Trpělivost, víra, smíření a odpovědnost

16.2.2019 - Milan Tychler

Rybáři prý jsou lidé trpěliví. Kéž by tomu tak bylo! Myslím, že trpělivost je dnes vzácná věc. Každý chce všechno a hned, často bez vlastního přičinění. A proč ne? Dnes se na nic čekat nemusí. Všeho je všude dost. Stačí si to koupit. Jen na ty ryby se musí čekat. A čekání, to vyžaduje trpělivost.

Míra trpělivosti je však u rybářů různá. Ti nejméně trpěliví chytají nejraději malé ryby, které berou pořád. Baví se cejnky a ploticemi a to jim stačí ke štěstí. Občas jim samo sebou zabere i kloudnější kousek. A to je pak svátek. Netrpěliví rybáři také nemají nikde stání. Mění místa, nahazují hned sem a hned tam. Ale jejich počínání není cílené, není to trpělivé a systematické hledání ryb. Je to jen důsledek jejich velkého vnitřního neklidu, se kterým si nedovedou nijak poradit. Většinou jsou tito kolegové také věčně s něčím nespokojení. To už je taková lidská povaha.

Na druhou stranu existují rybáři, kteří loví drobné ryby a mohli by trpělivost rozdávat, a musím říct, že jsou hodně úspěšní. Jemnými technikami dovedou kromě malých ryb ulovit a zdolat i hodně slušné kousky a je to u nich téměř pravidlo. S velkou trpělivostí namačkávají na tenké vlasce bročky velikosti makových zrnek. Hrají si s jejich rozmístěním, a pokud se jim jen něco nezdá, předělávají to zase jinak. Je to velká hra na jemnost a citlivost s vlasci jako pavučinkami, háčky tak malými, že je dovedou uvázat jen šikovné prsty, a ani ne gramovými splávky nahozenými kousek od břehu.

Rybáři netrpěliví mohou být dvojí. Jedni, co stále něco vážou a mění, neustále své montáže stahují a nahazují. Pořád mají nutkání se přesvědčit o tom, že jejich montáž leží ve vodě správně a že je nástraha v pořádku. Pak jsou tu tací, co nahodí a potom popochází po břehu a kouří. Hulí, a nedopalků okolo těch méně inteligentních najdete na břehu jako máku…

A všichni tito rybáři, stejně jako ti ostatní, věří, že uspějí. Nikdo z nich si nemůže být stoprocentně jistý, že bude mít u vody štěstí. Ryby jsou nevyzpytatelné, a přestože můžete mít zkušeností na rozdávání, neznamená to nic. A byť bychom si před každým dnem u vody říkali, že tam jdeme zbytečně, přesto tam půjdeme. Co nás tam vede? Jen víra v to, že to může být prostě i jinak. Dokonce i ti, kdo říkají, že chodí k vodě hlavně proto, aby si odpočinuli, a o rybu jim vůbec nejde, i oni věří, že něco chytí. Jinak by nemělo smysl nahazovat. Mohli by vysedávat na břehu nebo kdekoli jinde jen tak bez prutů. Rybář prostě věří ve svou věc. Věří, že uspěje, třeba i se štěstím, a tu víru v sobě musí mít i ten největší pesimista u vody, protože jinak by tam nebyl.

Mohlo by se zdát, že největší trpělivostí oplývají rybáři, kteří se specializují na velké ryby. Ti, co pasou po velkých kaprech, sumcích anebo je zajímají velké štiky či candáti, ti musí být trpěliví, to je jisté! Čekat na záběr den, noc, další den i déle, to není pro každého. A považte, že záběr nepřijde anebo chytíte jen ryby, které pomalu nestojí ani za řeč! A přesto, sotva zvednou paty od vody, už se těší na další výpravu. Jaká bude? Bůh suď… Oni ale věří, že úspěšná. Tak to je. Silnou víru v sobě máme všichni, ale trpělivost ne. Ta je u každého jiná…

Rybář, o kterém bude řeč, v sobě choval víru i trpělivost. Neangažoval se v lovu drobotiny, se kterou ovšem jako většina z nás začínal, a neučarovali mu kapři ani žádné jiné velké ryby. Jeho vášní byli odjakživa pstruzi a tloušti. Pstruh, to je sám o sobě pojem, a on se jim věnoval v době, kdy chytit velkého potočáka sice bylo těžké, ale možné. Co se za nimi nacestoval! Víkendů, co jim obětoval. Až to doma vypadalo na rozvod. Ovšem přišla doba temna pro pstruhy potoční. Obrovský tlak na pstruhové vody a katastrofální úbytek těchto krásných ryb způsobil, že náš rybář ukončil lov této ušlechtilé ryby jednou provždy. Chvíli to vypadalo, že skončí s rybařením nadobro. Duháci ho k vodě prostě netháli, ale nakonec si našel nový objekt svého zájmu – tlouště.

