Tentokrát to vyšlo

- Milan Tychler

Kdybych řekl, že jsem to nečekal, lhal bych, ale ani to není úplně pravda. Spíš bych měl říct, že jsem to dlouho a toužebně očekával.

To, že i malé vody ukrývají pěkné ryby, je tak trochu otřepaná fráze, ale je to prostě tak. Samozřejmě to neplatí o všech, protože není voda jako voda. V mělkých tekoucích vodách budete těžko hledat velké ryby, které se nemají ani kde ukrýt, ale hlubší toky, i když malé, toho mohou nabídnout víc, než si kdo myslí. Malé nížinné říčky jsou dobrými lovišti, avšak v mnohých případech na nich není snadné lovit. Někdy jsou těžko přístupné, jindy je v nich spousta překážek a často obojí. A asi právě proto je možné v nich chytit slušné ryby.


Čekám na každé šustnutí

Většinu rybářů zajímají kapři. A právě ti zde mívají velmi dobré podmínky k tomu, aby dorostli do zajímavých velikostí. Druhou rybou, která tu stojí za pokus, je sumec. Nížinné říčky nabízejí dost potravy a úkrytů, které ryby chrání, a rybářům tato kombinace dost komplikuje život. Syté ryby se nevrhají bez rozmyslu na jejich nástrahy, spousta překážek ve vodě jim pomáhá trhat i silné vlasce, a kdo nedokáže na břehu zachovat absolutní klid, záběru se nedočká.

Místo, kam chodím, je dostupné jen pěšky a velká část dna na úseku, kde lovím, vypadá jako les po vichřici. Větve, kořeny, naplaveniny. To všechno jsou dokonalé pasti pro koncové sestavy a věřte, že zdejší kapři dobře vědí, kde hledat záchranu. Na této vodě jsem nachytal spousty kaprů. A nejen já. Vytrvalí tu bývají odměněni, ale pár skutečně pěkných kusů jsem tu také ztratil. Víte, na malé říčce, či spíše větším potoce, je každý kapr okolo pěti kil skutečně krásná ryba, jenže je tu i pár ryb, které jsou až desetikilové, a právě ty mě zajímají. Ovšem najít tyto ryby na několikakilometrovém úseku je spíše dílem náhody než čehokoli jiného.

Párkrát se mi stalo, že jsem si prostě jen tak odskočil k vodě a zabrala mi taková ryba, že se mi až podlomila kolena. Ještě častěji je to ovšem tak, že se vypravíte cíleně na tyhle „matadory“ a nemáte ani ťuk. Respektive, je to prakticky pravidlo. Bohužel, když vám tu zabere velký kapr, není to ani padesát na padesát. Ryba tu má skoro vždycky navrch, i když máte silné náčiní.


Pár pěkných ryb bylo

Tito kapři mi nedali spát. Čas od času jsem jim nějaký svůj čas věnoval a chodil jsem na místa, kam nešlápla noha. Pochytal jsem hodně pěkných ryb, ale pořád to nebyly ty, ve které jsem doufal. Dvakrát se mi stalo, že jsem rybu neotočil. Ovšem říct, jestli to byl kapr, nebo sumec, bylo to těžké. Na boilie tu zaberou obě ryby a pár sumců přes metr už jsem tu na boilie dostal. Při třetí ztracené rybě jsem si řekl, že tohle prostě musí přestat, a protože nechci své náčiní do nekonečna zesilovat, musím vymyslet nějaký rozumný plán, který bude mít hlavu a patu. I když.

Prostě jsem se rozhodl věnovat se kaprům pravidelně, což znamenalo, že pokud nebudu chytat, půjdu alespoň hodit do vody pár návnad. Dám jim měsíc a budu chytat na místě, kde jsou mé šance na zdolání přinejmenším slušné, i když nepoužiji nějaké brutální náčiní. Pokud to někoho zajímá, na tento lov volím krátké a silné feederové pruty s odhozem okolo 150 g a vlasec o průměru 0,30 mm. Zvažoval jsem i pletenku, ale nakonec jsem zvolil vlasec, který mi přijde k lovu nakrátko vhodnější. Háček musí být samozřejmě hodně pevný.


Na toho jsem čekal

Krmím pravidelně, ale málo. Je to taková klasika – malinko kukuřice, větší pelety a boilie. Denně nejdou do vody více než dvě hrsti této směsi. Nechci vytvářet žádnou velkou krmnou kampaň a tahat sem spousty malých kaprů a nechci ani krmit sumce a tlouště. Chci klid na lovišti a počkat si na některého ze zdejších  samotářů nebo malou skupinku těchto naprosto výjimečných ryb. Několika kamarádům se to už podařilo. Fotil jsem tu osmi- i desetikilové kapry ve skvělé kondici. Všechno to byli nádherní zdraví šupináči s velkými ploutvemi, kteří přímo sršeli životem.

