MRK.cz - stále na rybách - ryby a rybaření

MRK.cz - Stále na rybách

Canada aneb Na lososy z města 1. část

28.3.2014 - Martin Brčák

Myšlenka letět za Daliborem (Dádou) do Britské Kolumbie (BC) vykvetla v našich hlavách hned, jak jsme se před více než dvěma lety na Martinské dozvěděli, že je tam Dádova přítelkyně Markéta a on se tam za ní chystá. Reálnou podobu však náš výlet dostával až během podzimu minulého roku, kdy už byl Dáda ve Vancouveru.
Kandidátů na výlet bylo víc, nakonec jsme ale vyrazili jen dva Martinové: MDx a já. V září si Dáda odskočil do Států, a tak termín padl na druhou polovinu října. „Aspoň si zachytáme steelheady ve sněhu,“ říkali jsme si žertem.
Velké přípravy však neprobíhaly, neb jsme měli jen kusé informace o stále trvajícím suchu, zapadlé vodě, lovu na mouchy vel. 12, nezájmu ryb v průzračné vodě atd. Dvouručáky nejsou třeba, slyšeli jsme také. Já mám ale svoje zkušenosti s „atlanťáky“, lososy obecnými neboli atlantskými, a nenechám se zmást… „Ale má začít,“ tedy pršet, povzbuzoval Dáda. A tak jsme 19. 10. nastoupili s kanadskými vízy do letadla a dál – děj se vůle páně!

V tomto článku se nedozvíte, jak si MDx po příletu nafukoval opileckým dechem úzkou matračku, původně pro dva, načež se ráno stejně vzbudil na tvrdé podlaze, co je to spát „na Mickey Mouse“, proč Dáda v kanadské divočině sledoval o půlnoci v horní síťce stanu Chemiky a jejich „Don't think“, která z cest je „příjezd k barááákům“, proč se radši vyndáte, když vidíte tu částku, co dáte za double hand u šťávy, proč Dáda poslední dva dny protancoval vyrážeje ze sebe dokola „huga-čaga huga-huga“ ani proč večírek na rozloučenou někteří krutě „odskákali“… :-) Ne, o tom tento článek není. Je naopak o lovu lososů ve Vancouveru a jeho okolí. O tom skutečně je!



Bez velkých příprav na druhou stranu zeměkoule

1. den, pátek 19. 10. – deštivo

Odlet z Prahy Ruzyně je ve 14:00, z Londýna 14:20, přílet do Vancouveru 18:40. Uvedenými časy se nenechte zmást – cestujeme „po čase“. Čistý let trvá asi 11 hodin, plus doba čekání na přestupu. Přestup máme s Brity na Heathrow, kde se nemohu nabažit úchvatných obřích ocelových styčníků futuristických tvarů, skeletu letištních terminálů.
Let proběhl celkem v pohodě, jen v jumbu z Londýna jsme byli namačkaní jak sardinky, div že nás nenechali stát. Dámě na imigračním úřadu ve Vancouveru jsme byli zjevně sympatičtí, protože s námi poněkud déle klábosila, ale pak nás s razítkem v pase pustila, zatímco zhruba čtyři předchozí cestující nemilosrdně odkázala do přilehlých kanceláří na „hrubší přebal“.
Sláva, jsme šťastně v BC!!! Na letišti nás už čeká Dáda s autem. Frčíme přímo do parádního bytečku v severní čtvrti s úchvatným výhledem na Down Town. Tam se vítáme s našimi hostiteli, vybalujeme a ihned si zařizujeme povolenku. Je to snadná procedura, která spočívá v zaregistrování se na stránkách www.fishing.gov.bc.ca a zaslání peněz elektronickým příkazem na určený účet. Snadnost získání povolení k lovu v této mekce lososího rybolovu je úchvatná. Jen malý zádrhel to má, a to ten, že k mání je týdenní povolenka za 50 CD a pak už jen roční za 80 CD. Tu si tedy kupujeme. Vzhledem k požadované sumě, která je ve srovnání s Atlantikem výrazně nižší, to ale neřešíme. Oddáváme se zábavě, radosti z pohodové cesty, grilujeme lososa, hambugery, pokuřujeme, popíjíme Morgana, nafukujeme matrace, dlouze hledíme na noční ozářené město a spřádáme plány na zítřek a dny nadcházející.