Tloušť je pro mnohé rybáře ryba nezajímavá z více důvodů. Někde jich je moc a zlobí, jíst se nedají a loví se docela snadno. To ovšem neplatí pro trofejní kousky. Veliký tloušť se pstruhům v mnoha ohledech podobá. Umí se skrývat, je opatrný, avšak dovede lovit agresivně a také na prutu zabojuje, když je třeba. I když víte, kde velcí tloušti jsou, není snadné je chytit a to bylo pro tohoto rybáře to lákavé. Na lovu ho nevzrušovala ani tak velikost těchto ryb, ale hlavně to, že není snadné je ulovit. Bavilo ho vymýšlet jak na ně. Zkoušel různé techniky a nástrahy. Lovil přes den, ráno i večer. Zažil mnoho dnů bez záběru a dny, kdy měl na háčku skutečně krásné kusy, a přesto je nedostal, protože se dokázaly z háčku setřepat nebo utrhnout vlasec.

Ty chvíle neúspěchu, kdy měl tyto ryby na dosah, a přesto si na ně nesáhl, ho dělaly kupodivu šťastným. Jak je to možné? Jednoduše. Jeho dny vzrušení neskončily. Měl dál motivaci chytat tyto ryby, které byly zase o něco poučenější a opatrnější. Někdo by to v tu chvíli vzdal, ale on ne. Jeho víra v to, že nakonec tuhle rybu uloví, byla natolik silná, že mu nedovolila ukončit lov. Bylo to skoro jako nemoc. Jako něco, co máte až v morku kostí a uleví se vám, až to dokončíte. Jenže rybaření nikdy nekončí. Vždycky se najdou nové lokality, nové výzvy a nové ryby, které zatoužíte chytit. On na tom nebyl jinak.

Kdysi se mi svěřil, že ví o tloušti, který má k šedesáti centimetrům. Prý žije v tůni poměrně malé říčky v tak zapadlém a nepřístupném místě, že ji tam může jen těžko někdo objevit. On měl to štěstí, protože nelenil prodrat se křovím a kopřivami k příkrému břehu, kam nikdo nechodí, a uviděl tohoto tlouště, jak se vyhřívá těsně u břehu. Protože ví, jak to s těmito rybami chodí, ani se nehnul, aby ho nevyplašil. Byl připravený tuto rybu nejdříve jen tak pozorovat, ale ona jako by šestým smyslem vycítila jeho přítomnost, se pomalu propadla ke dnu a zmizela. Nejspíše ji poplašily jeho kroky, i když opatrné, možná rychle se pohybující stín vzrostlých kopřiv, které na břehu rozhrnul, ale to je jedno. Důležité bylo, že opět našel to, co ho zajímá, a má se čemu věnovat. Tato ryba ho stála další hodiny, dny a týdny času, který jí dal. Věnoval se jí od půlky srpna do konce roku bezúspěšně. V té době ji dvakrát viděl. Jednou jak se vyhřívá a jednou mu vyjela, když stahoval k sobě malou mrtvou rybku. Když jsme spolu mluvili naposledy, zase ji zmínil a nepochyboval o tom, že ji dostane. Tomu se říká víra!

Ovšem spolu s vírou musí jít ruku v ruce i smíření. Smíření s tím, že dnes to prostě nevyšlo. A že když to nevyšlo dnes, vyjde to příště. To už zase funguje ta víra. Smíření je velmi důležitá věc. Bez něj to prostě nejde. Ovšem pozor! Nepleťme si smíření s rezignací! Rezignovat znamená vzdát se naděje. Usmíření přináší klid a pokoj, což je velmi potřebné pro plánování věcí budoucích. Odcházet od vody s tím, že všechno stojí za – však víte co –, to není dobrý přístup. A přesto se i s tím setkávám. Setkávám se s tím u lidí, záměrně říkám lidí, a ne rybářů, kteří si nechodí k vodě ani odpočinout, ani se pobavit, ale pro kus rybího masa. Pro rybáře, kteří rybaří srdcem, je těžké tyto lidi pochopit, pokud je to vůbec možné.

Pravý rybář se vyznačuje trpělivostí, silnou vírou a dovede se smířit s porážkou. Nikdy se však nevzdává, protože mu to prostě jeho víra nedovolí. Řeklo by se, že všichni rybáři jsou v podstatě na jedné lodi, ale není to tak. Byť bychom měli všichni velkou víru ve svou věc, byli bychom trpěliví a uměli prohrávat, je tu ještě jedna lidská vlastnost, která nás rozděluje, a tou je odpovědnost. Odpovědnost za to, co děláme a jak to děláme. A pokud někdo rybaří s postojem „po mně potopa“, pak je na míle vzdálený pojmu rybář…