Parmy za stromem

16.5.2017 - Milan Tychler

Někteří rybáři loví jen tehdy, když si mohou současně užívat hezkého počasí. Na ryby začínají chodit někdy v květnu a končí s příchodem horšího podzimního počasí. To já bych nemohl.

V mém případě je roční doba a často i počasí dost bezpředmětné a upřímně musím říct, že v poslední době se celkem těším na to, až davy rybářů postávajících nebo posedávajících na březích s příchodem podzimu prořídnou a pak zmizí úplně. Mám rád to období po spadaném listí, kdy se vody malých toků začnou čistit. Je to skvělá doba na přívlač, ale i s plavanou a feederem se dá hodně dobře zabodovat. Ryby sice někdy stávkují, ale jsou dny, kdy to jde lépe než v létě…

Máme za sebou pár skutečně nevlídných deštivých dnů. Není nic horšího než vlezlé všudypřítomné studené vlhko, které zalézá až do morku kostí. Když je sucho, dá se rybařit i při minusových teplotách, ale tohle sychravé počasí je asi nejhorší ze všeho. I když je nad nulou, máte pocit, že hůř už snad být ani nemůže. No, alespoň si doma udělám věci, které jsem stále odkládal. Právě teď je na to ta nejlepší doba. Nejenže vám u vody nic neuteče, ale ještě si můžete doma hezky šplhnout.

Konečně se počasí maličko umoudřilo a mě už pořádně svrbí prsty. Je čas vyrazit k vodě. Trošku se obávám, jestli se po deštích voda nezvedla a nezakalila. Naštěstí tomu tak není. Nebyly to žádné průtrže a země stačila vodu pojmout, což je dobře. Po suchém létě hladina spodní vody hodně klesla a je třeba ji doplnit. Prudké deště nejsou k ničemu. Odlesnění, meliorace a napřímení většiny toků odvede vodu rychle pryč, a i když spadne větší množství srážek, nemají se kde vsáknout. Proto je ideální jen takový ten lehoučký deštíček, který je ale na podzim hodně otravný. Jenže co se dá dělat, že…?

Vezmu jen lehký proutek a jdu spíše na předběžný průzkum vody než nějakou cílenou rybařinu. Hezky se projdu okolo vody a podívám se co a jak. Na tuhle říčku chodím léta, ale jsou tu úseky, kde už jsem hodně dlouho nebyl. Teď je ten správný čas to napravit. Dostanu se totiž pohodlně i tam, kam mě dřív kopřivy nepustily. Část říčky protéká lužním lesem a dostat se k vodě dá skutečně práci. Vysoké kopřivy spolu se svízelí a popadanými větvemi i stromy tu v létě tvoří doslova neproniknutelnou spleť, která vás chytá, za co může. Stále se za něco zachytává i vlasec prutu a po pár vybojovaných metrech už jste z toho doslova na nervy. Teď je to docela fajn procházka. Jen někdy přelezete nebo podlezete nějakou větev a je to. A když je křoví příliš husté, dá se jednoduše obejít.

Pomalu postupuji po břehu. Místa jsou tu krásná, to ano, ale bohužel je tu stále méně a méně vody. Oproti minulým letům je na některých místech i o více než půl metru méně. Podobný stav můžeme bohužel sledovat na mnohých tocích. Na této říčce je ještě navíc malá vodní elektrárna a to už je úplná katastrofa, co se tady teď s vodou děje. S ubývající vodou jde ruku v ruce i to, že zde ubývají ryby. Nemají dost prostoru, nemají se kde skrýt a je to čím dál horší. Když k tomu připočítám přítomnost vyder, v zimě kormorány a na břehu spoustu bobrů, nevidím budoucnost těchto malých vod moc růžově.

Pátrám po rybách v hlubších tůňkách. Voda je tmavá, a protože je stále pod mrakem, není snadné odhalit přítomnost ryb. Na slibných místech se vždycky na chvíli zastavím a pozoruji vodu. Snažím se najít nejen ryby, ale i případné vázky pod hladinou. Je tu spousta všelijakých větví a já nechci uváznout hned prvním hodem. Tady když ryby vyplašíte, můžete jít rovnou dál. Nespěchám. Zkusím smáčky, také nějakou nymfu a hodně spoléhám na vlastní streamery. Chytím pár menších tloušťů a okouna. Jóó, kdysi tu byli tloušti jako nohy… Nevím nevím, jestli tu ještě na takového kdy narazím. Chtěl bych věřit tomu, že ano, ale mám silné pochybnosti.

