Lov ryb na dírkách 1. část

- Jan Molnár

Koncem ledna jsme se v našem okolí konečně dočkali dlouho očekávaných podmínek vhodných pro chytání na dírkách. Byl to pro nás doslova svátek, protože jsme několik týdnů čekali, až bude led, který nás udrží. Jedno ráno teploměr ukazoval krásných -6 stupňů a my se s kamarády vydali na první letošní „dírkobraní“. Byli jsme přesvědčení, že led bude dostatečně silný a vše půjde podle plánu.

Když jsem zdálky zahlédl zamrzlou hladinu, trochu jsem se zhrozil. Byla totiž celá pokrytá sněhem. Hned mi bylo jasné, že i přes teploty pod nulou, které už panují asi týden v kuse, nemá led pod docela silnou vrstvou sněhu možnost dobře promrznout na bezpečnou tloušťku. Nejdříve jsme u břehu vysekali do ledu zkušební díru, abychom zjistili skutečnou sílu ledu. Rozhodně se nedá říct, že by nás zjištěná tloušťka uklidnila. Led měl totiž šest centimetrů. Ano, jenom šest centimetrů. To rozhodně není bezpečné ani pro jednoho člověka, natož pro skupinku čtyř rybářů jako v našem případě.




I přes to jsme si řekli, že to prostě zkusíme. Je třeba brát v úvahu, že jsme byli opravdu natěšení, protože jsme naposledy na dírkách chytali před třemi roky. Od té doby prostě nebyl dostatečně dobrý led, až letos. Na druhou stranu jsme si ale uvědomovali to riziko, to, jak nebezpečné a zrádné může propadnutí pod led být. Nakonec náš vnitřní boj vyhrála touha po chytání, a tak jsme začali opatrně s velkými rozestupy na led vstupovat. Měli jsme s sebou asi třicet metrů dlouhé lano, kdyby se někdo propadl. Teď už vím, že bez lana bych nikdy na dírky nešel, ale na to navážu v dalším díle. Opatrně jsme vysekali několik dírek a začali chytat. Snažili jsme se moc nepohybovat, protože s každým šlápnutím se ozývalo dost znepokojujících zvuků a voda se pod ledem začala hýbat. To se ovšem ve čtyřech lidech na ledu, který má šest centimetrů, dalo očekávat.

Za několik hodin chytání se kolegovi povedlo chytit pouze jednoho okouna, tuším že na nymfu. To byl celkem slabý výsledek, ale bylo to podle mě tím, že jsme nemohli prochytat ta nejlepší místa, protože tam by nás led určitě neudržel. Byli jsme tak odkázaní na vcelku malou plochu. Při každém pomyšlení na to, že by se led mohl propadnout, nás trochu uklidňoval pohled na zamrzlá očka prutů. Mohli jsme si být jistí aspoň tím, že led nám netaje pod nohama. Po několika hodinách jsme rybaření ukončili se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsme byli rádi, že jsme měli po několika letech zase možnost si opět zachytat na ledu, na druhou stranu jsme byli zklamaní z neúspěchu. Pro mě osobně bylo ale velkým úspěchem, tak trošku i zázrakem, že jsme se ani jeden nevykoupali…




V následujících dnech nám počasí vůbec nepřálo. Přes den svítilo slunce, takže led na povrchu roztál, v noci bylo pod nulou, takže znovu zamrzlo to, co přes den roztálo. Led prostě neměl dostačující kvalitu. Byli jsme přesvědčení, že už si letos na ledu nezachytáme. Zhruba za týden se ale prudce ochladilo a teploty padly až k -13 stupňům, a to na několik dní. Lepší podmínky už ani nemohly být.

Tentokrát jsme se vypravili na jinou vodu. Led měl přes 15 cm, takže se nebylo čeho bát. Náš cíl byl chytit nějaké dravce. Úplně největší radost bych měl z hodně pěkné štiky nebo jakéhokoli candáta, ti se totiž na ledu moc nechytají. Celkem jsme měli sedm montáží, přesněji tři vlaječky a čtyři proutky s pomocnými vlaječkami. Na jednom prutu jsem měl průběžnou desetigramovou kačenku, ostatní montáže jsem měl navázané jako při lovu na položenou. Ať už chytáte kdekoli, doporučuji změřit si hloubku. Jednoduše spustíte montáž ke dnu a počkáte až bouchnete olovem do dna. V ten okamžik montáž popotáhnete k hladině o délku návazce a víte přesně, že háček se nachází plus mínus několik centimetrů nade dnem. Teď už je mnohem snazší zvolit požadovanou hloubku. S hloubkou je dobré experimentovat. Pokud jde o štiky, vypozoroval jsem něco, co opravdu není náhoda, protože jsem se se stejnou situací setkal na více lokalitách.