Hurá na ně

2. den, sobota 20. 10. – polojasno/oblačno/déšť

Ráno už máme povolenky na své e-mailové adrese. Vytisknout, zabalit, nakoupit („Hlavně burákový máslo!“ hlásí Dáda) a vyrážíme západním směrem po Trans Canada Hwy, dálnici, která se stáčí severně na dálnici Sea To Sky Hwy, podél zálivu Horseshoe Bay na řeku Squamish. Vybaveni dvěma dvouručními pruty AFTMA 8–9 v délce 14 stop a AFTMA 12–14 v délce 16 stop a pěti jednoručáky AFTMA 8–10 o délce 9–10 stop, plovoucími nebo intermediálními šňůrami a každý třemi sinktipy s různou potápivostí. Ve vybavení nechybí stan, teplé spacáky a nepostradatelné rolničky, které nás jistě ochrání před krvelačnými medvědy číhajícími za každým stromem.
Po necelé hodině cesty dorážíme do městečka Squamish, kde se vlévá stejnojmenná řeka do zátoky Howe Sound. Míříme k horám, jejichž hřebeny se halí do mraků. Vrcholky jako by mraky páraly, občas se objeví modrá obloha. S ohledem na počasí jsem dost skeptický, ale teprve budoucnost mě má poučit, že je vlastně nádherně.
Naším prvním rybářským cílem je řeka Cheakamus, předposlední levobřehý přítok řeky Squamish před ústím do moře. Pramení v parku Garibaldi Provincial Park, protéká jezery Cheakamus a Daisy a území, které svírá před vtokem do své větší „sestry“, je indiánskou rezervací. Ze silnice Squamish Valley Rd odbočujeme na Cheakamus V. Rd, která se náhle mění z asfaltky v šotolinovou cestu a po několika dalších kilometrech v lesní cestu plnou kamenů a výmolů. Jedeme proti proudu řeky, dokud to jde, a zastavujeme, teprve když si naše limuzína, tedy Hyundai Accent, začne stěžovat, že není traktor.
Parkujeme mezi stromy u řeky. Prší, rychle do zbroje! Dáda sestavuje dvouručák, že ho to s ním prý baví, my si bereme „singly“, a hurá na ně! Postupujeme proti proudu řeky, která tu není příliš velká, je široká od pěti do 15 metrů s průtokem odhadem asi 10 m3/s. Voda má modrošedou barvu. Krásná lesní scenérie lemovaná štíty hor se zasněženými vrcholky halícími se co chvíli do mraků.
Streamery prochytáváme tůně i proudy, oka za velkými balvany, výmoly pod břehy. Bez záběru. Stoupáme stále výš, cesta se už změnila v krkolomnou lesní stezku. Střídám streamery jednoho za druhým, ale jsou tu proudnější úseky a míst vhodných k lovu stále ubývá. Scházíme se všichni u jedné z mála tůní s konstatováním, že výš už nemá cenu jít, neb je pět hodin a čeká nás ještě cesta zpátky. Jsme bez kontaktu, ačkoli jsme viděli několik lososů na hladině a zavařit jednoho duháka. Sklesle se vracíme k autu. Cestou potkáváme kluka s vláčkou, od kterého se dozvídáme, že dostal jen jednoho pstruha, ale řeka dole pod mostem je prý plná „chumů“ (čti čem), lososů keta.


Zobrazit místo BC na větší mapě

Zde je na místě připomenout, že do řek tady táhne pět druhů pacifických lososů:

1. losos čavyča, anglicky Chinook salmon nebo také king salmon, spring salmon, Quinnat salmon či Tyee salmon – je největší
2. losos keta, anglicky chum salmon nebo také dog salmon či Keta salmon – druhý největší, bojovný pruhovaný „krokodýl“
3. losos nerka, anglicky sockeye salmon nebo také red salmon či blueback salmon – červený papoušek hrbáč, černá hlava, bílá spodní čelist, ceněný pro maso
4. losos kisuč, anglicky coho salmon nebo také silver salmon, rusky кижуч – červený nosák, menší hrb než losos nerka, černá hlava, černý hřbet, skokan akrobat
5. losos gorbuša, anglicky pink salmon nebo také humpback salmon, rusky горбуша – šedo-bílo-růžový, nejmenší, nejhrbatější

Samostatnou kapitolu pak tvoří steelhead, tedy tažná forma duháka.



