Půlkiloví obři

26.10.2018 - Milan Tychler

Rybáři obvykle sní o velkých rybách. V hlavě jim plují trofejní kapři a patnáctikilová ryba dnes není nic moc. Kdo nemá dvacítku, není kaprař a i to už je málo. Někdo se vidí s velkým sumcem, jiní jdou po štikách, další po candátech. Není mnoho těch, kterým udělá radost cejn, tloušť, ostroretka nebo jiná kaprovitá ryba. Rybařina je hodně rozškatulkovaná, jednotlivé tábory znesvářeny, neuznávají se. Masaři, pouštěči, čudlaři a velrybáři si vzájemně nemohou přijít na chuť…

Ono to tak bylo vždycky, ale myslím, že dnes je tato řevnivost mnohem větší, než bývala, a děje se to hlavně díky sociálním médiím. Já si rád popovídám o rybách s každým, ale ať se na mě ti, kteří se zajímají jen o velké ryby, nezlobí, nechci je všechny házet do jednoho pytle, ale mám pocit, že rybáři, kteří se snaží chytit třeba velkého cejna nebo tlouště, mluví o rybařině tak nějak zaníceněji a srdečněji.

A tak jsem si říkal, čím to je? Rybář jako rybář… Jenže ono v tom asi sehrává trochu roli to, že dvacetikilový kapr se dá chytit na soukromém revíru relativně snadno, chcete-li slušného sumce, stačí vyjet do Španělska. Jenže třeba na takového pořádného a mazaného tlouště na soukromé vodě nenarazíte. Ryby ze svazových revírů mají proto samozřejmě „větší cenu“ než ty ze soukromých vod. Na druhou stranu, soukromé vody zase nabízí ryby, které jinde nechytíte. Ony jsou to pěkné řeči, že „stačí vyjet do Španělska“, ale spousta rybářů na to jednoduše nemá. Tak černobílé to zase není.

Nicméně ten rozdíl mezi rybou ulovenou v revíru svazovém a soukromém tu vždycky bude, stejně jako mezi sumcem z Ebra a z Moravy. Zkrátka je to tak, že na velkého cejna, tlouště nebo třeba ostroretku se pořádně nadřete, kdežto některé ryby se dají chytit ve slušných velikostech relativně snadno. Ale to jsem dost odbočil, i když to má souvislost s tím, co chci říct.

Zapovídal jsem se s rybářem, se kterým se dost často potkávám u vody, ale vždycky se tak nějak míjíme. Obvykle prohodíme jen pár zdvořilostních frází o tom, jak to jde, ale nikdy mě nenapadlo poptat se, jestli chodí na kapry, dravce, nebo co vlastně chytá, protože jeho obal na pruty je takový dost nicneříkající a může vlastně ukrývat cokoli. Až následně si uvědomuji, že na mé otázky, jak to jde, obvykle jen zamítavě vrtěl hlavou. Já ho zcela automaticky zařadil mezi ty, co chodí na kapry a na zdejších vodách paběrkují mezi hromadami podměrečných ryb. Jenže všechno je úplně jinak. Když jsme se zapovídali, s úžasem jsem zjistil, že tohoto chlapa nechávají kapři naprosto chladným, i když jich během roku nachytá hromady. On totiž chytá skoro výhradně plotice. Proč? No, to vlastně ani on sám neví, ale nějak mu učarovaly právě tyhle stříbrné ryby, o které se tu nikdo nezajímá.

Já musím přiznat, že mám k ploticím dost výjimečný vztah, protože jsem se jich něco nachytal v dětství na Moravici. Byly jich tam tisíce. V krásné podhorské čisté řece jsem chytal samozřejmě jen menší ryby a třicetideková, to už byl kus! Brávaly velmi dobře na hnojáčky a na larvy chrostíků, kterých tam byly pod kameny mraky. Když část Moravice zmizela a změnila se ve Slezskou Hartu, plotice tam samozřejmě zůstaly a teď se jim daří nadmíru dobře.

Během své rybářské praxe jsem chytil pár slušných plotic, ale vždycky to byly ryby ulovené náhodně a nikdy jich nebylo víc než třeba dvě mezi ostatními rybami při lovu na plavanou nebo později feederem. Většinu z nich jsem chytil v řekách a obvykle to bylo na jaře. Na revíru, kde jsme se potkali, jsem chytil také moc pěknou plotici, ale už je to dávno. Považoval jsem to za jednu z mnoha náhod, které mě na rybách potkávají. Nikdy mě nenapadlo, že zrovna tady by se měly nacházet velké exempláře právě této ryby.