Pomalu se dostávám na místo, kde jsem v minulosti chytil pár pěkných ryb. Bývala tu hluboká tůň s vysokým břehem, na kterém jsem sedával. V proudu pod břehem bývaly parmy, v tišině brávali pěkní cejni i kapři. Teď tohle místo skoro nepoznávám. Je tu vyvrácený strom, mnohem méně vody a proud o mnoho pomalejší. Celá tůň je zanesená sedimentem a v podstatě se tu ani nedá chytat. Je to velké rozčarování. Celou dobu jsem se těšil, jak si tu něco chytím, a teď to vypadá, že ani nemá cenu ztrácet tu čas. Pro mě je to smutný pohled. Říčka jako by přímo před mýma očima pomalu umírala.

Popojdu kousíček dál a nakukuji mezi větve stromu, jestli tam nezahlédnu nějaký pohyb. Nikde nic. Až úplně na konci tůně za poslední větví spadlého stromu se mi zdá, že se u dna něco pohnulo. Je tu takový hlubší járek a voda tu více proudí. Musím trošku popojít, abych změnil úhel pohledu a hladina se mi tolik neleskla. A konečně vidím jednu, dvě, tři parmy – a pod stromem je jich ještě víc! Některé z nich mají jistě přes šedesát centimetrů. Tohle místo se jeví dobré hlavně pro lov feederem, ale já ho prověřím teď hned i vláčecím proutkem.

Rychle měním kopýtko za streamer uvázaný na jigové hlavičce. Tato nástraha bude klesat ke dnu rychleji a to právě potřebuji. Není tu moc místa, musím se s nástrahou vejít na poměrně malý kousek vody. Čím dříve bude u dna a v zorném poli ryb, tím lépe. Tak šup tam s tím! Ale parmám se moc nechce. Postávají netečně u dna a moje nástraha je vůbec nezajímá. Pro začátek volím světlejší barvu, která se mi často osvědčila, ale jak to vypadá, dnes to evidentně není to pravé.

Zkusím něco tmavšího, co by mohlo trošku připomínat třeba hrouzka. Ti jsou tady hojní a parmy se o ně jistě zajímají. Ne, ani tohle dnes nefunguje. Zdá se, že mám problém. Ryby tu jsou a já nejsem schopný je chytit. Někteří rybáři říkají, že rybu, kterou vidíš, nechytíš, ale já se milionkrát přesvědčil, že to není pravda. Chce to jen jinou nástrahu, jiný přístup, nebo zkrátka jen počkat na ten správný okamžik. Tentokrát se ukázala jako správná možnost ta poslední. Správná chvíle přišla za půl hodinky trpělivého vláčení a parma zabrala na nástrahu v kombinaci barev žluté a černé.

Čekal jsem na záběr dlouho a říkal jsem si, že když konečně přijde, bude to jen takové vlažné ťuknutí. Jenže to byl omyl! Parma třískla do nástrahy pořádně s jasným úmyslem nenechat si sousto, pro které se rozhodla, uplavat ani náhodou. Proutek jde okamžitě do oblouku. Mám trochu obavy z větví ve vodě, ale parma není kapr a nehledá záchranu ve vázce. Popojede sice kousek proti proudu, ale stačí více sklonit prut, trochu zabrat a je z toho venku. Musím přiznat, že to bylo tak trochu se štěstím, protože od toho okamžiku už se chovala hodně vzpurně.

Konečně se mi ji podařilo odtáhnout pryč od překážky a vylovit. Hezký kousek plný síly, samý sval. To je parma! Na místě ji pustím a ona honem spěchá do proudu pod strom. Nevím nevím, jestli ještě něco zaseknu. Když jsem parmu zdolával, ryby zmizely, ale už zase stojí tam, kde jsem je viděl. Dvě nahození stačí k tomu, abych měl další záběr. Tento kousek je ještě o fous větší než ten první. Paráda. I tato ryba skončila v podběráku a za ní ještě jedna menší. Pak se nějak rychle zatáhlo, setmělo a to byl konec. Všechno má svůj čas…

Tři pěkné parmy, to je hezké skóre nejen na tento nevlídný čas, ale i na tuto vodu. Určitě se sem zase vrátím, ale zkusím zase třeba feeder a podívám se ještě o kousíček dál. Nějaké ryby tu ještě jsou, ale kvůli stále se zhoršujícím podmínkám je jich jednak méně a také nebude snadné je chytat. Ovšem jen proto se mi nechce tuhle říčku opustit a budu se k ní stále vracet.