Čím déle jsou ryby z moře v řekách, tím více se zabarvují a zvláště samci nabývají bizardních tvarů, převážně v čelistech a hrbu.
To je však teorie. My jsme zatím nenatrefili ani na jednoho z nich, a tak ještě prochytáváme řeku v okolí auta až do setmění. Bohužel bez hmatatelného výsledku. Tma, prší. Stavíme stan a natahujeme plachtu mezi stromy. Celková relativní vlhkost tu musí být vysoká po celý rok, protože téměř všechny kmeny jsou notně vysoko porostlé mechem a lišejníkem. Vaříme čaj a nějaké těstoviny k večeři. Prší. Zalézáme do stanu. Prší. Celé odpoledne na řece, a bez kontaktu. Trochu smutná bilance, na to jsem ale z lovu „atlanťáků“ zvyklý.



Mám ho, mám ho, mám ho!!!

3. den, neděle 21. 10. – déšť/polojasno

Protože jsme večer ulehli časně, budíme se celkem brzy. Prší. Snídaně pod plachtou. Soukáme se do holínek, balíme mokrý stan a sjíždíme k doporučenému mostu ve spodnější části toku. Tady je prý řeka plná ketů, „chumů“. Je třeba podotknout, že místní rybáři nejsou povětšinou úplně sportovně založení a na ryby je táhne převážně vidina masa na talíři. A tak včerejší informace od toho kluka nebyla úplně nezištná, protože lososy kety tu prostě nejedí.
Zastavujeme na parkovišti vedle silnice, kde je podle značky povoleno parkovat pouze přes den. Tady neprší. Voda v řece je kalnější než nahoře, což nás nepřekvapuje, protože jsme přejížděli několik řádně rozvodněných přítoků. Řeka tu má logicky asi o polovinu větší průtok než nahoře. Dvě auta před námi naznačují, že u vody nebudeme úplně první. Potvrzuje to skupinka asi tří rybářů v tůni přímo pod ocelovým mostem. Rozhodujeme se jít lesní cestou po proudu. MDx jde vpředu a já s Dádou za ním.
Náhle Dáda zastaví. „Hoď tam, viděl jsem rybu,“ ukazuje ke břehu za kámen. Neskrývám údiv, ale po chvíli na hladině „sebere“ pořádnej kus. Dáda je se svým dlouhým dvouručákem v lese „nahranej“, proto schován za stromem házím na houpačku do ouplávku svůj streamer. Nic. Voda se tu točí a o nějakém vedení nástrahy na tak krátkou vzdálenost nemůže být řeč. Vystupuji z úkrytu, abych mohl odhodit aspoň trochu dál proti proudu. Asi na pátý hod přichází vázka.
Zklamaně pocuknu prutem a – vázka se náhle rozjede! (Nemůžu nepoužít tuhle okřídlenou větu, protože na prutu jsem měl skutečně nějaký balvan!) Popojede krátce vpřed, pak se zastaví, krátká obrátka o 360°, kousek vlevo do řeky a zase stojí. „Drž ho u břehu,“ huláká Dáda, rozjařený prvním úspěchem. Opírám se tedy do prutu, abych rybu stáhl zpět. Vytahuji lososa k hladině a ten jako by teprve teď zaregistroval, že je chycený, s mohutným šplouchnutím vyráží do středu řeky. Nezmůžu se na sebemenší odpor, ryba mi rve prut z ruky, cívka ječí jak pominutá, výskok a tah povoluje. Srdce mi bije jak na poplach. Zklamaně stahuji volnou šňůru do navijáku. To už se vrací i MDx s protáhlým: „Kde jstéé?!“ Dáda se poťouchle chichotá a vytahuje foťák, poskakuje kolem mě a fotí moje kyselé „ksichty“. „Stoupni si ke břehu! Ukaž mi ještě ten utrhlej návazec!“ Já se zatím vzpamatovávám z předchozích pár vteřin, protože víc jak minutu ten boj netrval. K čemu mám tenhle prut, honí se mi hlavou, a tenhle naviják? Šestadvacídka také není ten pravý návazec, jak se zdá. Hlavně, že mám dvouručák v autě!



