprařiny jsou jezera typu "Car Park Lake at Yately", bych nechtěl dostat dávku adrenalinu, když můj hlásič zakričí.
Ulovení velkého kapra je třešničkou na dortu při mém rybolovu, a pro ty, kteří si neuvědomují, že nechodí lovit kvůli úlovku: žijete ve snu, pochopíte to dříve či později.
Nechápejte mne špatně, všichni chceme mít ohnutý prut, přílěžitostně je potřeba i výlet na násaďáky pro vyzkoušení montáží a nástrah, ale to se nedá dělat pořád. Překvapuje mne, kolik závodních rybářů tohle dělá, konstatní boj o nejvyšší váhu ryb je velká sranda, ale kaprařina to není, že? Pokud ano, tak potřebujeme nové jméno, možná "pronásledovatelé kaprů".
Není nic vzrušujícího na pronásledování kaprů, než sebrat všechny své dovednosti, zkušenosti a znalosti revíru a vytvořit perfektní návazcovou montáž, správně ji nahodit a čekat na záběr - ale to není všechno. Nejlepší své životní lovy jsem měl, když jsem vyhořel ve velkém stylu na klubové vodě čekajíc až do konce a vytahujíc jen to, co jsem nahodil.
Takže pro mne je prvním dobrým důvodem pro nicnechycení to, že tím vznikají výzvy. Pro mne je pronásledování kaprů bez výzvy pouze kempování u prutů.
Cítíte ten adrenalin?
Okamžik, kdy vyjde plán, je jedním z nejlepších vzrušení na rybaření. Udělat si svou nástrahu, navrhnout vlastní montáž, najít krmící se kapry a nachystat všechno perfektně pouze za odměnu ulovení kapra je čistý adrenalin. Ti kapraři, kteří stále používají kupované návazce, hotové boilies a loví stále na přerybněných jezírcích, neví, o co přicházejí, a je mi jich líto. A cítím, že je naší povinností je naprosto ignorovat, nechat je pokračovat v tom co dělají a nechat naše revíry jen pro nás.
Pokud víte, že každá nástraha a každá montáž vhozená do vody chytí rybu, kde je vzrušení, kde je adrenalin?
Rozumím, proč si mnoho rybářůo skutečných kaprařech myslí, že je to nuda, když nás vidí v křeslech a procházet se po břehu bez práce. Nevidí, co se nám za schémata, strategie a zvláštnosti honí v hlavě.
Myslím, že mnoho rybářů ani nevyzkouší skutečnou kaprařinu a zůstanou u té obyčejné ze 3 důvodů: nesoutěžní nátura, nevědomost a počet mozkových buněk.
Dostáváme se k třetímu důvodu, proč myslím, že každý rybář by měl pravidelně skončit bez ryby, a tím je sebezdokonalování.
Třetí důvod, proč vyhoření je povinnost pro každého kapraře
Sebezdokonalování zní trochu 'poradensky', ale patří to k prvním dvou bodům. Jak se sakra chcete zlepšovat jako rybář, zlepšovat se a chytat ryby větší a lepší, pokud vše, co udělat, je pořád to stejné, pokaždé chytíte desítky ryb na místním přerybněném revíru za pomoci kupované nástrahy a montáže?
Vyhořet znamená poučit se, adaptovat, zdokonalovat v tom, co jste se naučili. Čím více času věnujete učení, tím lepším budete rybářem, a není nic lepšího pro křivku pokroku, než vyhořet na novém revíru.
Pokud nachytáte na každém místě, pak máte buď velké štěstí, nebo se nezlepšujete jako rybář, protože si nekladete výzvy a chytáte každý týden stále stejně nudně na nějakých sádkách.
Vyhoření podporuje sebezdokonalování, je hnací silou přizpůsobení a růstu v lepšího rybáře.
Tak to byly 3 důvody, proč je fajn nic nechytit. Teď běžte ven pro svou první nulu k úspěchu a já vám slibuji, že toho nebudete litovat.
Myšlenka na závěr...
Vyhoření podporuje sebezdokonalování, což opačně vede k tomu, abyste si kladli výzvy až k momentu, kdy vše do sebe zapadne a je z toho výprava života. Pro mě je každá sezóna o tomto, pracovat na jedné výpravě, prácovat na sebezdokonalování a motivovat se k další výzvě.
Bagrování kaprů na místních sádkách každý týden je jako mít ve škole stejnou přednášku každý den.
Přeloženo z webu http://www.fishable.co.uk pod původním názvem "3 reasons why blanking is better than catching carp" od autora Danny Chapman.
Penzion Soroya
