Není vůle ke změně, prší a prší. Hladiny stoupají a stoupají, zasekli jsme se ve Vancouveru. Voláme do lodge, chaty, na Vancouver Island, kam jsme měli namířeno, jaká je tam situace. Prší a prší, dozvídáme se, klidně přijeďte, ale hladina řeky od rána stoupla o půl metru. Nálada je pod psa, nechce se nám vůbec ven, natož na několikadenní výlet.
„Kruci, jsme v Britské Kolumbii a čas se nám tu krátí. Přece nezůstanem sedět na zadku doma!“ hecuju. A myslím, že jsem neřekl „na zadku“… Tak si zajedeme aspoň za humna na Capilano, rozhodujeme se nakonec.
Na mostě přes kaňon Dáda houkne: “Koukni, jaká je voda!“ „Čistá,“ odpovídám vykloněný z okénka auta, „ale nevidím kameny“. „A jéje,“ vzdychne Dáda, „možná tam ani nezalezem.“ To mě s mými tečícími broďáky naplňuje nebývalým štěstím. Z parku opět vstupujeme do pralesa a spouštíme se známým sešupem, spíš tobogánem, dolů k řece.
Změna je zřejmá už shora. Kamenitý břeh, po kterém jsme před týdnem chodili, je pod vodou a za balvany, ze kterých jsme chytali, se tvoří mohutné víry. Voda stoupla tak o 70 čísel a zaplavila koryto od srázu ke srázu. Je však stále průzračná. Občas zahlédneme u dna známý pohyb, který nám dává naději. A prší a prší… Mnoho prostoru k manévrování nemáme, držíme se v sevřeném útvaru a prochytáváme streamery a valivými hody úsek před sebou. Ale marně. Ptáček plavec se nám stále motá u nohou, hledá jikry, které nám vypadnou. Copak nevidíš, že jsme muškaři, vrabče?! Tady ti kaviár nepokvete!
„No jo, jikry!“ bleskne nám hlavou. Když nechtějí streamery, zkusíme jikry, které jsme také navázali v různých modifikacích. Já ještě nevzdávám boj, ale když mají kluci na novou „mouchu“ záběry, a dokonce se jim daří občas rybu i povodit, nasazuji T-mob luru, jak jsem nazval malého golda v cyklamenovém, výrazně tmavě růžovém odstínu. Po nějaké době to kluci balí, že se jdou podívat na horní místo, takže já mám místečko jen pro sebe.
Konečně přichází záběr a daří se mi zdolat nenažranou samičku. Výhodou jiker je, že se je aspoň snaží sežrat, pochvaluji si a rázem dostávám samce za prsní ploutev. Když vidím, jak je seklý, daří se mi ho vytřást a mohu se věnovat dalšímu lovu. Po několika minutách mám další záběr. To se nám to tu pěkně rozeběhlo, libuju si a vytahuju další samici za hubu. To je snad ta samá, usuzuji podle začínajícího zaplísnění. Ta růžovka tě ale musí dráždit!
I přes vytrvalý déšť jsem mile naladěný. Prochytávám úsek svou úspěšnou lurkou, co mi voda dovolí. Ačkoli, úspěšnou doposud. Protože od té doby nemám ani záběr, i když zkouším jiker, co jich jen v krabičce mám. Marně… Déšť neustává a mě už to taky přestává bavit. Balím a vydávám se za kluky, proti bahnopádu vzhůru, spíš šplhám po laně, než že bych šel. Před východem z lesa na parkovou cestu kluky potkávám, jak jdou pro mě, že se tam prakticky nedalo chytat, a tak to vzdali. Mokří jak slepice lezeme do auta a hurá domů.
Večer za okny vidíme svítit šklebící se dýně – dnes je tu Halloween. Připravujeme nějaké pamlsky, kdyby přišli malí koledníci. Žádní však nedorazili, asi že jsme v posledním patře. Cukrátka tedy zbaštíme sami, shlédneme „povinné“ Robot Chicken a jdeme na kutě.
Kdo chytí „coháka“, tomu koupím flašku!
