Kanadský deník - čekání na lososa

- mdx

Červenec

Červenec začal opravdu letními teplotami, což mělo za následek, že většina řek vystoupala kvůli tajícím ledovcům na úroveň, kdy se nedá chytat.

Kanadský kamarád Brett i přesto zkusil jet na Cheakamus, ale dopadl jak sedláci u Chlumce. Jediné, co pro mě připadalo v úvahu, byla řeka Capilano tady ve městě. Revír začíná pod přehradou, a tak průtok ovlivňuje hlavně odpouštění přehrady, a jelikož je sucho, žádné odpouštění nehrozí. V rybářské prodejně mi poradili, abych sledoval online kameru místního kajakářského klubu. Je tam stupnice výšky hladiny, a pokud je voda kolem čísla 3, jsou to dobré podmínky k muškaření. Nejlepší čas by měl být brzy ráno, případně večer před setměním. Jako výbavu na tuto řeku mi doporučili prut AFTMA 6-8, rychle potápivou šňůru, dlouhý fluorokarbonový návazec a mušky do velikosti háčku 6. Top nástrahou by měl být olivový wolly bugger se zlatou hlavičkou. Veškeré vybavení jsem měl, tudíž jsem mohl vyrazit.


Cable pool na řece Capilano

A vyrazil jsem samozřejmě hned první volné ráno. Byl jsem u vody asi v šest hodin, což už bylo docela pozdě, bylo dost světla. Zatím jsem si nepořídil auto a autobus bohužel dřív nejel. Jako místo k lovu jsem si vybral hned první tůň pod přehradou, kde se smí chytat. Napadlo mě podívat se nejdřív z mostu na vodu, než slezu dolů a začnu chytat. Při tom pohledu mě málem vypadly oči z důlků! Bylo to jako obrovské přírodní akvárium. V tůni stálo určitě více než sto lososů kisučů velkých od 30 cm do 60 cm, mezi nimi bylo asi pět steelheadů, kterým do metru moc nechybělo, a celé to završoval obrovský losos, který pod nimi kroužil jako žralok. Pravděpodobně to byl king. Jeho velikost jsem odhadoval na 15 kg a víc.

V ruce jsem třímal šestkový prut a při pomyšlení, že takovou rybu zaseknu, se mi sevřelo srdce. Připravil jsem si prut s doporučovanou olivovou muškou, použil nejsilnější vlasec, co jsem u sebe měl - asi 0,23 mm silný - a slanil jsem po skále dolů. Jako většina tůní na Capilanu je i tato špatně přístupná a ne zrovna vhodná na muškaření. Co naplat, někde chytat musím. Strávil jsem asi dvě hodiny usilovným házením mezi ryby, měnil jsem mušky a techniky stahování, ovšem bez výsledku. Na druhou stranu, kdybyste si měli poprvé a naposled v životě užít, nějaké jídlo by vás také nechalo chladnými.


Občas nejde jen o velikost

Jako další tip jsem dostal v rybářských potřebách už zmiňovanou řeku Chilliwack. V červnu byla celá hájená, ale prvního července se otevírala pro lov prvního tahu lososů královských. Tyto první ryby mají červené maso. Říká se jim red chinook a táhnou v poměrně malých množstvích. Pozdější tahy jsou několikanásobně početnější, a protože tyto ryby už mají bílé maso, říkají jim místní white chinook. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli mám na tento největší druh pacifického lososa dimenzované vybavení. Prodavač Matt mě však uklidnil, že dvouručák AFTMA 7 nebo switch AFTMA 8 je dostačující. Jako hlavní barvu mi doporučil svítivou zelenou v odstínu „chartreuse“ a modrou a spíše mušky větších velikostí. Průtok byl v pořádku, kamarád Tomáš měl chuť se přidat, a tak byl plán na sobotu jasný.