Vysekat díru do ledu mi trvalo asi pět minut. Led měl skoro dvacet centimetrů a my neměli vrták, takže to byla docela fuška. Několik desítek opravdu hlučných ran do ledu, než bylo hotovo. Napíchl jsem živou rybku a spustil ji do požadované hloubky. Pode mnou bylo kolem dvou metrů a rybku jsem dal zhruba do poloviny sloupce. Vlasec jsem zafixoval do pomocné vlaječky, ale asi za dvě vteřiny se z ní uvolnil. Nejdřív jsem si myslel, že nastražená rybka měla sílu vlasec uvolnit, ale nějak se mi to nezdálo, protože klip by měl být dostatečně pevný na to, aby takto velkou rybičku udržel. Viděl jsem, že se vlasec pomalu odvíjí, ale nebyl jsem si jistý, jestli to nedělá právě nastražená rybička. Přesto jsem se chopil proutku, a když jsem ucítil odpor, zasekl jsem. A světe div se, na ledu, přesněji řečeno na podložce, se objevila první štička. Byl jsem z toho v šoku, protože po pěti hlučných minutách, co jsem dírku vysekával, jsem byl přesvědčený o tom, že jestli vůbec nějaký záběr přijde, stane se tak třeba až za hodinu. Náhoda, pomyslel jsem si. No, jenže ona to taková náhoda nebyla. Stalo se to téměř pravidlem. Když nám někde vysekat dírku trvalo maximálně zhruba deset minut, přišel nám záběr od štiky.




Vysvětluji si to tím, že když je rybník pod ledem, ve vodě je velká tma, obzvlášť, když je na ledu sníh. Vysekaná dírka je tedy jediným zdrojem světla a to je myslím přesně ten důvod, proč na sebe štika nenechá dlouho čekat. Zkoušel jsem spoustu míst, od půlmetrových mělčin po třímetrové hloubky. Co se týče štik, až na výjimky přišly všechny záběry ve sloupci, někdy i těsně pod hladinou. Dokonce se mi stalo, že jsem tahal rybičku z vody ven a štika po ní vyjela přímo k dírce. Myslím si, že právě v kuželu světla, který dírkou do vody prochází, je rybička pro štiku dobře viditelná, proto na ni rychle zareaguje.




Celkem se nám letos povedlo chytit asi dvacet štik, lépe řečeno štiček. I když jsem na několika prutech cílil na větší ryby s nástražními rybkami velkými až kolem 25 cm, vždy na ně útočily jen malé štiky. Většinou se jen zakously a nechaly se dotáhnout až k dírce a rybku pustili. Co se týče jiných ryb, na ně jsme také štěstí neměli. Většinou přišlo z jedné dírky několik záběrů hodně krátce po sobě, a to i po několika vteřinách potom, co jsme jednu štiku pustili do té samé dírky. Jsem přesvědčený, že jedna ryba mohla udělat i více záběrů, když jsme ji nevytáhli na břeh a ona jen při záběru například strhla rybičku z háčku. Po několika záběrech z každé dírky to vždy doslova „umřelo“ a na další záběr jsme čekali i několik hodin, někdy dokonce už nepřišel žádný. Člověk mohl zkoušet úplně všechno, ale záběru se prostě nedočkal. Nikdy se nám nestalo, že by záběry chodily průběžně celou vycházku.


Větší rybka je často klíčem k větší rybě, v tomto případě tomu tak ale nebylo

Když jsem se na letošní dírky připravoval, pořád jsem přemýšlel, jak zařídit, aby šel i na dálku poznat záběr. Nabízí se možnost použít štikové splávky, kačenky, které by teoreticky mohly být vidět na dálku. Praxe je ale úplně jiná. Už na několik metrů není kačenka dobře zřetelná, a hlavně, není vidět ze všech stran a úhlů, a když je sníh, je to ještě horší. Samozřejmě, kdybych použil nějakou velkou, asi by vidět byla, ale to nemám rád a myslím si, že ani rybám by to nevyhovovalo. Napadlo mě také použít elektronické signalizátory záběrů, ale to se mi také moc nezdálo.

Začal jsem pátrat po nějaké inspiraci a našel jsem několik návodů ze zahraničí, jak si snadno vlaječky vyrobit. Ani jeden ale nebyl úplně přesně tím, co jsem si představoval. Chtěl jsem si něco vyrobit jednoduše a rychle, a hlavně tak, aby to bylo funkční. Nakonec jsem použil asi 40 cm dlouhý kousek latě, na který jsem připevnil silnou fasetu a na její konec pingpongový míček nabarvený červenou barvou, aby byl vidět i na velkou vzdálenost. Do míčku jsem z druhé strany vložil dva kousky fasety na sebe. Ty slouží jako klip k uchycení vlasce. Z boku latě je cívka s vlascem připevněná vrutem. Je důležité zvolit vrut malého průměru, aby se cívka při záběru snadno protáčela a dravec tak zpočátku necítil odpor. Vrut je nutné navrtat těsně k začátku cívky, protože kdyby se cívka hýbala po vrutu ze strany na stranu, odvíjený vlasec by se o něj snadno omotal a cívka by se tak přestala protáčet.