14. den, čtvrtek 1. 11. – zataženo
Po ránu naposledy prověřujeme na internetu, zda se nestal zázrak a na jediné řece v dosahu, kde se mohou touto dobou vyskytovat steelheadi z prvního tahu, není přívětivý stav vody. Ale jak praví klasik, zázraky se nedějí. Je dobře trojnásobný nadstav. Při tom, jaké bylo počasí v posledních dnech, však ani nejsme zklamaní. Dalo se to čekat.
A tak nebývale brzy, asi v deset hodin místního času, vyrážíme na lov. Cestou se ještě stavujeme v muškařské speciálce, jestli nám přece jen neporadí, kam na ně. Jak známo, naděje umírá poslední. Opět se setkáváme s rozpaženýma rukama a s pokrčenými rameny. Na Skeenu, odpovídají s poťouchlým úsměvem. Odkazují nás tím totiž na řeku v severní části Britské Kolumbie vzdálenou dobrých tisíc kilometrů.
Jedeme tedy na Chilliwack, řeku známou tahy „ocelářů“. Bohužel zimních. Po příjezdu na most sice konstatujeme, že oproti předešlé návštěvě je stav vody větší, ale věříme, že najdeme místa, kde se bude dát lovit. Po minulé zkušenosti s věčně pádící řekou sevřenou mezi horami zůstáváme níž v otevřenější krajině. Parkujeme na známém místě při silnici.
Já se vydávám vyschlým ramenem řečiště, které je o něco výš, než parkujeme, a vede mírně šikmo proti proudu. Marně se snažím kluky přesvědčit, že to je pohodlnější cesta bez překážek. Raději vyrážejí po známé stezce vedoucí o něco níž po proudu pod „indiánskou jámu“. Nejen že vede nevysokým podrostem na náplavce, kde se s pruty opravdu „výborně“ chodí, ale aby se dostali k jámě cestou proti proudu, musí dvakrát překonat řeku a ještě dvě vedlejší ramena. „To sem na ně zvědavej,“ říkám si, když si vzpomenu na proud, jaký byl už za nižší vody.
Ubírám se tedy po kamenech vyschlého dna a za chvíli jsem u vody vzdálené jen pár stovek metrů. Naposledy, když jsem tudy procházel, bylo tu procesí. Dnes jsem tu sám. Hlavní proud je stále nelogicky u levého břehu v levotočivé zatáčce, jen kamenitá „plážička“, ze které rybáři chytali, zmizela pod hladinou. Zaraduji se, protože je to místo pro muškařinu jako dělané. Nasazuji menší oranžovo-modrý streamer, který byl sice určený pro jiné ryby, ale hned druhý hod mi ukazuje, že i na lososy bude dobrý. Ryba se sice po chvíli osvobozuje, ale přichází další a další. Během hodiny se mi daří zdolat asi čtyři kety a o několik dalších přicházím. Klidnější mělký proud, v kterém jsem byl tak nečekaně úspěšný, se po několika desítkách metrů začíná propadat do hluboké tůně. Ryby se tu co chvíli ukazují na hladině a zvěstují pokračování úspěšného lovu.
Ale co to? Nemůžu už hodnou chvíli žádnou rybu přesvědčit. Měním stremer, prohazuji pečlivě tůň od silného proudu až po klidnou hlubokou část u podemletého břehu, ale stále nic. Měním mouchu za mouchou, ryby se ukazují stále víc, tahám rychle pod hladinou i pomaličku u samého dna a naopak, všechno ale marně.
Odsud ze spodní části tůně je dobře vidět dolů na „indiánskou tůň“, kde jsem si dal sraz s ostatními. Stále nikde nikdo. Asi zůstali níž a trefili se do ryb, stejně jako já tady.
Vycházím nahoru, na samý začátek planinky, kde se za několika většími balvany začíná tvořit mělký ouplav. Nahazuji do silného proudu a nechávám šňůru strhnout do hranice s pozvolnějším proudem. Konečně přichází opět záběr a ne jediný. Tak tady jsou, mrchy, schovaný! Když se dívám pozorně do proudu před sebou, zdá se mi, že vidím „coháka“, kisuče. Předělávám rychle návazec na „nymfový“ a už vodím v proudu pestré chlupaté kuličky imitující jikry. Záběr, velké očekávání, ale zase keta!