Kéž bych i já měl to štěstí a přiblížil se co nejvíce desetikilové hranici, nebo bych snad mohl doufat i o trošku víc? Snad ano.

Den za dnem chodím k vodě. Když ne s pruty, tak alespoň trošičku nakrmit a chvilku jen tak postát nebo posedět. Konec jara je dobrá doba na kapry a já si na tento měsíc nenaplánuji nic, co by mě mohlo od vody odvést na delší dobu. Tento měsíc jde jen a jen o kapry. Někdy to zkouším ráno, někdy přes den a i dlouho do noci. Když to jde, jsem u vody celý den. Vždycky jsem jen nalehko, žádné stavění bivaku. Jen když není počasí příliš příjemné, postavím lehoučký přístřešek. Musím být úplně v klidu a hypnotizování špiček přeruším jen tehdy, když jím anebo si v tichosti vařím kafe. Mám dost času přemýšlet o tom, co vlastně dělám, ale nevím, jestli je to dobře. Příliš přemýšlení přináší pochybnosti. Pochybnosti o všem. O místě, nástraze, koncové sestavě… Není to snadné.


Velké ploutve dávají těmto rybám sílu

Když se špička pohne, slyším v tom tichu své srdce. Někdy zaznamenám, jak se o vlasec lehce otře rybí tělo. Je to takový hodně pomalý a plynulý pohyb. Vím, že tam dole něco je. Jindy sebou špička prudce trhne. To dělávají tloušti. Někdy se špička jen tak maličko zatřese, prudce se ohne a prut spěchá z vidličky. Nikdy nevíte, jaká je to ryba, ale obvykle poznáte skoro hned, s kým máte tu čest. Během tří týdnů dostanu na břeh několik menších kaprů a dvě celkem pěkné ryby okolo sedmdesáti centimetrů. Ty menší bych raději neviděl. Byl to zbytečný rozruch na lovišti, jenže tomu se nedá zabránit.

Počasí mi celkem přeje. Déšť až na menší přeháňky mě netrápí, průtok je stabilní a stále se otepluje. Bylo tu krátké ochlazení, ale paradoxně právě během něj jsem chytil zatím největší rybu. Docházím k vodě, jak jen to jde, a musím přiznat, že už mě to docela unavuje. Vůbec si nedovedu představit, že bych tu měl sám bivakovat. Jsem rád za každodenní pohodlí doma po lovu a sprchu. K mému místu už vede docela slušně vyšlapaný chodník a začínám mít obavy z toho, že jednou přijdu a na mém místě bude někdo sedět. Čas utíká a já se svému cíli nijak nepřiblížil. Jsou dny, kdy jsou kapři docela aktivní, a jsou dny bez nejmenšího náznaku záběru.

Trápí mě však jedna věc. Několikrát jsem mohl pozorovat na svém místě jasnou přítomnost ryb. Bubliny, dokonce i výrazná zavalení velkých těl pod hladinou. Ale záběr nikdy nepřišel. Bojím se, že je něco špatně. Proto zkouším i jiné nástrahy, než jsem původně plánoval. Dokonce musím říct, že už vymýšlím úplné blbosti. No, alespoň se nenudím.


V této tlamě háček ještě nebyl

To ráno, byl to jedenadvacátý den, bylo stejné jako spousta těch před ním. Spíš polojasno než slunečno, poměrně teplo. Všechno okolo už je zelené. Je neuvěřitelné, jak rychle se na jaře příroda mění. Na začátku měsíce byly lístky na stromech jen sem tam a teď už je zelené úplně všechno. Spěchám, abych co nejdříve nahodil. Konečně míří oba vlasce do větší hloubky pod protější břeh. Tiše sedím a čekám. Nad mou hlavou se na staré vrbě usadil kos a řve jak na lesy. Dnes mám na jednom háčku patnáctku boilie a na druhém zkouším dvě osmnáctky. Je to jen taková zkouška a nic od toho nečekám. První záběr, pokud vůbec přijde, bude jistě na menší kuličku. Jenže to je omyl!

Nástrahy leží ve vodě asi dvě hodiny, když se špička levého prutu pohne a bez jakéhokoli dalšího náznaku rovnou prudce ohne. Zaseknu a okamžitě je mi jasné, že tohle nebude ani tloušť, ani žádný kapří dorostenec, jak jsem si myslel, protože záběr přišel na velkou nástrahu, které jsem zase až tak nevěřil. Nebudu popisovat, co bylo dál. Jen řeknu, že mi tato ryba dala hodně zabrat, měl jsem víc štěstí než rozumu a do podběráku ji dovedl jen s přispěním svatého Petra, který nade mnou jistě stál a zželelo se mu blázna u vody, který to nehodlal vzdát. Dostal jsem dárek nejkrásnější – kapr měl rovných dvanáct kilo a je to jedna z nejcennějších ryb v mém životě.

Autor: Milan Tychler - ®

Diskuse k článku (10 reakcí)

Přečteno: 9 180x
Průměrná známka: 1.07