MRK.cz - stále na rybách - ryby a rybaření

MRK.cz - Stále na rybách

Z pekla do ráje

21.7.2001 - Michal Kučera

část I. Peklo
       Vpravdě biblický příběh jsme prožili počátkem května při naší premiérové výpravě do Maďarska. Nevšední zážitky, apokalyptické pocity zoufalství i triumfální opojení – to vše stálo krůček vedle sebe. Už proto jsem přesvědčen, že žádný z nás tří na tuto expedici do neznáma jen tak nezapomene.
       Ani ve snu jsem si totiž nechtěl připustit, jak těžké bude sehnat informace o nějakém zajímavém revíru v Maďarsku. Ač jsem obvolal prakticky všechny známé kapraře, kteří vody této země více či méně pravidelně navštěvují, ještě na dálnici do Brna jsem neměl ani potuchy o tom, kam vlastně pojedeme. Kromě notoricky známých revírů, kde se daly při prodloužených svátcích očekávat frontální nájezdy rybářů a které jsme proto již předem zamítli totiž nebylo možné z pár mlhavých zpráv o dalších lokalitách udělat jasný cíl cesty. Rozhodli jsme se ji proto pojmout jako jedno velké dobrodružství – děj se vůle páně.
       Pár menších neplánových zdržení nás opozdilo natolik, že už při projetí slovenskými hranicemi bylo jedno jasné – ať dojedeme kam dojedeme, za světla už to nestihneme. Z této šlamastiky jsme se dostali jen díky Sváťovým kontaktům ze závodnických let. Jeho slovenský kamarád Pepa na nás po telefonické domluvě počkal v Komárně a v půl jedenácté v noci !! s námi dojel na lokalitu poblíž Tatabányi. Prvotní nadšení nám ale dlouho nevydrželo, neboť parkoviště u recepce bylo plné aut a podél celého revíru problikávaly lampičky místních rybářů na znamení naší pohasínající naděje. Přesto jsme to nevzdali a šli se zeptat. Pepu, pro kterého Maďarština nebyla na rozdíl od nás španělskou vesnicí, jsme ustanovili tiskovým mluvčím a snažili se přes něj získat co nejvíc informací. Mládenec, jenž prodával povolenky a obsluhoval za pultem nám z terasy ukázal, na kterých místech by mělo být volno. I když jsme mu příliš nevěřili, koupili jsme si 12ti hodinovou povolenku s tím, že to nějak do rána nějak přežijeme a pak se v klidu dohodneme, co dál.
       Po útrapné víc než kilometr dlouhé cestě kolem rybníka jsme konečně přicházeli k místu, kde mělo být údajně volno. Posledních tři sta metrů už jsem šel nebo spíš se motal bez věcí, se kterými jsem seknul na cestě, neboť popruhy od batohů a tašek se mi zařezávaly snad až do masa. „A je to v háji!“, slyšel jsem před sebou Sváťu, který namísto volného stanoviště objevil dva stany místních rybářů. Naše nálada v tu dobu klesla na bod mrazu, ale když jsme jim proskákali mezi náčiním, objevili jsme za nimi neobsazený kus cesty. Ano, přesně tak vypadalo zřejmě jediné volné místo široko daleko. Půl metru kamenitého břehu, necelé dva metry široká cesta a za ní strmý spád dolů. „Tak tady nerozděláme ani bivak“, pronesl jsem zklamaně, ale ve skrytu duše jsem byl vlastně rád, že už se nemusíme nikam dál stěhovat.
       Vrátil jsem se pro věci a ihned začal montovat udice, abych měl co nejdřív nahozeno a mohl si konečně sednout nebo ještě lépe lehnout. Měsíční svit ozařoval hladinu a tak jsme i po tmě uviděli zhruba 60 metrů od břehu řadu zatopených stromů, na které jsme byli upozorněni a v jejichž blízkosti jsme se chystali lovit. Během dvaceti minut byly všechny udice ve vodě, s pomocí praku jsme ještě trochu přivnadili, rozloučili se s Pepou, který se vydal zpět na Slovensko, a praštili sebou do křesel. O tom, jak přesné byly naše náhozy jsme se přesvědčili už během noci, neboť každý z nás měl alespoň jeden záběr. Byli to kapří dorostenci mezi čtyřmi až osmi kily a tak jsme je okamžitě vraceli zpět. Pár záběrů přišlo i po rozednění, Karel dokonce chytil amura, po kterém tak toužil. Některé ryby jsme také ztratili ve vázkách. Dělal se krásný den a tak nic nenasvědčovalo tomu, jaké peklo nás čeká.