K vodě přichází zavalitý domácí rybář. Kývnem si na pozdrav a on si hned pode mnou začíná ladit udici. Jak jinak než na plavanou. Viděl jsem tu i takové bizarnosti jako chytání na třpytku se splávkem, respektive na plavanou se třpytkou umístěnou asi půl metru pod splávkem. Ta musí opravdu „perfektně“ chodit… Nicméně v tomto případě se jedná o klasika s naloženými jikrami. A už se mu také pod nohama plete plavací ptáček lačnící po této návnadě, až mu upadne do vody. Rybář dlouhými hody obsáhne značnou část řeky. Nahazuje pode mne a kačenu – protože splávek našich rozměrů se tomu opravdu říkat nedá – nechává splavávat celou hlubokou spodní partií tůně. Náhle se z lesa pod námi vynořují zchvácení kluci. Ani tok, ani boční ramena rozvodněné řeky se nedala přebrodit, a tak museli zpátky do lesa, aby je obešli. Dalo se v nich ale i zachytat.
Vyprávím jim o svých úspěších v předchozích dvou hodinách a radím jim, kam na ně. Aktivita ryb teď opět trochu polevila, ale přeci jen se nám občas daří nějakou rybu lapit. No, rybu, ketu! Už nám ty pruhovaný potvory lezou krkem. A korunu tomu ještě dává domácí borec, který po asi hodinovém lovu bez jediného dalšího záběru seká a tahá z vody pěkného coháka, česky kisuče.
„To snad není možný!“ bere mě běs. „Tam jsem před chvílí chytal.“ Ne že bychom s ním měnili, zachytali jsme si rozhodně lépe, měli jsme více záběrů i ryb, ale žádný kisuč. Jak je to možné, že za celou tu dobu, co my chytali kety, on nechytil ani jediného a najednou, náhodný záběr, a – kisuč!
„Na to přeci musíme přijít!“ Vyhlašuji soutěž: „Kdo chytí Coháka, tomu koupím flašku.“ Snažím se motivovat kluky ke změně způsobu lovu. Nasazujeme opět jikry, Dáda vodí neaktivně streamer, nebo naopak, prostě jak to mají rádi. MDx pozvolna zatlačuje „cohobijce“ dál a dál po proudu a snaží se uchvátit místo, kde přece stojí, ale vše marné. Když už záběr dostaneme, je to zas keta. Více než po hodině neúprosného honu na lososa kisuče jsme chytili snad jen dva kety a i jejich aktivita stále slábne a slábne. Ani vyzkoušené zbraně nejtěžšího kalibru, které jsme nasadili, úspěch nepřinášejí. Klid a mrtvo, které by se dalo krájet, narušuje jen Dáda poskakováním a vyrážením zvučného „Huga čaga, huda huga…“ Kanadský kolega to po asi tříhodinovém snažení už také zabalil, a tak se všichni těšíme na soumrak, který tu byl vždycky senzační.
My s Martinem nasazujeme velkou Sucking Leech, která vždy v podvečr bodovala. Dáda se za stálého vrtění v rytmu neslyšitelné samby přesouvá pod nás, na hloubku. Začíná se šeřit, proto pečlivě prohazujeme každý své místo před sebou. – teď to přijde, teď to přijde! Čekáme… – a nic. Už je tma jak v pytli a já ještě nevěřícně couvám a prohazuju mělkou planinku. Bez kontaktu.
Kluci už vyrážejí kamenitou dálnicí směrem k silnici a zase letí jak pominutí. Snažím se je doběhnout, ale ztrácím je ve tmě z dohledu, jen občas zahlédnu v keřích před sebou záblesk baterky. Ubírají se cestičkou v mlází stáčející se doprava, jen já vím, že jsem přišel zleva. Snažím se to na ně křičet, ale už mě neslyší. Za hlasitého zpěvu do kroku doprovázeného zvoněním rolniček se vydávám k autu.
Asi po čtvrt hodině dorážejí i kluci, s utrženou podrážkou, a nadávají jak špačci: „Tos nemoh‘ říct, že jdeme blbě?“ Jako by to k něčemu bylo… „Narazili jsme zas na bobří kanál…“ naráží na nebroditelné zanešené rameno přehrazené bobří hrází. Bývají značně dlouhá. Šli po pěšince, copak můžu vědět, že byla bobří.