U lososů královských nikdo nemluvil o brzkém ranním chytání, a tak jsme to pojali více odpočinkově, protože jsme oba měli za sebou náročný pracovní týden. Na parkoviště u mostu jsme dorazili kolem půl deváté ranní. Voda byla lehce vyšší než při naší první výpravě na konci května a lehce přikalená. Na to, že byla řeka právě otevřená, tu ani moc lidí nebylo. Ideální podmínky… Připravil jsem si osmičkový switch a Tomáš těžší vláčák. Barva nástrah přesně podle doporučení. Měli jsme v plánu jít dolů po proudu a prochytat a prozkoumat co nejvíce míst.

Začínáme na hlavní tůni pod mostem, která nám přináší pár malých duháčků. Míjíme mělkou vodu a zaměřujeme se na rychlý a hluboký tah, kterým by podle všech teorií měli táhnout právě kingové. Jenže - kingové možná táhnou, ale nejsou vidět, ani nemají zájem o naše nástrahy. Já si tedy alespoň piluji techniku tázení se skagitovou šňůrou. Tyto šňůry jsou velice krátké a těžké a lze s nimi odhodit těžké mušky i těžké potápivé návzace. Používají je tu prakticky všichni. Házení mi docela jde, jen musím zapracovat na házení z levé strany. Někde mohou být stísněné podmínky a jak se říká: těžko na cvičišti, lehko na bojišti…

Těžké to tolik není, ale slunce začíná slušně připalovat a kromě pár menších duháčků jsme stále bez pořádného záběru. Ani proud, kde jsem minule chytil slušného sivena, nic nepřináší. Přesouváme se níž po proudu, kde jsme předtím ještě nebyli. Místa jsou to krásná, ale po lososech ani vidu, ani slechu. Na pravém břehu u přítoku malého potůčku chytají dva starší pánové pstruhy. Ryby ochotně berou kousek od břehu a pánové plní igelitky pstruhy o velikosti stěží 25 cm. Tohle vidět nemusím, proto brodím ven a zlepšuji si náladu na ostružinách. Za chvíli se ke mně připojuje i Tomáš a prohlašuje, že dneska je takové vedro, že se v těch broďákách samovznítí. Nechtěl bych být v jeho kůži. Mně je vedro v dejcháčích, a jak je jemu v neoprenu, to si nechci ani představovat. Dojídáme zbytek zralých ostružin a vydáváme se k autu a na cestu zpátky k domovu.

V neděli jsem vyrazil s přítelkyní na procházku kolem Capilana, jen tak bez prutu. Vzali jsme to od přehrady dolů po proudu. Na Cable poolu bylo klasicky lidí jako much. Ryby ve vodě byly, ale určitě v menším množství, než když jsem tu byl naposledy. Skákaly nad hladinu a dělaly kola, ale to byla tak jediná akce, co se tu děla. Neviděl jsem nikoho mít záběr nebo tahat rybu.

Dávám se do řeči s jedním z rybářů a ten se ochotně rozpovídá o tom, jaké jsou teď špatné podmínky a že je to rok od roku horší. Každý rok je sušší a sušší, takže lososi se pak nemůžou dostat do řek a tah je opožděný. Vzpomíná na doby před deseti lety, kdy to prý byla neskutečná rybařina, ani nebylo tolik lidí u vody. Úplně mě dostane informací, že Capilano bývala jedna z nejlepších řek na steelheady, než postavili přehradu. Ta slouží jako zásobárna pitné vody a rybařit se tam nesmí. Před jejím zbudováním dělával tah asi 1 500 ryb, což je na tak malou řeku neskutečné. Dnes je nesrovnatelně menší.

Popřál jsem rybáři hodně štěstí a pokračoval v procházce. Na další tůni jsem si všiml, že někdo vodí rybu. Buď to uměl, nebo měl velké štěstí. Po pár minutách ji zdolal a já viděl krásně lesklou stříbrnou rybu určitě přes půl metru. To mě dost namotivovalo se na tento úsek zaměřit v nadcházejících dnech.