Scházíme dolů přes dřevěný mostek klenoucí se nad malým, kupodivu nerozvodněným potokem. Sledujeme dva kety, kteří se derou proti proudu s hřbety nad hladinou. Chvíli jdeme po kolejích a scházíme k řece. Strmý břeh je tu kvůli trati regulovaný záhozem z obrovských kamenů. Za nimi se tvoří krásný ouplav, kde zůstáváme stát jako opaření. Co chvíli se na hladině objeví ryby, o kterých se nám ani nezdálo. Vypadá to, že se nadechují nebo aktivně cosi sbírají, ačkoli dobře víme, že nic nežerou. Ten kluk nelhal!
Místo už ale okupuje místní rybář s krátkým vláčákem a multiplikátorem. Právě zdolává rybu, která mu po krátké chvíli padá. Dva tři hody splávku, no, spíš kačeny s třpytkou, a má tam dalšího. Opírá se do prutu, který je podle tvrdosti spíš na mečouny. Přesto mu ryba po krátkém boji v klidnější vodě startuje přes proud až k protějšímu břehu. Multiplikátor nemultiplikátor, několik skoků nad hladinou a ryba je volná. Neuvěřitelné! Řeka je opravdu plná ketů, kteří se stoupající hladinou řeky začínají svůj tah proti proudu.
Mám jasno. Osmičkový prut, který držím v ruce, je mi tu k ničemu. Musím změnit zbraně. Vracím se k autu pro dvouručák. MDx a Dáda jdou po kolejích dolů a hledají vhodné místo k lovu. Že prý budou na dohled. Když se náležitě vybaven vrátím k ouplavu, kluci nikde, ale rybář už tam také není a já mám volné pole působnosti. Rozhoduji se zůstat, lepší místo jsem si nemohl přát. Pln očekávání slézám k vodě po obrovských balvanech a začínám nekoordinovanými pohyby mávat nad hlavou bidlem o délce 16 stop. Naposledy jsem to dělal s o poznání slabším dvouručákem před čtyřmi lety na skotských řekách. Náhodný pozorovatel by tak nemohl poznat, zda já cvičím s prutem, nebo je tomu naopak.



Jelikož jsem zaujal stanoviště kousek pod místem, kde se proud zařezává do klidné hladiny ouplavu, nemusí být mé hody nijak dlouhé. Po chvíli získávám cvik v tom, jak dopravit šňůru do proudu. Proud šňůru strhává do hrany vírů, kde očekávám záběr. Ale marně… Přitom ryby se na hladině stále ukazují. Nevydržím to a nasazuji plovoucí „bomber“ od kamaráda Svobana. Ten ho používal k lovu „atlanťáků“ na východním pobřeží kontinentu. Nechávám ho volně plynout, tak jak mi kázal s ním chytat, a … nic. Brázdím s ním hladinu mezi skákajícími lososy a … nic. Vracím se tedy opět ke streamerům, konkrétně k jakémusi chudičkému woolly buggeru kovové barvy s oviny v barvě grizzly a s černými korálky místo očí.



Šňůra těžkne, zásek, mám ho!! Ryba bojuje na hraně proudu a ouplavu, sjíždí dolů, obrací se do klidné vody zpět a – vypadává mi. Kruci, mám smůlu! A to jsem zapomněl zamáčknout hrot na jednoháčku, což je podmínkou lovu v BC. Napravuji to a pokračuji v lovu s vědomím, že mám tu správnou „mouchu“.
Po chvíli mám další záběr. Opět žádná rána, ale jen ztěžknutí připomínající spíš vázku. Přisekávám, ryba si to tentokrát žene do proudu, jenže po chvíli o ni opět přicházím. Nevzdávám se. Několik „minel“ bez záseku do pevného a už tam mám dalšího. Toho už musím vytáhnout, slibuji si a snažím se ho držet v ouplavu pod sebou. Daří se mi to, a když se přece jen ryba přiblíží k proudnici, silným „klackem“ 12–14 stop dlouhým ji vší silou vracím zpět. Také pětatřicítkový návazec mi k tomu dodává odvahu. Několik koleček v ouplavu, další výpad po proudu, který se mi daří odvrátit, a ryba zhruba po deseti minutách odporu začíná slábnout. Daří se mi ji obracet z výpadů rychleji a boj se odehrává blíž břehu.



