U ledu

15.4.2019 - Milan Tychler

Půlka prosince, to znamená jen malý krůček k Vánocům a pak ještě jeden menší a je tu konec roku. Rybářská sezóna tím pro spoustu rybářů končí, ale pro velkou většinu už skončila mnohem dřív, protože chladné počasí, to prostě není nic pro ně. Jak voda pomalu chladne, chladne i optimismus mnohých rybářů, protože záběrů valem ubývá. Jenže víra a nadšení některých rybářů jsou naopak zcela bezmezné, a tak se drží u vody jako klíšťata a nepoleví ve svém úsilí, ani když vodní plochy zamrznou, protože je tu stále ještě jedna možnost – lov na dírkách.

Na jihu Moravy jsou zimy mírné a přichází později než jinde. Tak tomu bylo i letos. Zatímco okolo Plzně přichází námraza a první sníh doprovázený řinčením plechů na silnici, u nás se jen trochu víc ochladilo. V noci klesla teplota pod nulu, od rána pofukuje ledový vítr, ale po sněhu ani vidu ani slechu. K tomu ještě svítí sluníčko! Je čas vyrazit k vodě.

Mám v plánu vyzkoušet chytit ještě nějakého kapříka na menší stojaté vodě, než zamrzne. Pak už mi zbydou jen řeky, ale ty mám moc rád, takže se nic neděje. Problém mám, když zamrznou i ty a na dírky je led slabý. Jenže to se stává jen vzácně. Když zamrznou řeky a říčky, kde lovím, je už led na stojatých vodách dost pevný na to, aby se na něm dalo chytat, a pak se musí duháci i ostatní ryby připravit na to, že se tam objevím! :) Pro mě prostě sezóna nekončí nikdy...

Hodím do auta futrál se dvěma feederovými pruty, pár pytlíků s krmením, tašku s rybářskou bižuterií, nástrahy a frčím k vodě. Když uhnu ze zpevněné polní cesty k rybníku a ten na mě vykoukne mezi stromy, vidím, že je zle. Na hladině je ledová skořápka. Původně jsem se chtěl na malém plácku rovnou otočit a ani nevystupovat z auta. Nač ztrácet čas? Jen bych se doma krátce zastavil pro lehký prut na přívlač a šel bych k řece. Nakonec jsem si řekl, že když už jsem tady, alespoň se porozhlédnu. A dobře jsem udělal. Kus rybníka v zadní části, kde čeří hladinu vítr, je bez ledu.

Chvilku váhám, ale nakonec vyhazuji věci z auta a šlapu dozadu. Studený větřík cítím na tvářích. Trošku štípe. Na sluníčku se to určitě nějakou chvíli vydržet dá, a tak zůstávám. Pruty mám připravené během chvilky, protože je mám navázané z domu. Ovšem příprava krmení není žádná slast. Voda je ledová a studené ruce na větru skutečně mrznou, i když je lehounce nad nulou. To jsou ty strasti zimy… I když potřebuji krmení jen minimum, bez mokrých rukou to nejde. Tedy šlo by, kdybych si krmení připravil už doma anebo si prostě vzal pytlík s už s hotovým krmením předvlhčeným. Jenže jsem na to prostě nepomyslel, takže si teď užiji trochu těch zmrzlých rukou.

Krmení mám sladké a přidávám do něj trochu chlebové drobenky. To je naprosto skvělá věc, protože když se kousky pečiva dostanou do vody, nabobtnají a krmení doslova roztrhají na kusy. Drobenku přidávám až do hotové směsi, nevlhčím ji spolu s krmením. Když mám hotovo, strkám ruce na chvíli do kapes a pak rychle připravuji nástrahy.

Nic zvláštního nevymýšlím. Na jednom prutu bude nastražené jedno zrnko plovoucí kukuřice a na druhém malé plovoucí boilie. To je taková moje zimní klasika. Kousíček pod nástrahy, tak dva tři centimetry, přimáčknu malý broček, aby se nástrahy nevznášely moc vysoko. Chci, aby byly na úrovni otevřeného krmítka. Taková nástraha prostě příliš nevyčnívá a kapr, zajímající se o voňavou směs v krmítku, ji snadno nasaje. Když nástraha plápolá někde nad krmítkem, ryby o ni jeví zájem jen málokdy.

Tak. Plním krmítka, připínám návazce do závěsů a nakonec kapu na krmítka atraktant, abych zajímavost krmení ještě trochu zvýšil. Atraktant má velmi výraznou a příjemně sladkou ovocnou vůni. Pro zimní chytání je to má častá volba. Pokud nezabere tohle, je mou další volbou směs pikantního koření a česnek. Ovšem i tato směs je sladká.

V poslední době jsem vyzkoušel spoustu všelijakých chutí a vůní, ale tyto varianty byly prostě nejpřesvědčivější a ze všech duelů vycházely vítězně. Nemám důvod váhat ani ve chvíli, kdy většinu rybníka pokrývá led.