Vždycky se mi líbily hezké filmy z Anglie, kde rybáři v řekách dostávají plotice těžší než jeden kilogram a chytají je se splávkem v čistých řekách, kde je spousta rostlin a samozřejmě i potravy. Ale velké, řekněme rovnou trofejní plotice se ulovily i u nás. Je evidováno několik mimořádných úlovků z Labe a také z Vltavy, kde ulovené kusy dosáhly délky mezi pětačtyřiceti až dvaapadesáti centimetry a hmotnosti 1,5-2,1 kg, což jsou naprosto úžasné ryby! Bohužel, takové plotice jsou velmi výjimečné. Já považuji za úspěch už plotici půlkilovou a ani těch se na mnoha vodách během roku nechytí mnoho. Tedy alespoň v mém okolí ne.

No a můj nový kolega a přítel se mi pochlubil hned několika kousky z malé říčky, které vážily přes 750 g! Bylo to neuvěřitelné a nevidět to na obrazovce mobilu, ani bych tomu nevěřil. Aby nebylo pochyb, bylo u několika ryb i měřítko, takže se nejednalo o „rybářskou latinu“. Musím uznat, že to bylo úžasné a dověděl jsem se spoustu zajímavých věcí. Nejpěknější na všem bylo, jak hezky a zaníceně o ploticích a jejich lovu mluvil. Už dlouho, ale hodně dlouho jsem se s něčím takovým nesetkal. Musím říct, že mě tento člověk hodně inspiroval.

Chtěl jsem se samozřejmě dovědět co nejvíce, ale nechtěl jsem vyzvídat jako nějaký trouba. Také bych nerad zdržoval, protože už tak jsme se pořádně zapovídali a on byl prakticky na odchodu. Nicméně dopadlo to tak, že jsme se nakonec posadili u řeky a povídali si další hodinu. Došlo nejen na techniku, taktiku, krmení a nástrahy, ale i na vybalení prutů z obalu a praktickou ukázku celé sestavy se splávkem. Ve skutečnosti mi neřekl nic, co bych nevěděl, ale spoustu z toho jsem měl spojeno buď s jinými rybami, nebo jinými vodami. Přirozeně. Protože o plotice mi nikdy prioritně nešlo. Povídali jsme o spoustě detailů spojených s neskutečným množstvím času, který těmto rybám věnuje.

Rozebírali jsme, zda je účinnější chytat plotice - nechci říkat postaru, ale - s takovými přirozenými nástrahami, jako jsou hnojáčci, kukly, velké patentky a podobně, anebo zda větší úspěch přinese spíše moderna, představovaná drobnými peletami, spoustou všelijakých atraktantů a podobně. Já bych ho na začátku naší rozpravy tipoval spíše na tu klasickou variantu s hnojáčky, avšak později už jsem si nebyl vůbec jistý, protože o obou možnostech hovořil velmi, ale velmi zasvěceně. Říkal, že obě varianty jsou cesta a každý si může zvolit tu svou, protože obě přináší úspěch. On se drží spíše klasiky, ale pokud nepřináší výsledky, zkouší i jiné věci.

Nejdůležitější jsou však podle něj dvě věci: za prvé správná lokalita, protože někde velké plotice prostě nebyly, nejsou a nikdy nebudou, a za druhé se musí chytat tak jemně, jak jen to jde, což jsem pochopil už ve chvíli, kdy mi ukazoval své nádobíčko. Dva speciální pruty na plavanou, hodně měkké s menšími navijáky, droboučkými splávky, vyváženými spoustou důmyslně rozmístěných bročků, a tenké návazce s malými háčky dávaly hned tušit, že jemnost a cit tu budou hrát hodně důležitou roli. V tom jsem se rozhodně nemýlil…

Otevřeně říkám, že tyto rybáře obdivuji. Obdivuji jejich snahu, zarputilost, znalosti, cit pro věc a bezmeznou trpělivost při vysedávání nad svými pruty pro takovou rybu, jakou je plotice, kterou si pak jen prohlédnou, zdokumentují a zase hezky pustí. Je jim jedno, kdo má kolik kaprů nebo jiných ryb. Nad tím jsou zcela povzneseni. Mají svůj úplně jiný svět a pravda je i to, že si vlastně nemají s kým o svých záležitostech popovídat. Někdo po tom netouží, ale v tomto případě jsem si byl jistý, že jsem novému příteli přišel hezky vhod a rovnou do rány. Myslím, že už potřeboval svou věc s někým sdílet jinak než na sociálních sítích a byl rád, že potkal někoho, komu není lhostejná plotice nebo třeba cejnek malý či karas.

Nebudu zmiňovat, jak velké plotice chytil, kde a jak, protože o to tu vůbec nejde. Jde o to, že jsou tu tihle lidé, tito mistři rybáři, kteří povznáší rybařinu tak vysoko jako nikdo jiný a od kterých bychom se měli všichni učit…