Zlatá hodinka

- Milan Tychler

Někdo chodí na ryby brzy ráno, jiný odpoledne a jsou rybáři, kteří nedají dopustit na noční lov. Spousta z nás chodí kdykoli, kdy prostě máme čas bez ohledu na počasí a roční dobu. Zažíváme pak u vody spousty pěkných chvilek. Jsme součástí ranního svítání i západu slunce, vidíme, jak silný vítr čechrá hladinu vlnami s bílými čepičkami, sledujeme provazy vody padající z nebe a také mosty z duhy, které prý označují místa, kde je zakopán poklad.


Když se řeka probouzí

Když pak padne otázka na téma, kdy jít na ryby a kdy já sám chodím nejraději, musím odpovědět zcela po pravdě, že skutečně kdykoli. Jsem člověk, který prostě vyrostl u vody, a stále si vážím každé chvilky, kterou u ní mohu trávit v jakýkoli čas, třeba i tehdy, když mi kape za krk. Miluji ty chvíle, kdy šlapu ráno sám k řece studenou rosou po chladné noci a slunce pak začne hezky hřát, úplně stejně jako čas, kdy se s přicházejícím večerem začínají stíny prodlužovat a měkké zlatavé světlo zalije kraj… Zrovna nedávno jsem si nádherně užil pár podvečerních chvil u vody, ale popravdě řečeno, moc jsem je nevnímal, protože mě ryby zaměstnávaly tak, že jsem vnímal okolí jen letmo. Teprve až doma, když jsem se podíval na pořízené fotografie a viděl to krásně měkké zlatavé světlo, uvědomil jsem si, že i já byl součástí toho nádherného divadla plného neuvěřitelných barev, které můžeme sledovat po horkém letním dnu, když se slunce blíží k obzoru, aby ukončilo svou celodenní pouť po obloze…

Upřímně řečeno, ten den jsem se musel trochu přemlouvat, abych se zvedl a jel k vodě. Bylo příšerné vedro. Utěšoval jsem se jen tím, že budu chytat z vody a ta mě přece jen trochu ochladí. Vydal jsem se pod jez. V tomto počasí je největší šance právě tam. Voda se tu prokysličuje a mnoho ryb se právě proto zdrží zde. Já mám v plánu chytit nějakého tlouště přívlačí a v podvečer pak zkusit i parmy, třeba na malý twister anebo vosí larvu. Bývalo jich tu dost, ale v posledních letech se situace hodně zhoršila. Mizí zdejší tloušti i parmy. Zčásti je to tím, že je tu čím dál menší průtok vody, zčásti silným rybářským tlakem, a v zimě tu řádí kormoráni. Když se to dá všechno dohromady, nic dobrého z toho vzejít nemůže. Ryby prostě mizí a každá slušnější tady ulovená je vykoupená spoustou hodů.

Jsem u vody… Slunce zatím nemilosrdně žhne, a ani když vstoupím do řeky, žádnou velkou úlevu mi to nepřináší. No, co naplat, jde se na to! Pomalu přebrodím půl řeky a dostávám se na velký štěrkový ostrov. Za ním u protějšího břehu je řeka o něco rychlejší, ale to si nechám až na později. Teď se tiše blížím k vývařišti jezu. Pod ním je dno hodně členité a je tu i větší hloubka. Téměř s jistotou tu očekávám ryby, ale ať se snažím sebevíc, mých nástrah, a to už jsem jich několik vystřídal, si nic ani nevšimne. Rotačky bloudí proudem, tišinou, nechávám je klesat níž ke dnu, vedu je i při hladině a stále nic. S gumou se mi nevede lépe a ani menší wobbler nic zvláštního nepředvede. Kromě jednoho malého bolena ani ťuk.

V jednu chvíli se mi za nástrahou rozjela i větší ryba. Také bolen. Pronásledoval wobbler rychle tažený po hladině, jenže za nástrahou se rozjel až ve chvíli, kdy jsem ji měl blízko sebe. Buď zahlédl mě, anebo si nástrahu dostatečně prohlédl a bleskově uhnul stranou. Mohl mít okolo šedesáti centimetrů. I tohle svědčí o velké opatrnosti zdejších ryb způsobené rybářským tlakem. Po celou dobu jsem kromě drobotiny ani žádnou lepší rybu v čisté vodě nezahlédl a sluneční kotouč stále nemilosrdně žhnul. Bylo to pro mě zklamání. Opouštěl jsem to slibné místo s hořkostí. Proud u levého břehu snad bude něco skrývat.