Obě krmítka nahazuji před sebe až k samé hranici ledové skořápky. Dělám to hlavně proto, že právě tam je nejhlouběji. Celý tento rybník je poměrně mělký a ani v místech, kam dopadla obě má krmítka, není hlouběji než metr a půl. Naštěstí je právě toto místo jedním z mála, kde není téměř žádný sediment. On to vlastně není rybník, ale maličká, zatopená stará pískovna. Tahle voda nemá ani hektar. V padesátých letech sloužila jen pro potřebu místních. Když ji zaplavila voda, potkal ji stejný osud jako mnoho podobných vod. Časem se tu objevila rybí drobotina a později na ní začali hospodařit rybáři. Vypustit se nedá, co se vysadí, to se chytí. Párkrát už revír vymrzl, ale ukázal vždycky velkou životaschopnost. Přes častou skepsi tu vždycky nějaké ryby přežily, a tak se tu čas od času chytí i slušnější ryba.

Dnes mi samozřejmě nejde o žádného mohykána. Spíš budu rád, když to tu ve zdraví přežiji. Oblečený jsem sice dobře, ale vítr je opravdu protivný. Když si nasadím kapuci a otočím se zády, je to snesitelnější, jenže to potom nevidím na špičky svých prutů. Takhle by to tedy nešlo. Mohl bych sice povolit brzdy navijáků a počkat si na pořádnou jízdu, ale to už by nebyl ten správný lov s feederem. Já prostě musím ten záběr vidět. Nesmí mi uniknout ani jemné „klepanečky“, které jsou v zimě častější než pořádná kapří jízda. No nic. Zasedám do lehkého křesla a čekám. Nejdříve však okolo sebe trochu poskládám obaly od prutů, krmení a ostatní věci, ať to nevypadá jak v nějakém táboře bezdomovců. Když občas vidím u některých rybářů, jak to okolo nich vypadá, berou mě všichni čerti. Nejhůř snáším všelijaké pytlíky a igelitové tašky, plastové kbelíky od pracích prostředků, ze kterých je pořád cítit, co v nich původně bylo. Kdyby z něj alespoň odstranili tu etiketu…

Chvilku sedím, a abych se přiznal, jsem trochu netrpělivý. Jakou mám šanci? Těžko říct. Hladina pokrývající se ledem může ryby buď vyprovokovat k tomu, aby se ještě trochu nakrmily, anebo je uvede do úplné apatie. Naštěstí to vypadá na variantu první, protože špička prutu vlevo se prudce ohne a zůstane ohnutá. Prudký záběr vyžaduje prudkou reakci, a tak popadám prut tak rychle, jak to jen jde. Na konci vlasce cítím rybu, ale nic velkého to nebude. Zrnko kukuřice asi sebrala nějaká plotice. Táhnu rybu k sobě, ale ta se v půli cesty začne bránit. Ovšem ani tak to na kapra nevypadá. Nakonec se z mého úlovku vyklube pěkný karas. Někdo by nad karasem ohrnul nos, jenže v napůl zamrzlé pískovně s vodou průzračnou jako sklo je skoro zázrak chytit rybu, takže karasa považuji za úspěch a klidně bych s ním i zůstal spokojený jako s jedinou rybou dne. Chytám ale dál a má snaha se vyplácí. Kromě dalších několika karasů mám konečně i záběr na plovoucí boilie.

Není to záběr nijak výrazný a já jsem připravený na dalšího z řady karasů. Nicméně hned od začátku cítím, jak je ryba těžká. Táhne pod led a pak stranou. Zdolávám ji hodně opatrně, abych jí nevytrhl z tlamy drobný háček. Přes drobné komplikace s vlascem druhého nahozeného prutu, který mi kapr při zdolávání podjel, nakonec dostávám rybu do podběráku. Mám z ní velkou radost, i když je to kapr naprosto běžné velikosti. Má pro mě však velkou cenu kvůli podmínkám, ve kterých jsem ho chytil.

To mi připomíná, proč tu vlastně jsem. Nejsem tu kvůli hromadě ryb, ani kvůli jedné monstrózní. Jsem tu kvůli tomu, že mě od rybaření neodradí ani vítr ani mráz. Je mi jedno, že tu máchám nástrahy na pár metrech čtverečních a ruce mi mrznou. Ve chvíli, kdy ucítím rybu na konci vlasce, jsou všechny strasti pryč a i ryba běžné velikosti rázem získává neuvěřitelnou hodnotu. Potěším se s ní jen krátce a pak ji honem pouštím s přáním, ať v pořádku přežije zimu. Pokud se ještě někdy setkáme, budu si ji pamatovat podle zvláštního uspořádání šupin na jejím levém boku.