Vyvstává otázka jak ji dostat z vody. Takzvaný lososí chvat, spočívající v chycení ryby za kořen ocasu, jsem viděl mockrát, ovšem na videu. Zdál se být tak snadný… S dlouhatánským bidlem zapřeným v tříslech, kdy balancuji rozkročmo na dvou balvanech nad hlubokou tůní, už to taková sranda není. Uvědomuji si, že mi na zádech visí hliníkový rakeťák, největší toho druhu v Čechách. První pokus podebrat rybu končí tak, jak si asi každý dovede představit. Ryba napříč podběrákem, prkenně vzpříčená na obrubě, jediným mrsknutím padá zpět do vody. Tak takhle to nepůjde, říkám si, zatímco zdolávám rybu, kterou únik „hrobníkovi z lopaty“ nabil novým entuziasmem. Druhým pokusem vrážím podběrák lososovi na rypák a rychle vyzvedávám. Ale co to?! Dřevěná rukojeť se mi v ruce štípe, rozlézá se a hliníkový rám také přestává držet původní tvar. Chytám ho rukou s prutem za oblouk, ryba bezmocně mlátí ocasem ve vzduchu. Setřásám ji co nejvíc do síťky a vyhazuji za sebe na břeh.
Mám ho, mám HO, MÁM HO!!! Krásný samec lososa kety se zmítá v podběráku. Nevím jak, ale daří se mu zamotat streamer do síťky podběráku tak dokonale, že ho z ní nemůžu vymotat, ani mu ho vyndat z tlamy. Vězí mu pevně v křivé tlamě plné obrovských zubů. Když ho konečně osvobodím jak od streameru, tak od podběráku, leží už klidně a nevěřícně na mě zírá. 85 cm, odhaduji přibližně 8 kg. Ten má dost, říkám si. Rychle ho fotím a šup s ním zpátky za kamarády. Máš před sebou ještě povinnosti! Uf, to byla krása! Prohlížim si fotky a vidím, že jsem ve foťáku nechal zapnutý filtr „pop-art“, takže ryba se nepodobá papouškovi jen díky klabonosu, ale i barevností na snímku.
A nejen fotka, ale i okolní krajina se najednou rozzářila jasnými barvami, protože počasí se umoudřilo a slunce se čím dál tím víc klube mezi mraky ven. Pln sebevědomí nahazuji úspěšný streamer vymotaný z podběráku. Podběrák už asi nepoužiju… Během následující hodiny mám na prutu několik ryb. Jedna z nich mi pěkně sráží hřebínek svou spanilou jízdou přes řeku po proudu. Několika obřími skoky mi vymotává šňůru i většinu backingu, až musím rukou zastavit ječící naviják a rezignovaně sklopit špici prutu. Sakra, toho samého prutu s tou samou pětatřicítkou… Žádnou z těchto ryb ale nevytáhnu z vody a streamerů v krabičce mi znatelně ubylo.



