Prostě se jen zašít do trávy

- Milan Tychler

Někdy se honím za pořádnými kapry, jindy zkouším velké cejny, pak mě zlákají třeba parmy. Jsou dny, kdy prostě musím na sumce, ale pak mám takové chvíle, kdy si jednoduše jen vezmu trošku krmení, krabičku masných červů a zašiju se někam do trávy, kde chytám to, co voda prostě dá. A vůbec to nemusí být velká voda. Stačí větší potok nebo menší říčka, kde je troška toho klidu.

Mám rád tuhle jednoduchost bez plánování, jemné náčiní a spokojím se i s malými rybami. Jen prostě dál od starostí a všeho kolem. Být tam, kde o mně nikdo neví, sám se sebou, krásnou přírodou a rybami. V tu chvíli nic jiného nechci. A co také chtít víc? Není snad to, že můžete být v klidu na rybách, dost? Já si občas myslím, že člověk ani nemůže mít víc.


Jen tak se zašít do trávy

Horké letní dny rybaření příliš nepřejí a letošní konec června se nese v duchu dnů tetelících se horkem. Každý den se setkávám s úkazem, kdy na rozpálené silnici vidím jakoby rozlitou vodu, která tam samozřejmě není. Místy asfalt doslova teče. Cestáři jezdí a zasypávají ho jemným štěrkem. Nemá smysl trávit u vody celé dny, pokud vám jde jen o ryby. Když to nespojíte s nějakým koupáním, sluněním a podobně, uvaříte se u vody zaživa a záběru se možná nedočkáte. Ryby jsou aktivní jen brzy ráno a večer. V tu dobu bývám u vody, ale dny trávím úplně jinak. Tohle počasí nemám moc rád. Nedělám si naděje na nějaký mimořádný úlovek, avšak velmi dobře vím, že když si ráno maličko přivstanu a nachystám si jemné náčiní, určitě se u řeky nudit nebudu.


Malé krmítko bude stačit

O šesti už slunce svítí skoro naplno a chudá rosa okolo řeky rychle mizí. Kousek nad jezem, kde olše milosrdně stíní hladinu říčky, se usadím. Musím si vyšlapat malé místečko v nepokosené trávě, která kvete. Být alergik, nevydržel bych tu ani minutu. Z trávy se doslova práší. Usadím se mezi malou olší a vrbovým keřem, takže vidím jen malý úsek toku před sebou, ale v podstatě nikdo nevidí mě. Tady u břehu je koryto trošku hlubší než u protějšího břehu, kde je vody sotva po kotníky. Je tu asi tak metr nebo lehce nad. Může se to zdát málo, ovšem ujišťuji vás, že na této říčce je to jedno z nejhlubších míst široko daleko, takže je úplně skvělé. Jen mě překvapuje, že sem nikdo nechodí. I když na druhou stranu, proč chodit sem, když o kousek dál pod jezem je vody habaděj, protože právě tam začíná přehrada.

Já ale raději chodím sem nad jez. Je tu sice mnohem méně vody, avšak mnohem pestřejší rybí obsádka. Pod jezem obyčejně chytám cejnky a cejny, občas nějakou plotici a přijde i kapr. Tady jsou navíc ostroretky, které mě baví, perlíni a chytil jsem tu i cejna siného. Kdysi jsem tu narazil i na docela slušné kapry a dva z nich se mi podařilo zdolat. O překvapení zde nebývá nouze, ale mně jde hlavně o tu pohodičku a klid.


Nahozeno mám jen kousek od sebe

Opatrně si vyšlápnu plácek, naberu trošku vody na rozmíchání krmení a beze spěchu si chystám lehoučký winklepicker s malým krmítkem. Mám trochu hrubší červené směsi na kapry. Přidám do ní trochu toustového chleba propasírovaného přes síto. Tyto malé kousky spolu s hrstí masných červů dokážou udělat s krmením doslova divy. Je úplně něco jiného, když se krmení jen tak rozplavuje, anebo když se z něho stále uvolňují drobné a lákavé kousky, které ryby mohou lapat. A lapají. Stojí pod krmením jako přibité a nic si nenechají ujít.

Proutek leží ve vidličkách v podstatě vodorovně kolmo ke břehu a vlasec míří po nahození po proudu dolů. Krmítko leží necelých osm metrů pode mnou. Je to blízko, ale tady není třeba nikam daleko nahazovat. Jen je nutné chovat se tiše. Proud se vleče hodně líně, jez ho brzdí, takže nasazuji tu nejjemnější špičku. Na navijáku mám dvacítku vlasec, ale návazec je ze čtrnáctky. Dvě nahození zůstávají bez odezvy. Masní červi na háčku zůstávají netknutí.


