Zlobiví sumci - ryby, kterých je dnes místy až moc

1.8.2021 - Milan Tychler

Ještě před začátkem prázdnin plánuji navštívit řeku Moravu, abych si užil dvoudenní chytání v poklidu, než najedou dovolenkáři a výletníci. Pak je tu dost rušno a já chci mít klid. Mám chuť pobavit se trochu s feederem, protože od začátku sezóny lovu dravců jsem v podstatě nedal vláčák z ruky. Ne že by mě to nebavilo, ale já mám rád v rybaření změnu. Chytám stejně rád candáty, okouny jako parmy a kapry. Někdy jsem z toho trochu v pasti, protože se nemohu rozhodnout co dřív a kam, ale v tom jistě nejsem sám.

Mám docela slušnou zásobu masných červů, žížal a velkou chuť dostat na háček nějakého pěkného cejna a také parmu. Vezmu s sebou ještě nějaké menší pelety pro strýčka příhodu. U vody jsem brzy ráno, ještě za rosy a nikdo tu není. Mohu si tedy místo vybrat po libosti. Abych pravdu řekl. Tady v tom úseku je celkem jedno, kde se usadím. Řeka je tu regulovaná a dno v podstatě všude stejné. Zaberu první místo nad ohybem. U mého břehu je trochu hlouběji, protože se tu proud zrychluje a naproti je o něco méně vody a písčina. V podstatě je to asi jedno z nejzajímavějších míst v tomto úseku řeky.

Jakmile sedím, už nespěchám. V klidu si připravím krmení, dva pruty, důkladně usadím křeslo a srovnám vidličky. Břeh je tu trochu vyšší, takže potřebuji podběrák s delší rukojetí, ale to není problém. Během tři čtvrtě hodinky mám všechno připraveno tak, jak si to představuji a mohu nahodit. Předem nijak nekrmím a rovnou napíchnu na háček chumel masných červů. Na druhý prut nastražím mimo háček na vlasový přívěs nastříhanou rousnici. Tento způsob se mi tu hodně osvědčuje. Rousnice je přece jen objemné sousto a na háčku je to pořádný balík, se kterým se těžko zasekává. Když ale vezme nějaká ryba takto upravené sousto, zasekne se v podstatě sama, zvláště pak, když používáte těžší zátěž nebo krmítko.

Má strategie je taková, že jedním prutem intenzivně krmím a druhý, ten s rousnicí nahodím tři až pět metrů pod krmení jen se zátěží. Toho prutu si příliš nevšímám a v podstatě nereaguji na nějaké drobné potřepávání špičkou. Ryba, o kterou mám zájem, ohne nejen špičku, ale často celý prut, což se nedá přehlédnout. Nechám prut prutem a věnuji se druhému s krmítkem. Udělal jsem si značku na vlasci, abych krmení nerozházel na příliš velkou plochu, a po pár minutách se ozývají první ryby.

Jemné poklepání na špičku a pak rychlé trhnutí. To je záběr, který nemám moc rád. Obvykle to znamená malou rybu. Počkám, až se rybka projeví nějak výrazněji. Vyplatilo se. Špička se více ohne a já sekám. Vždycky je to úleva, když na druhém konci pocítíte nějakou rybu, i když je malá, jako tahle. Je to podoustev tak okolo třiceti centimetrů. To je tady obvyklý začátek, až na to, že většinou se chytí podoustev menší. Uvidíme, jak to půjde dál. Jde to tak, že téměř dvě hodiny chytám tyhle ty nosaté ryby. Neberou jako o závod, dávají si na čas, ale v pravidelných intervalech mám záběry. S rousnicí dvakrát něco škublo, ale nic víc. Bude to chtít buď trochu trpělivosti, nebo nějakou změnu. Ještě to chvíli nechám tak.

Chytám podoustve, krmím vydatně červy a čekám, že konečně zhoupnu na vlasci i něco většího. Konečně přichází trošku jiný záběr. Špička se maličko zachvěje a pak se plynule ohne. Avšak v zápětí se bleskově narovná. Tak tohle znám. I když se zdá, že je pozdě, zaseknu a prut už mám hodně vzad, když teprve pocítím, že na háčku něco je. A tentokrát je to něco těžšího. Podle způsobu boje to, nač čekám – pěkný cejn. Je to lopata, jak se patří. Bude mít ke dvěma kilům. To je ta správná ryba pro lov feederem. Cejn se chvíli snaží vzdorovat, ale brzy to vzdá a nechá se zvednout k hladině. V ranním slunci se leskne jak velký pekáč plný stříbra. Podebrat se nechá snadno a po jeho puštění mi zůstane v podběráku jen sliz. To je jediné, co mi na cejnech trošku vadí. Ale co naplat, cejni jsou prostě takoví.