V práci jsem dostal neočekávané volno, proto jsem vyrazil hned ráno k vodě a moje kroky směřovaly právě na tu tůň, kde jsem o víkendu viděl zdolat lososa. Naštěstí tam nikdo nebyl. Rozbalil jsem šestkový prut a dal se do chytání. Začátek byl famózní! Na prvních deset náhozů jsem vytáhl pět steelheadů, kterým do metru moc nechybělo. Bohužel však jen v součtu celkové délky. Kromě těchto malých ryb jsem žádnou aktivitu v tůni neviděl. Rozhodl jsem se přejít na známý Cable pool, který není moc daleko. Vedla mě myšlenka, že když tolik berou malí, mohli by i velcí.

Voda byla opět jako sklo a kisučové se vesele proháněli pod hladinou. Občas nějaký vyskočil nebo udělal kolo na hladině. Nikdo mi nebyl schopný vysvětlit, proč dělají kolečka. Pochybuji, že by sbírali něco z hladiny, jako jsme na to zvyklí u našich pstruhů. Slezl jsem po laně dolů na své oblíbené místo, které bylo naštěstí prázdné. A opět začíná klasický kolotoč házení, stahování, měnění mušek i techniky stahování. Otáčím celou krabičku tam i nazpátek, a nic. Rybám jsou moje mušky úplně fuk a dál si vesele jezdí a skáčou. Jsem v koncích a vážně už nevím, co jim tam navázat. Asi bude lepší jít domů a věnovat se něčemu smysluplnějšímu.

Vtom se mi vybavuje naše oblíbená rýmovačka z dob, kdy jsem hodně chytal na jezerech v Čechách. „Když nevíte co by, nasaďte tam bloby!“ No proč ne! Naštěstí mám s sebou i pstruhovou krabičku a v ní několik oranžových a sytě růžových blobů. Pacifičtí lososi mají všeobecně rádi růžovou barvu, proto ta jde na návazec jako první. Prvně pár hodů po proudu a pak přes proud. Nezájem… Zkouším i párkrát hodit proti proudu, kde tuším jedno menší hejno. A vtom to přijde! Šňůra ztěžkne a dává se do pohybu. Pro jistotu ještě lehce přiseknu a pouštím se do zdolávání. Ryba není zrovna obr, její zdolání je tudíž otázkou minuty.


Můj první losos coho v životě!

Můj první losos coho v životě! Jeho velikost odhaduji kolem 40 cm, krásně stavěná ryba, úžasně čistá a lesklá. Žádná plíseň nebo okousané ploutve, nic. A ani jí žádná ploutvička nechybí, což značí divokou rybu. Jak už jsem psal, všechny divoké ryby musí být bez výjimky puštěny zpět. Tahle je první a pustil bych jí, i kdyby byla z líhně a mohl bych si ji ponechat. Dělám jednu dokumentační fotku a rybu opatrně pouštím zpět. Úspěch mě samozřejmě nabudil, a tak „blobování“ věnuji ještě více jak hodinu. Ovšem bez dalšího úspěchu. I tak ale domů odcházím spokojený. Chycení kisuče na řece Capilano si mohu odškrnout a, po pravdě, sem už se moc vracet nemíním. Tůň je většinou plná rybářů a to nemám úplně rád.

Zbytek měsíce už jsem se rybám moc věnovat nemohl. Okolnosti mě donutily změnit práci a času moc nebylo. Podmínky pro rybaření byly navíc špatné a zprávy z revírů také. Jednou jsem ale na ryby v červenci ještě vyrazil. S pár přáteli jsme se rozhodli vyrazit o víkendu na výlet k jezeru Rohr a vylézt také na stejnojmennou horu, která se tyčí nad jezerem. Nadmořská výška jezera je přibližně 1 800 metrů. Nebyl bych to já, abych si na výlet nepřibalil muškařský prut, zvlášť když jsem na internetu našel, že tam pstruzi jsou. Lehká čtyřka a jedna krabička mušek se unese vždycky!