       Povolenka nám končila hodinu před polednem a to také byla doba, do kdy jsme se museli rozhodnout co dál. Jelikož jsme neměli podrobnou mapu a naše slovní zásoba Maďarštiny začínala a končila výrazem „Neptudum Maďárum“, dohodli jsme se na tom, že tu setrváme ještě jeden den, než se k nám opět připojí Pepa. Ten byl ochotný jet klidně na kraj světa. „Pre mňa niesú kilometry žiadny problém“, vzkázal nám po telefonu, přesto že jsme ho varovali, že možná skončíme až kdesi daleko pod Balatonem. Došli jsme si prodloužit povolenky o 24 hodin, vzali z auta něco k jídlu a vrátili se zpět. Vzduch začínal být rozpálený jako výheň a jak jsme s hrůzou zjistili, nebylo se na našem stanovišti kam schovat před sluncem. Minuty a hodiny se vlekly pomalým tempem, skoro jako by se zastavily. Doslova pekelný žár, před kterým nebylo úniku, na nás doléhal víc a víc, mlčky jsme seděli a snažili se přečkat ty útrpné chvíle. Rozpraskané rty a spálená záda dokreslovaly naše martyrium. Vysvobození přinesly až mraky, které se přihnaly od Západu. Jejich barva byla víc než výmluvná – co nevidět přijde bouřka. Jelikož na můj bivak nebylo místo, doběhli jsme rychle pro Karlův přístřešek, jehož rozměry byly proti mému zhruba poloviční. Bylo to opravdu za pět minut dvanáct, neboť oblohu rozčísly první blesky a spustil se prudký liják. Vzduch se vyčistil a opět se dalo dýchat. Těšili jsme se, že bouřka brzy přejde a ryby opět začnou brát.
       Po třech hodinách, kdy bouřka ne a ne ustoupit naše nadšení ze změny počasí začalo upadávat. Do přístřešku, kde jsme se tísnili v podřepu, začalo silně zatékat. Byli jsme promoklí a postupně na nás doléhal i chlad. K dovršení všeho se zničehonic objevil Pepa s vychlazeným pivem. Ještě před třemi hodinami bychom za jakýkoli chlazený nápoj dali bůhvíco, ale teď na něj nikdo z nás neměl ani pomyšlení. V přístřešku byla taková mačkanice, že jsem raději vylezl na déšť. „Mám moknout vevnitř nebo venku“, rezignovaně jsem odmítl snahu kamarádů na přeskupení místa uvnitř přístřešku.
       Ani po šesti hodinách bouřka nechtěla ustoupit. Vždy se o něco vzdálila, ale nedaleké kopce, zřejmě jediné v kraji, jí permanentně vracely zpět a déšť opět zesiloval. A ke všemu ty hloupý škodolibý ryby! Vždycky jsem si to jenom myslel, když mi pravidelně zabíraly v momentě, kdy jsem se vzdálil od udice; ale teď už jsem o tom, že mají periskop, naprosto přesvědčen. Jakmile totiž slejvák dosahoval nejvyšší intenzity, mohl jsem se spolehnout na to, že přijde záběr. „Gauneři“! „Grázlové“! „Vodporný hyeny“, častoval jsem rybí národ pokaždé, když se ozval zvuk hlásiče. „Trhněte si nohou, nechám vás tam viset do rána jako Jánošíka“. Svoji hrozbu jsem ale ani jednou nesplnil. Z cesty se stala jedna velká bahnitá klouzačka, nebylo možné udělat dva kroky bez toho, aby sebou člověk nepraštil. Poslední ránu do vazu mi zasadil Karel. Ve chvíli, kdy déšť opět připomínal tropický liják, ozval se jeho hlásič. Vyběhl jsem jen v mikině a kraťasech, s dvěma pády do nejhlubšího bahna jsem se přiřítil k prutům, zasekl a volal na něj, ať si jde tu rybu vytáhnout. „Jó, hned, jen co si zapnu košili a navlíknu pláštěnku“, uslyšel jsem ze stanu. Moje reakce na jeho slova byla nepublikovatelná. Volně by se to dalo přeložit : „Pojď si k tomu hned, nebo ti s tím praštím o zem“, ale ve skutečnosti to znělo úplně jinak.
       Začínalo se rozednívat a déšť se neustále vracel a vracel. Ve chvíli, kdy už jsem měl nervy úplně na pochodu, jsem udělal to, co může udělat jen totální šílenec. Vytáhl jsem si ven křeslo, sklopil na něm opěrátko, nasoukal na sebe spacák, narazil kšilt promáčené čepice do čela a pokoušel se usnout. Zřejmě se mi to i podařilo, neboť když jsem otevřel oči, svítilo už sluníčko. Karel se Sváťou už postávali u svých prutů a dávali si sušit věci. Ale ta spoušť kolem! Ať ses podíval, kam ses podíval, všude jedno velký bahno. Hnusný hluboký lepivý bahno! „To jsem zvědavej, jak se odsud dostanem“, bylo první, co mi vylítlo z pusy. Odlepil jsem ze sebe spacák, který mezitím nabral několik kilogramů a začal se shánět po věcech, jestli přežily tu noční kalvárii.