Záběry už nejsou tak časté, možná je to slunečným počasím, možná už nemám ten pravý streamer… Kluci stále nikde, jen nad hlavou mi krouží nádherný orel bělohlavý, symbol jižnějších sousedů. Ještě pár hodů a půjdu se za hochy podívat.
Konečně záběr! A ryba se nechává opět vodit v klidnější vodě pode mnou. Daří se mi ji dokonce vyzvednout k hladině. Je to opět nádherný samec. Ve chvíli, kdy si začínám věřit, že rybu dostanu, obrací to do středu řeky. Snažím se jí v tom ze všech sil zabránit. Musím ho otočit za každou cenu, poroučím si. Zapírám se, sklápím špičku prutu k hladině a zabírám, prut ohnutý jako luk. Rozjetá ryba vyráží k hladině a já ji ve výskoku strhávám svým náporem zpátky k sobě. Cák! Ztrácím balanc – prut vypružuje – krach, slyším za sebou ránu jak z děla. Zděšeně se otáčím a vidím, jak se prut štípe o strmou navážku šutrů, z nichž chytám. Já se po…! Nevěřícně pokládám prut a jako v mrákotách sbírám jeho části visící na šňůře. Jak tak nad tou zkázou stojím, otočený do břehu, uvědomuji si náhle, že na prutu byl losos. Otáčím se a snažím se najít konec šňůry. Ta však bez pohybu ze břehu splývá do vody. Beru ji a chci ji vytáhnout, když najednou vidím, že losos stojí nehnutě u břehu a jako by se styděl za to, co provedl, nechá se bez jakéhokoliv odporu vynést na břeh se streamerem ještě v hubě. Utrpěný šok z nehody je však silnější než radost z úlovku, a tak rybu beru a se slovy výtek ji pouštím. Sedím na kamenech, tupě zírám do vody a přehrávám si v paměti slib, který jsem v dobré víře dával kamarádovi, když mi prut půjčoval a kladl mi na srdce, abych na něj dal pozor. Co bych s ním asi tak mohl udělat, říkal jsem si tenkrát.
Sbírám zbytky prutu a vydávám se zkroušeně po kolejích dolů po proudu za kluky. Asi po sto metrech chůze je vidím, jak proti mně vycházejí ze zatáčky. Přeskočíme-li plejádu uštěpačných a „velmi vtipných“ poznámek na můj „osmidíl“, MDx hlásí zhruba deset ryb na prutě a jednu vytaženou. Dáda je bez ryby i přes to, že na prutě ryby měl. Ještě to chvíli zkoušíme v mé slzavé zátočce, ale bez většího úspěchu, a tak se jdeme naobědvat k autu.
Po obědě scházíme opět do ouplavu, kde Dáda chytá krásného ketu. Nemám už moc chuť tady chytat, proto se vydáváme po proudu, na místo, kde si kluci pěkně zachytali. Je to úzký malý proud u levého břehu, který se zpomaluje přítokem čistého pomalu plynoucího potoka. Tady snad nepršelo… Ryby jsou tu na husto, takže co chvíli někdo z nás hlásí: „Je tam!“ Jelikož chytáme z řeky do břehu, daří se nám zdolat víc ryb. Jen málo je jich ale chycených za tlamu.



Jak známo, lososy v tahu řekou nežerou, pouze agresivně útočí na vše rušivé, co je v jejich teritoriu. Podseknuté ryby jsou buď dílem náhody, protože na některých místech je jich opravdu hodně, nebo důsledkem toho, že se snaží vytlačit vetřelce pohybem těla nebo ocasu. To jsem mohl později pozorovat například v mělkých slepých ramenech.
Z intenzivního zdolávání nás už bolí ruce, zvlášť mě, který jsem se snažil prsty zachytit kličku kvílejícího navijáku s prchajícím lososem, až to zapraskalo.
Ukončujeme lov a plni zážitků se vracíme k autu. Vyjíždíme opět do končin, kde jsme chytali včera, abychom si tam na kamenitém plácku hned vedle cesty postavili stan, který jsme nechali během slunného odpoledne uschnout vedle parkoviště. Vyrážíme do lesa nasbírat promočené dříví na táborák, neb věříme Martinovi, že naloupaná kůra z břízy podpálí i to. A skutečně! Opékáme si uzeniny, probíráme dnešní lov a krásy zdejší přírody. Noc je jasná, měsíc krásně svítí. Uléháme ke spánku. Začíná mrznout.



Ryb jako v akváriu

4. den, pondělí 22. 10. – jasno/oblačno/déšť

Ráno se všichni probouzíme na jedné hromadě, protože stan jsme postavili večer šikmo a podlážka je kluzká. Když se vyhrabeme ze stanu, zjišťujeme, že klouže nejen podlážka, ale celý stan. A navíc vypadá jak ledové iglú. Za stálého poskakování, abychom se zahřáli, balíme, no, spíš lámeme stan do auta, které musíme oškrábat, a vyrážíme opět dolů. Zastavujeme u mostu a vyrážíme po proudu do známé zátoky. Máme štěstí, nikdo tu není. „Obklíčíme“ zátoku a pečlivě ji prochytáváme.