Rychle nahodím a těším se na další pěkný kousek. Než se dočkám, zaseknu ještě dvě podoustve a jednoho cejnka malého. Druhý cejn je, jako by z oka vypadl tomu prvnímu, ale bohužel pro ten den je to cejn poslední. Jenže v tu chvíli jsem to ještě nevěděl.

Na lovišti nastává pauza. Už hezkou chvíli nemám záběr. Naštěstí se konečně ozve prut s rousnicí a je to přesně tak, jak to má být. Špička prutu jde rázně dolů a ryba si hned bere vlasec přes brzdu. Ta je samozřejmě utažená jen velmi mírně, aby mi ryba nestrhla prut do vody. Hned ji upravím a bohužel také hned zjistím, že ryba sice má elánu dost, ale velká nebude. Trvá to jen chvíli a v podběráku mám menší parmu. Je krásná, ale kdyby měla o třicet centimetrů víc, bylo by to o něčem úplně jiném. Tato má tak pětačtyřicet centimetrů, takže je malá.

Nicméně je to parma a parmy jsou hejnové ryby, takže je třeba okamžitě nahodit. Žížalu nemusím nijak upravovat a tak letí zpátky do vody. Záběr je tu téměř okamžitě. Ovšem hned po zaseknutí cítím, že je to zase menší ryba. Možná to nebude ani parma. A také že není. Je to malý sumec. Mládě okolo třiceti centimetrů. Sotva ho pustím, ohýbá se prut s masnými červy. A tady to vypadá na parmu. Ryba hezky táhne a bojuje. Na tomto prutu mám mnohem jemnější sestavu než na prutu s rousnicí a tak je to celkem boj. Když ale rybu přitáhnu k podběráku, vidím, že to není parma, ale zase sumec. Tento má něco okolo padesáti centimetrů. Tak a je to tady! Sumci našli mé krmení a jen tak se jich nezbavím. Nechci je chytat, jsou malí a já přišel chytat jiné ryby! Zbavit se jich mohu jen tak, že přestanu krmit a musím počkat, až všechno co je na dně sežerou. Nebude to dlouho trvat.

Než se tak stane, chytím jich ještě pět. Všechno do šedesáti centimetrů. Jeden z nich mi „vyplivnul“ do podběráku pořádnou dávku masných červů a krmení, které na mém krmeném místě sežral. Tyhle potvůrky sežerou opravdu všechno. I kukuřici. O peletách, zvláště když smrdí rybinou ani nemluvě. Jakmile záběry ustanou, dám si lehký oběd, začínám opatrně krmit znovu a modlím se, aby byli sumci co nejdál ode mě. Stalo se. Po nějaké chvíli zase chytím podoustev, dva menší kapříky a konečně i slušnější parmu. Ovšem v podvečer se zase ozvou sumci a znechutí mě tak, že prostě končím lov. Zítra půjdu někam jinam...

Není žádným tajemstvím, že některé naše tekoucí vody pomalu, ale jistě, začínají ovládat sumci. Toho bych se nenadál, protože za mých rybářských začátků a ještě v docela nedávné době byl sumec spíše vysněnou a vzácnou rybou než běžným úlovkem a to nemluvím o velkých sumcích, o kterých se šířily legendy. Chytit jen sumčí miminko byla celkem vzácná věc. Teď když přijdu na řeku Moravu s rousnicemi, a ani nemusím mít rousnice, stačí, když trochu víc nakrmím vnadící směsí s červy, věší se mi na háček jeden malý sumec za druhým.

Byly doby, kdy jsem na oblíbeném místě chytal hlavně cejny, plotice a cejnky. Také podoustve, kapříky a parmy. Teď je hlavním úlovkem sumec, parma, velký cejn, kapr a to obvykle v tomto pořadí. Podoustve berou jak kdy. Pořadí se mění v závislosti na tom, jak se ryby třou. Jistěže se mezi tím chytí i jiné rybí druhy, ale ani zdaleka ne tolik jako tomu bývalo dřív. Obsádka řeky se mění. Nemohu říci, že by byl sumec v současné době úplně dominantní rybou, ale myslím, že je jich ve vodě víc, než je zdrávo. Nedávno byly na úseku této řeky závody v plavané. Při vážení se jasně ukázalo, kdo tu má navrch. Chytala se hlavně parma, malý sumec a velký cejn. Cejnů bylo pomálu, ale kdysi to byla zcela jasně dominantní ryba. Zvláštní je, že po celý rok chytáte sumce okolo padesáti, šedesáti centimetrů, a příští rok zase jakoby ty samé. Přitom ani na rybku ani na přívlač nijak víc sumců, kteří měli dorůst, nechytáte. Já proti sumcům nic nemám a na přívlač je chytám rád, ale Ebro ať zůstane ve Španělsku. Já mám rád naši Moravu...