Je to hezký tloušť

Vody je tam sice méně, avšak vzrostlé stromy proud stíní, a tak doufám, že se tu bude schovávat alespoň nějaký tloušť, když nejsou pod jezem, na který jsem tolik spoléhal. Na dny hojnosti, které jsem tu kdysi zažíval mohu jen vzpomínat. Tloušťů tu bývalo bezpočet a proudy byly plné parem. V podvečer vyskakovaly menší kusy nad hladinu a některé ukazovaly hřbety jako delfíni. Boleni pořádali šílené honičky a mlátili do hejn rybek jako diví. Teď je tu ticho. Vidět ostrov ze štěrku uprostřed řeky byla veliká vzácnost. Bývalo tu mnohem víc vody i ryb. I štiky tu bývaly…

Zamyšleně měním wobbler za jiný, menší, který nejde hluboko. V proudu je vody sotva do půli stehen a já nechci, aby nástraha stále vázla na dně. Mohl bych si pro ni sice bez problémů dojít, ale to bych si pak plašil loviště. Hledám nejvhodnější variantu pro tlouště. Držím se co nejdál, snažím se aby nástraha dopadala co nejblíže ke břehu, a co nejpečlivěji, centimetr za centimetrem, prohledávám řeku. Dvakrát mi do nástrahy něco ťukne a jeden malý tlouštík pronásleduje nástrahu, až dokud ji nezvednu z vody. To je pozitivní, ale nijak zvlášť uklidňující. Přemýšlím, co s tím, a prudký záběr mě z ne zrovna veselých myšlenek doslova vyruší.


Tento je ještě větší

Ryba zabrala téměř okamžitě po dopadu nástrahy na hladinu a podle silného šplouchnutí a tahu nebude malá. Brání se silně. Snaží se unikat dolů po proudu a tomu se snažím zabránit. Tam jsou místa, kam moje nástraha zatím nedopadla a mohou tam být další ryby. Nehodlám si je poplašit. Zdolávám tedy rybu razantněji a za pár okamžiků ji mám pod nohama. Je to hezký tloušť. Jeho nazlátlé šupiny v pozdně odpoledním slunci jen září. Zbavuji ho nástrahy a už peláší zpět pod břeh. Tam se určitě rychle vzpamatuje a mně už je teď také mnohem lépe.

Zase se plně soustředím a zrovna, když si říkám, že to asi byl jen nějaký „poslední mohykán“ a já měl z pekla štěstí, třískne mi do nástrahy zase ryba. Tentokrát jsem viděl, jak ryba nástrahu pronásledovala z půlky toku do mělčiny a tam ji popadla. Tento tloušť je ještě větší než ten předešlý. Visí jen za blanku na krajíčku tlamy, a tak beru na pomoc podběrák, aby mi v poslední chvíli neupadl. Je ho plná síťka. Krásná ryba. Leží klidně v podběráku v mělké vodě, jako kdyby věděl, že ho pustím, což se také vzápětí stane.


Poslední pozdně odpolední zlaté chvilky

Postupuji dál po proudu a teď už zcela spokojeně prohazuji řeku. Nástrahy už neměním. Tato se ukázala jako velmi úspěšná, a tak u ní zůstávám a vyplácí se mi to – zpoza kamenu u břehu po nástraze opět vystartoval pěkný tloušť a bez rozpaků ji popadl. Je až neuvěřitelné, v jak mělké vodě to bylo, a o to větší zážitek jsem z toho měl, protože jsem mohl celý záběr sledovat přímo před sebou a vidět vše do posledního detailu. Ulovenou rybu fotím ve zlatém světle slunce, které už se kloní k západu. To je nejhezčí chvíle u vody nejen pro rybáře, ale také pro fotografa.

Dál už nejdu, protože mnoho času mi nezbývá. Vracím se zpět pod jez a pokouším se znovu o parmu s gumovou nástrahou vedenou pomaloučku u dna. Tohle je jejich čas. Parmy nebrávají po celý den. Mají své chvíle a tato patří k těm nejlepším, takže bych ji nerad zmeškal. Wobbler putuje zpět do krabičky a na konec vlasce připevňuji větší háček s gumovou vosí larvou. Dvacet centimetrů nad ni dávám broček. Pomůže mi nahodit a udržet nástrahu u dna. Volný vlasec mezi nástrahou a zátěží dává nástraze dost volnosti, takže se chová přirozeněji než nástraha zatížená těsně u háčku.

Nahazuji šikmo přes proud, nástrahu nechávám klesnout ke dnu a pak ji pomalu nechám splývat po proudu. Udržuji kontakt se zátěží. Když se někde zastaví, nechám ji pár vteřin na místě, pak pozvednu špičku prutu a nechám proud, aby nesl nástrahu dál. V klidné vodě pak s nástrahou maličko potřásám a pomalu ji vedu k sobě. Je to taková kombinace plavané a přívlače, ale právě tohle na parmy platí, což jedna ryba vzápětí potvrzuje tvrdým záběrem. O tom, že je to parma, nemám pochyb. Tuto nástrahu může vzít jakákoli ryba, ale žádná nebojuje tak jako parma. Chvíli trvá, než ji dostanu ke břehu. Podebírám ji v posledních paprscích zapadajícího slunce…


A na závěr i parma…

Nakonec se tedy ukázalo, že tu ještě nějaké ryby jsou, ale bylo to hlavě otázkou štěstí, protože na dalších vycházkách už jsem chytil třeba jen jednu rybu, maximálně dvě. Bohatství řek je prostě pryč, ale krásné chvíle zůstávají.

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (2 reakce)

Přečteno: 8 239x
Průměrná známka: 1.08