Mám od Dády vypůjčený jednoručák devítku a MDx nasadil desítku. Úspěch na sebe nenechává dlouho čekat. Postupně všichni zdoláváme krásné kety. Přestože máme tvrdé pruty, svádíme nerovný boj s rybami těžkými mnohdy přes deset kilo. Zvlášť já mám „štěstí“ na kusy, které po záseku jako pominutí letí řekou i přes brzdu navijáku utaženou na krev a berou nám jednu mouchu za druhou, jako by si z nich někde dělaly sbírku.
Zprvu za rybami běháme po proudu, kam jen to jde, ale já brzy ztrácím trpělivost a mé krabičky se kvapem vyprazdňují. To Martin běží za jednou rybou středem řeky až za zatáčku, dobrých tři sta metrů, kam bychom si já ani Dáda vůbec netroufli. Ale dostal ji! Mně zas jedna ryba utrhla mouchu, když stále jela proti vodě i v tom největším proudu. Až se mi kluci smáli, že vůbec neví, že ji někdo zdolává, a jede se třít do nedalekého přítoku.
Naučili jsme se „lososí chvat“, a když jsme spolu, vypomáháme si se slovováním zdolaných ryb. O samotě však přicházím o ryby přímo pod sebou, protože je v proudu prostě „jemným“ náčiním k sobě na úchop nepřitáhnu. Jo jo, stárnu, říkám si. Poprvé v životě si přeji chytat menší ryby.



Přicházejí dva rybáři, kteří mají zjevně zálusk na naše místo, takže my musíme zformovat šiky, protože jinak nám dle Dádovy zkušenosti bez jakýchkoliv skrupulí nastoupí do ryb. Necháváme je chvíli chytat v proudech pod námi, kde nejsou příliš úspěšní. Ale vzhledem k tomu, že tady jsme si už „začuňačili“ a ryby nám přestávají brát, bezpochyby i proto, že úspěšné streamery jsme už „vystříleli“, přenecháváme jim ouplav a ubíráme se k autu. Dáda zná ještě jedno místo níž, kde je kemp s několika sroubky a „café“, které provozuje parta hipíků. Vyrážíme tam.
Kavárna tu sice je, ale je zavřená, a tak rozbíjíme ležení, tedy spíše sezení, hlavně ale vázání, na velkém kulatém stole, který tam stojí pod košatým stromem. Každý si vážeme ty pravé streamery, které nám fungovaly a o něž jsme prakticky beze zbytku přišli. Dojídáme, co nám zbylo, i když improvizace je to veliká, neb nám došlo pečivo. Vše zachraňuje burákové máslo, které pojídáme lžící. Nasyceni se opět navlékáme do zbroje a vyrážíme po kolejích do lesa, kde máme podle Dády najít řeku.
A skutečně tu je – široká a hluboká, tady bychom se s „mouchou“ nechytali… Musíme ještě kus proti proudu. Jakmile zahlédneme peřeje, které vtékají do hlubokého tahu, sestupujeme z náspu trati do slepého ramene, ze kterého vyráží vyplašený losos keta. Řeka je tu širší, mělčí, proudná a dá se brodit. Hlavní proud se občas rozdělí do menších proudů, ve kterých můžeme pozorovat množství ketů na jejich pouti proti proudu.
V jednom takovém proudu je hloubka maximálně do pasu a k našemu údivu už tady, tak nízko, samice vytloukají ocasy důlky k uložení jiker a připravují se ke tření. Z různých přírodopisných pořadů v televizi jsem měl za to, že lososi táhnou řekou až do jejích nejhornějších partií v plné síle, až tam dochází k výtěru a teprve následně začínají odumírat do úplného skonu. Ryb se sem natáhlo dost na to, abychom je mohli sledovat jako v akváriu. A nejsou tu jen čisté zdravé ryby, ale i takové, které mají na sobě skvrny od jakési plísně či lišejníku. A to jen pár kilometrů od ústí řeky do moře.
Počasí se začíná kazit. Brodíme proti proudu řeky, prochytáváme proudné tůně do břehů a kolem nás každou chvíli profrčí ryba nebo celá skupinka s hřbetními ploutvemi nad hladinou, když překonávají mělčí pasáže řeky. Když si to nějaká namíří přímo na nás, s mohutným cáknutím to otočí a peláší zpátky do nejbližší tůně. Daří se mi zaseknout několik ryb, ale nedají se v proudu zdolat, a tak slovuji jen menší samici na mělké vodě hrany tůně. Nějakou dobu okouzleně sleduji torpéda razící si svižně cestu mělkou vodou. Chytání lososů má jednu výhodu, říkám si, člověk nemusí vyhledávat kapitální kusy na hlubokých, pomalu plynoucích, pro muškaře mnohdy neatraktivních partiích řeky. Ryby řekou jedou, a tak na ně narazíte, pokud umíte řeku číst, prakticky v kterékoliv její části.