První pohled po dosažení jezera Rohr

Jezero není zrovna za humny, je to k němu přes dvě hodiny jízdy autem a pak skoro osm kilometrů pěšky. Tohle jezero není tolik turisticky známé, proto tam nepotkáte moc lidí, a ani stezka nahoru není vydupaná jako od stáda slonů. Celkem jsme tu potkali asi dvacet pět lidí za celý víkend. Pro představu: když jsme míjeli parkoviště u známých jezer Joffre lakes, byly obě parkoviště plná, což znamená několik set aut. Cesta nahoru s plnou polní nám zabrala přes dvě hodiny. Vede krásnou divokou přírodou, takže se můžete kochat celou cestu nahoru. A to nejlepší teprve přijde. Když překonáte poslední hrbol, otevře se vám pohled na horu a na jezero, které má úžasnou modře tyrkysovou barvu. Panorama, jaké známe z pohledů a časopisů.


Podvečerní romantika

U vody už byly asi tři stany a dokonce jsem viděl dva rybáře muškařit. Rychle jsem postavil stan, vybalil, a na ně! Pstruzi tu určitě jsou, jak je vidět podle koleček na hladině. Nejenom pstruzi mají hlad, a tak se vydávám na lov. Úkol zní jasně: k večeři musí být ryba! Většinu času praktikuji metodu chyť a pusť, ale nejsem ortodoxním zastáncem a nemám problém občas si nějakou rybu vzít. Povolený limit je čtyři ryby na den a minimální míra tady na jezerech neexistuje.

Začínám klasickou jezerní lurkou černé barvy se zlatou hlavou na plovoucí šňůře. Občas mám drbanec a také vidím, že mi ryby za nástrahou jezdí. Ani jedna mi to však nedobírá. Zřejmě se bojí té lesklé hlavičky. Přírodní ryba je zkrátka něco jiného než nasazený pstruh ze sádek. Hledám něco bez rušivých lesklých prvků a měním za velkou larvu vážky. Záběr přichází skoro okamžitě. Nádherně vybarvený pstruh není z největších, ale není čas ptát se, kdo je kdo. Za chvíli ho následuje další, avšak u břehu padá. Pak záběry ustávají. Jsme čtyři, proto by to chtělo alespoň ještě jednu rybu. Zkouším změnit plovoucí šňůru za potápivou, ale nedostavuje se žádná změna. Vracím se k plovoucí a zkouším štěstí dál. Vtom sebere ryba kousek od břehu po mé pravé straně. Okamžitě se mi vybaví slova kamaráda: „Ryba, co se ukáže a sebere, je mrtvá ryba.“ Rychle měním za suchého chrostíka, nához, potáhnutí - a je tam! V tomto případě se rčení splnilo doslovně. Pomalu se stmívá, a tak budou muset dva pstruzi stačit.

Někdy rybařina není jen honba za největší rybou. Pohoda a klid v přírodě daleko od lidí, posezení u ohně, pstruh pečený na klacku… Takto jsem zakončil červenec s nadějí, že v srpnu už konečně začnou ty slibované tahy lososů a vysněná rybařina.


Panorama jako z pohlednice

Autoři fotografií: Martin Dvořák

Článek vyšel v časopise Rybářství

Autor: mdx - ®

Diskuse k článku (2 reakce)

Přečteno: 4 585x
Průměrná známka: 1.05

Související články

Kanadský deník - koupání s medvědem

Pokud jste normální pracující člověk, není úplně jednoduché načasovat výpravu tak, aby vyšly ty správné podmínky.

Kanadský deník - Trápení s lososy

Jak jsme se domluvili, tak jsme také udělali a v sobotu ráno už si to svištíme na Chehalis.