       Balení nám trvalo několik hodin, neboť každý krok znamenal zajistit jednu nohu, ztěžka vytáhnout druhou, vyhledat optimální místo k našlápnutí, posunout ji žádaným směrem, přenést na ní váhu a tak dál a dál. Postupně jsme přenášeli věci k autu a loučili se s tímto revírem. Byli jsme zničení, utahaní a nevyspalí, připadal jsem si jako boxer po těžkém K.O. Většina věcí byla totálně promáčená, některé zcela obalené bahnem. Jediná příjemná vzpomínka tak zůstala na zdejší porybné. „Takhle by to mělo vypadat u nás“, říkal jsem si v duchu. Revír obcházeli dvakrát až třikrát denně, slušně pozdravili a zkontrolovali povolenky. Když viděli, že neděláme žádný nepořádek, slušně zacházíme s rybami a navíc je pouštíme zpět, při dalších návštěvách už na nás jen uctivě kynuli a přáli dobrý lov. Zato na některé místní rybáře, kteří nemilosrdně masakrovali „násaďáky“ byli velmi přísní, mládenci vedle nás po kontrole vezírku museli sbalit fidlátka a odporoučet se domů. Stejně moudrá se nám zdála zdejší vyhláška, která rybáři, jenž na tomto revíru uloví a zpátky pustí rybu vážící přes deset kilogramů garantovala ihned po ověření vysokou finanční odměnu. Taková ustanovení umožňují zachovat v revíru atraktivní obsádku a spolu s povoleným nočním lovem jsou hlavními důvody, proč tolik českých kaprařů navštěvuje maďarské revíry a rádi se sem znovu vracejí. Rybářů vyznávající styl „chyť a pusť“ si tu nesmírně váží. Maximálně nám vycházejí vstříc a chovají se k nám jak k dobrým známým. Pokud pouštíte ryby, povolí vám všechno – chytat přes noc, zavážet, vnadit, bivakovat s podlážkou i bez podlážky. Je to zcela logické, neboť zaplatíme stejnou cenu jako ti, kteří si od vody odnášejí úlovky. Na rozdíl od nich je však zisk z našich povolenek pro majitele revíru stoprocentní. Navíc jsme pro něj zárukou šetrného zacházení s jeho majetkem – rybami a podle toho se k nám včetně porybných chovají. O to víc mě děsí a stále nemůžu pochopit, že u nás je to úplně obráceně. Takřka všechno zakázáno, řády staví do role slušných ty, kteří si ročně od vody odnášejí metráky ryb a nás, kteří utrácíme tisíce za to, abychom mohli rybu po vyfocení šetrně pustit zpět, prakticky na opačnou stranu zákona.
       Z těchto myšlenek jsem se vytrhl až poté, co jsme se na parkovišti před recepcí potkali s Pepou. V té chvíli jsme ani ve snu netušili, že naše trápení je u konce a že z pekla přesídlíme rovnou do ráje. Ale o tom až za měsíc.

Autor: Michal Kučera

Přečteno: 2 509x
Průměrná známka: 1.56

Související články

Z pekla do ráje II

Od čtvrt na dvanáct do pěti do rána jsem se ani minutu nezastavil.

Zprávy, zvěsti, Saluresti

Co je nového - kaprařina + obecné
Akční nabídky
Všechny slevy a akce
akce, rybareniNaviják SPRO Freeliner XS 6000 + druhý zdarma

Za 2.299
Špičkový naviják s volnoběžnou brzdou za vynikající cenu v akci jeden + druhý totožný zdarma.

akce, rybareniBoilies Dynamite Baits Carptec - Jahoda 1 kg

Za 169
Chyťte si podzimního kapra na kvalitní boilie Dynamite Baits za super cenu. Všechny příchutě jsou čerstvě vyrobeny a mají expiraci v roce 2019!!!!

Oznámení - kaprařina
Vložit oznámení

Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.

Kalendář akcí - kaprařina
Seznam závodů
Výsledky závodů
Všechny výsledky
Doporučujeme prodejnu
Adresář prodejen
HANÁK rybářské potřeby HANÁK rybářské potřeby

České Budějovice 370 04, Karolíny Světlé 540/6 – Areál K6