Dáda prohazuje proudy nade mnou, kde voda naráží do pravého břehu a vymílá tam hlubokou tůň. Periferním viděním registruji, že má už delší dobu rybu na prutě, a i když s ní sešel do mělčích proudů, nedaří se mu ji zdolat. Jeho pěkná ryba se mele nedaleko mě, v hlouce tak po kolena, a Dáda na mě křičí, zda mu ji vezmu. Přitakávám a vydávám se k ní. Když jsem však od ní na několik metrů, ryba se lekne a šikmo proti proudu prchá do tůně, kam řeka nanesla celé stromy. Tam ji Dáda ztrácí. Škoda, byl to kus, a navíc se mi zdálo, že jsem zahlédl v zabarvení ryby purpurově nachovou barvu, takže to možná nebyl Chum losos keta. Ale čert ví… Je fuč.
MDx chytá výš v slepém rameni se stojatou vodu a díky tomu je ve zdolávání úspěšnější. Společně se pak vydáváme proti proudu řeky a přicházíme k pravotočivé téměř pravoúhlé zatáčce, kde zúžená řeka celou svou silou naráží do břehu a vytváří hlubokou tůň se silným vracákem. První hod na samé horní hraně tůně, a Martin má rybu. Točím ho při zdolávání na video a Dáda nás učí, jak zdolávat ryby na pozvolných kamenitých březích. Jakmile rybu stáhneme na vzdálenost, kdy by se mohla polekat naší siluety a vyrazit zpět (což může znamenat ztrátu až několika desítek minut), začínáme couvat na břeh. Vyvlečeme rybu do mělčiny, na samý kraj břehu, kde ji následně prostě sebereme.



Jak jsme se přesvědčili později, metoda není stoprocentní, protože ryby umí běhat i po břehu, ale o tom později. Na lepší způsob jsme prostě nepřišli. Nám s Dádou se tady nedaří, a když MDx po puštění ryby nastoupí na stejné místo a opět má na první hod rybu, „nakrknu se“ a jdu trénovat dolů do proudů techniky a taktiky lovu, které eliminují podsekávání ryb a jejich zdlouhavé zdolávání.
Den se ale blíží ke konci, máme před sebou ještě zpáteční cestu. A tak po chvíli končíme lov, ubíráme se k autu a pak k domovu. Prší. Cestou nakupujeme ingredience na „vuřtguláge“, který po příjezdu, vybalování a sušení spolu s MDx vaříme. A ač jsme majoránku nesehnali, sklízíme s gulášem u hostitelů velký úspěch. Utahaní, ale šťastní se už na víc ten večer nezmůžeme a konečně v teple domova zmoženi usínáme.

Video z výpravy naleznete zde.

Pokračování příště

Autor: Martin Brčák

Diskuse k článku (13 reakcí)

Přečteno: 6 563x
Průměrná známka: 1.09

Související články

Canada aneb Na lososy z města 2. část

Během pár metrů ztrácíme pojem o parku a jsme v absolutní divočině, dalo by se říct v pralese.

Co je nového - muškaření + obecné
Oznámení - muškaření
Vložit oznámení

Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.

Kalendář akcí - muškaření
Seznam závodů
Výsledky závodů
Všechny výsledky
Akční nabídky
Všechny slevy a akce
akce, rybareniNaviják Shimano Nasci FB

Kvalitní navijáky Nasci FB Od firmy Shimano. Je vybaven technologiemi, které obvykle najdete u výrazně dražších navijáků Shimano. Vynikající poměr užitné hodnoty a ceny.


akce, rybareniLimitovaná edice oblečení Camo

Mikina a tepláky v jedinečném CAMO vzoru. Limitovaná edice! Vnitřní podšívka ze 100% bavlny pro větší tepelný komfort


Doporučujeme e-shop
Rubrika E-shopy
Rybářské centrum Olomouc Rybářské centrum Olomouc

Rybářské potřeby pro Vaše životní úlovky. Na prodejní ploše 160 m2 a na eshopu naleznete vše pro sladkovodní i mořský rybolov - navijáky,...