Na vlaječku je nutné použít zátěž, ideálně kolem 15 g, a to hlavně ze dvou důvodů. Zátěž bude rybičku držet v požadované hloubce a zároveň ohne vlaječku tak, aby bylo jasně vidět, že přišel záběr. Záběr se pozná podle toho, že se vlasec uvolní z klipu a vlaječka vystřelí do vzpřímené polohy. A to právě přináší tu výhodu, že je to dobře vidět ze všech úhlů na poměrně velkou vzdálenost. Klip, do kterého se vlasec vloží, musí být dostatečně pevný, aby udržel rybku, ale dravec musí zároveň bez vynaložení větší energie vlasec uvolnit, aby rybičku nepustil. Několikrát se mi u opravdu malých štik stalo, že nedokázaly vlasec z klipu uvolnit a vzápětí rybičku pustily. U větších ryb je to ale bez problémů.




Pomocné vlaječky mají v podstatě úplně stejnou funkci, jen na nich není cívka s vlascem a ryba se zdolává prutem, nikoli po vlasci jako u vlaječky s cívkou. Na jejich výrobu se mi opět osvědčila elektrikářská stahovací páska s tím rozdílem, že místo míčku jsem zvolil obyčejný kolíček na prádlo, na který jsem přilepil kus červené látky, opět kvůli viditelnosti. Síla klipu kolíčku je naprosto ideální. Trošku jsem zápasil s tím, jak vlasec do kolíčku upevnit. Nakonec se mi nejlépe osvědčilo udělat na vlasci v požadovaném místě očko takzvaného ztraceného uzlu. Tato smyčka bude rybičku spolehlivě držet na jednom místě a uzel se ztratí buď při záběru, při záseku nebo při zdolávání. Jedinou nevýhodou takto vyrobených vlaječek je, že po několika hodinách se faseta ohne a při vystřelení se nenarovná do zcela vzpřímené polohy, a tak si člověk nemůžete být jistý, jestli má záběr, nebo ne. Na příští rok budu muset vymyslet něco lepšího, nejspíš z nějaké pružiny, abych se těmto nevýhodám vyhnul. Na krátké vycházky to ale funguje bezvadně.




Co se týče montáží, nevymýšlel jsem nic složitého. Kmenový vlasec jsem zvolil o průměru 0,35 mm, průběžné olovo kolem 15 g a fluorokarbonový návazec o průměru 0,60 mm. Někomu se to může zdát moc, ale jistota je jistota. Navíc dávno vím, že takto silný fluorokarbon rybám vůbec nevadí, a naopak u štiky dokonce nemusí stačit. Celou montáž jsem zakončil jednoháčkem velikosti 1/0 až 3/0 podle velikosti rybičky. Sekali jsme hned, proto byl velký háček pro okamžitý zásek namístě.

Nakonec bych se chtěl ještě zmínit o záběrech štik. U těch nejmenších se stávalo, že během několika vteřin po záběru odmotaly třeba pět metrů vlasce. Poté, co jsem k vlaječce přiběhl a začal pomalu tahat za vlasec, abych ucítil odpor a zasekl, namotal jsem těch pět metrů zpátky a rybu ucítil až těsně pod dírkou. Toto se nestalo jen jednou. Štika po záběru odjela a vrátila se zpátky k dírce, a to během několika vteřin. Při záseku je dobré nejdříve se dostat na rybu a ucítit odpor, abyste nesekali do prázdna.




Doufám, že příští rok bude dostatečný led a budeme mít možnost si opět na ledu zachytat. Je to velmi silný zážitek a každá ryba při něm udělá radost. Kdo už někdy na dírkách byl, moc dobře ví, o čem mluvím. Kdo ještě chytání na ledu nezkusil, vřele doporučuji. Doufám, že se nám příští rok podaří ulovit i nějakou větší rybu, když jsme na ně letos štěstí neměli. Možná jsme dělali něco špatně a příští rok na to přijdeme. Pokud máte nějakou osvědčenou taktiku, jak chytat na ledu pravidelně a cíleně velké ryby, budu rád, když mi ji napíšete. Rád se poučím.

Autor: Jan Molnár - ®

Diskuse k článku (0 reakcí)

Přečteno: 2 192x
Průměrná známka: 1.62