Berou plotice

Zkouším dva, pak tři…, ale ryby zatím nejeví zájem. Nevadí. Ještě je čas. Třetí nahození přináší záběr. Špička se jemně zachvěje a pak se pomalounku a plynule přihne. Lehce přisekávám a hned cítím rybku na konci vlasce. Škube vlascem, zlobí se. Není velká, ale rve se statečně. Před tím, než jí nastavím podběrák, už vidím její krvavě rudé ploutve – krásný perlín. Je delší než moje dlaň, takže má přes pětadvacet centimetrů. Moc pěkná ryba. Perlínů chytám celé hejno a jeden je hezčí než druhý.

Pak se mezi perlíny zamíchá pár pěkných plotic, takže už je to zábavná chytačka obohacená dál ještě několika pěknými cejnky malými. Cejnky mám také rád pro jejich bojovnost, a když má takový cejnek půl kila, je to pěkný boj. Byla doba, kdy jsem tu chytával kousky ještě větší.


Překvapením je lín

Každou rybu, kterou zaseknu, vedu velmi pomalu k sobě, aby moc nebláznila a nepoplašila příliš ostatní ryby. Po nějaké hodince nastává pauza, což je tady běžné. Je to malá voda a hejna nejsou příliš početná. Netrvá však dlouho a ryby se zase ozvou. Nejdříve menší plotice a pak přichází na scénu ostroretky. Nejsou nijak zvlášť velké, maximálně třicet centimetrů. Tři kousky a dost. Zase je tu pauza. Všechny ryby chytám na masné červy. Záběry jsou upřímné a snadno se zasekává. Ovšem mám v úmyslu zkusit ještě sterilovanou kukuřici. Tady je to s ní tak, že buď všechno, nebo nic. Zatím to vypadá na možnost číslo dvě, protože zrnko už leží na dně hezkou chvíli a nic se neděje. Mám nutkání znovu přehodit.


Perlíni jsou krásně vybarvení

Už se k tomu vážně chystám, když se špička maličko zavrtí. Teď by se měla více ohnout, ale místo toho se pořád jen tak divně mele. Když se konečně víc přihne, zaseknu. Trefa! Ryba nebude velká, ale pere se docela dost. Pomalu ji zvednu k hladině a už se raduji, protože se mi na této říčce podařilo chytit prvního lína. Bude mít tak okolo pětadvaceti centimetrů. Hezký zelenáč se sametovým kožíškem a oranžová očka mu jen září. Malá ryba, pravda, ale považuji ji dnes za zlatý hřeb, pro její výjimečnost. Aby byl nevšední zážitek ještě lepší, chytím vzápětí ještě jednoho menšího.


Červům prostě neodolá žádná ryba

Další nahození zrnka kukuřice a špička už se zase vrtí. Že by do třetice? Přiseknu, v duchu připravený na menší rybu, ale můj protějšek mi doslova rve prut z rukou. Přetržení vlasce bylo nedaleko. Zachránil jsem to jen bleskovým povolením cívky. Oproti tomu, co dnes předváděly všechny zdolané ryby, i když se mi to líbilo, je tohle hotové torpédo a mně trvá hezkých pár minut, než dostanu situaci pod kontrolu. V jednu chvíli, když se ryba motá blízko potopené větve, mám docela nahnáno a už už to vidím bledě. Naštěstí se mi doslova ve chvíli poslední daří rybu obrátit.

Teď stojím s proutkem jako luk v rukou, vlasec míří někam pod moje nohy, kde ryba jen popojíždí sem a tam. Ode dna se jí nechce. Párkrát už to vypadalo, že má dost, jenže se vždycky znovu vzchopila a zase je u dna. Konečně mám navrch. Pod hladinou se objevují drobné víry od ocasní ploutve. Konečně je dobojováno a já mohu nastavit podběrák krásnému šupinatému kapru. Taková ryba s takovým nářadím! Náhoda? Myslím, že ani ne. Při lovu tímto stylem vůbec není neobvyklé zaseknout pěknou rybu. Smůla bývá často jen v tom, že se ji většinou nepodaří zdolat.


Tento kousek už stál za to

Myslím, že je čas odejít. Říká se, že desátá hodina rozhodne, a dnes se to skutečně stalo. Jedno hezké místo, jeden proutek a tolik pěkných chvilek. Ti, co chytají tímto způsobem s lehkým pickerem nebo se splávkem, vědí, o čem to je, a tyto chvilky si uchovávají v mysli jako takové „ohřívátko“ na horší časy.

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (12 reakcí)

Přečteno: 9 027x
Průměrná známka: 1.06