Cesta domů utekla jako voda. Jdeme brzy na kutě, protože zítra nás čeká poslední den lovu.
A je to tady – poslední den lovu
15. den, pátek 2. 11. – zataženo, deštivo
Žádný sentiment, ketové nám lezou už i ušima, není kam vyrazit za změnou, prší, chceme si ten den jen pěkně užít. Ale jak a kde? Včera na Chilliwacku jsme měli štěstí, že jsme našli místo, kde se dalo chytat a které bylo volné. Ale dnes je pátek, raději to neriskujeme. Capilano také stouplo a už posledně se tam nedalo příliš chytat. No a tak nám už zbývá jen starý známý Cheakamus, se svým „hřbitovem“, který si díky tomu, že vytéká z nedalekého jezera, udržuje jakž takž přijatelný průtok. Tady jsme náš „koncert“ s kety zahájili a tady se také rozloučíme.
Už jsme tu však byli tolikrát, že není ani co nového vyprávět. Vše při starém. Připadá nám to, že to tu takové musí být pořád, den co den, celý rok. Je pro nás skoro nepředstavitelné, že řeka, která je doslova přecpaná lososy, byla týden před námi a také týden po nás bude takřka prázdná. Lososi během týdne dokončí svou pouť, splní svou genetickou povinnost k zachování druhu a řeka i její okolí se změní v páchnoucí rybí kafilérii. Teď je však řeka ještě zatraceně živá a my jsme při tom. Ačkoli se nám to teď tak nezdá, měli jsme zatracené štěstí.
Za zmínku stojí snad jen ještě jedna metoda, kterou jsem zdokonalil od lovu na Squamishi.
I když plachost ryb je už minimální, stojím na břehu vzdálený několik metrů od vody. Tady je v hraně nad tůní asi dva metry široká hlubší rýha u břehu. Sem najíždějí lososi odpočinutí z jámy, nastartovaní k překonání mělčího, ale o to proudnějšího úseku řeky. Provádím streamer po hraně, abych docílil záběru držkou. V okamžiku, kdy ho dostávám, přiseknu a na chvíli povoluji, aby se mi ryba neobrátila po proudu. Jakmile se opět srovná „do formace“, začínám couvat po nízkém ostrůvku z nanešených kamenů. Ryba se většinou snaží uniknout startem proti proudu. V tom okamžiku ovšem zvyšuji tah a směřuji ji tím čumákem na pozvolný břeh. Jak je rozjetá, sama vyjíždí na kameny a putuje po souši, někdy až několik metrů, než padne na bok a začne sebou plácat. Pokládám prut a běžím ji rychle sebrat, protože se vždy plácá směrem k vodě, jako by to pro ni ani nebylo překvapení, že se ocitla na suchu. Ideální místo na zdolávání, tohle místo! Protože když se přece jen seklá ryba otočí po proudu, sjede do tůně, kde se ji snažím udržet a slovit v klidnější vodě.
Kluci se vydávají proti proudu a já naopak scházím na „hřbitov“, kde pod špičkou ostrůvku, hranou mezi hlavním proudem a tišinou ouplávku, objevuji u dna tmavý podlouhlý útvar, dlouhý dobrých deset metrů. Skvrna se vlní jako měňavka a při bližším ohledání zjišťuji, že je to celé hejno lososů připravující se k tahu do hlavního proudu. Jsou tu seřazení jak na startovní čáře. Ve snaze urazit co nejdelší cestu klidnější vodou je první linie doslova nalepená na konci ostrůvku, takže jim vyčnívají hřbety z vody. Tomu prvnímu snad i čumák. Dali by se sbírat.
To ovšem vysvětluje úspěch „hřbitova“, protože ryby, které vyjedou z proudnice do klidného ouplavu, kde si odpočinou, se následně štosují k této hraně, aby se opět vydaly proti proudu na svou poslední pouť.
Nakonec se tu scházíme všichni tři a společně si to naposledy užíváme. Opět jsme si pěkně zadrapali, a jelikož pro změnu zase prší, balíme to dnes o něco dřív, abychom se dostali domů rozumně a mohli uspořádat rozlučkový večírek.
Ten se nese v rytmu Cuba libre, protože jak Dáda alibisticky deklamuje, hostitelka ho má ráda! Proto vítáme, že ve Sqamishském liquor storu mají zrovna akci na Havana Club. Obhlížím další produkty tohoto obchůdku, když vidím, že kluci kupují lahev, kterou Dáda odnáší v papírovém sáčku. Ale co to? Martin kupuje druhou lahev! No přece je v tom nemůžu nechat samotné…!
Jak to asi dopadlo, si už určitě dovedete představit sami!
Doma je doma…
16. den, sobota 3. 11. – zataženo, deštivo
Těžké ráno, přetěžké, jen co je pravda… Flaštičky jsme porazili, ale o vítězství nemůže být ani řeč… A také už není tak docela ráno. Letadlo nám ale letí až v devět večer, takže máme čas dát sebe i „bejvák“ do kupy. Balíme. Rekapitulujeme. Co se vyvedlo – a že toho bylo hodně –, čeho bylo málo, co když bude nějaké příště, a co poradit těm, kteří by sem chtěli vyrazit.
No, snad aby sem jeli, když bude probíhat nějaký ten tah a byli ve správný čas u správné řeky. Všeobecně se traduje, že tahy začínají v červnu od severu Kingama a končí jižně kety a kisuči na podzim.
Pokud máte ryze sportovního ducha, vyražte na podzim, na tah ketů. Domácí je nejedí, takže vám dopřejí mnoho krásných hodin u řeky o samotě.
Není špatné mít tu kamarády. A touto cestou bych jim také rád poděkoval! A není špatné s kamarádem cestovat.
Nádobíčko si vezměte podle typu předpokládaných ryb, na které vyrážíte. Dovedu si představit pěkné pochytání pinků na devítistopou sedmu. Ale na kety, na ty si přibalte silný dvouručák a naviják s pořádnou brzdou!
Návnady? Nám se osvědčily spíš menší, tak 4–2, v odstínech převážně modro-stříbrných, např. Blue Rolled Muddler, oranžovo-stříbrných, černo-červených. Oranžovo-růžové odstíny na jikry. Sucking Leech. No ale nejlepší je myslím uvázat před cestou podle internetu pár vzorů, vybavit se vázacími materiály a pomůckami, zkoušet a dovázat ty úspěšné po večerech. Jde to i za mrazu při baterce.
Lososi táhnou, když stoupá voda, a to nemusí být vždy jen z tajících ledovců. Není však špatného počasí, jen špatné oblečení.
Medvěda jsme bohužel neviděli, ale naštěstí ani nepotkali a hlučné chování v přírodě tu není ostudou. Rolnička, tedy spíš „rolnice“, je elegantním řešením.
Kanada je velká země, Britská Kolumbie velký stát, a my z něj poznali jen tečku na mapě. Chytat se dá ale i kousek od Vancouveru v nádherné přírodě.
Uteklo nám to tu jako voda. Připadám si, jako bych se vracel z výletu u kamaráda, třeba v Padrtech u Chrůdi. Jen všeho bylo tak nějak víc a větší. Domy, řeky, ryby, stromy, hory a nakonec i ten rybník, na který se díváme z okna. Za pár hodin budeme zase doma a nebýt časového posunu, ani bych tu dálku nevnímal. Víme jen, že na východní straně kontinentu byl hurricane a v severní BC zemětřesení. Museli jsme doma vysvětlovat, že obě katastrofy nám byly na hony vzdálené a nebezpečí nám určitě nehrozilo. I u nás už napadla první sněhová nadílka.
A tak už za tmy nastupujeme do letadla a těšíme se domů, na naše blízké, kamarády, … se zelím a knedlíkem, na naše řeky a ryby. Na Ohři, kam jsme si před odjezdem vysadili s KPO pěkné duháky.
Za 139 Kč Mrakující tekutý dip, který vytváří v okolí nástrahy intenzivní barevný
"kouř". Tento chuťově, pachově a opticky viditelný zákal se nese nade dnem. NOVINKA v mnoha příchutích. Více na www.chytil.cz
CC MOORE akce 2+1
FEEDER Bait - Fluo Juice 50ml
PÁRYSŮV RYBÁŘSKÝ RÁJ
