Lipánci na For Fishing 2014

Aneb několik postřehů pro vedoucí rybářských kroužků

Vážení čtenáři, možná, že si někteří z Vás alespoň matně vybaví některý z mých dřívějších příspěvků, týkajících se našeho rybářského kroužku Lipánci. Historie našeho kroužku není dlouhá. Od doby, kdy jsem uspořádal náborové prezentace na několika místních základních školách, uplynulo sotva dva a půl roku. Začínali jsme z ničeho. Ale chuť do práce s dětmi, ochota učit se novým věcem, stovky hodin investovaného času a v neposlední řadě také určitá dávka sebezapření nám umožnily vybudovat stabilní a velmi dobře fungující rybářský kroužek, který, si myslím, není úplně obyčejný… Lipánci mají stabilně 20 členů a již druhým rokem po sobě jsem byl nucen požádat DDM Stonožka v Novém Městě nad Metují, aby nás neuváděla do své nabídky kroužků. A to z toho důvodu, že já, jakožto jediný oficiální vedoucí Lipánků, navíc studující a v místě konání kroužku se nacházející pouze o víkendech, s občasnou pomocí mého pracovně dosti vytíženého otce, více dětí již nemohu zvládnout. I přes to mi několikrát do roka zazvoní telefon a na druhém konci se ozve rodič, který mě žádá o přijetí své ratolesti mezi Lipánky. A já, i přes to, že jsem si hned na samém začátku určil pravidlo, že nebudu mezi „pokročilé“ žáky míchat žádné nováčky, nakonec vždycky vyměknu a vzkážu: „Stavte se za mnou, nějak to vymyslíme“... Ono ne že by byl nedostatek dětí… Oni chybí vedoucí a dobrý přístup!

Za ty dvě odchytané sezóny, kdy byla většina dětí začátečníky, máme za sebou 8 „gulášových“ závodů, 13 pódiových umístění, z toho 6 vítězství v jednotlivcích a k tomu 2 vítězství v soutěži družstev. Dále jsme absolvovali pár nočních lovů kaprů i úhořů, společně s rodiči dvě odpočinková bowlingová setkání a jako diváci jsme navštívili mistrovství České republiky a mistrovství světa v plavané v Uherském Hradišti a nyní se nám rýsuje květnový prodloužený víkend na rybníku Brodský u Červeného Kostelce. Naší poslední akcí byla ale návštěva rybářské výstavy For Fishing 2014, kterou bych Vám chtěl v následujících řádcích společně s několika postřehy ohledně organizování takové akce přiblížit.


Byla druhá polovina ledna a já jsem s Pepou Konopáskem, naším „vrchním dodavatelem“ nejen rybářského vybavení, ale také cenných rad a fíglů, zrovna dolaďoval jednu z objednávek pro svůj rybářský kroužek, když mi jen tak mezi řečí nadhodil, jestli se nechci s dětmi přijet podívat do Prahy na For Fishing. Už dříve jsem o výpravě kroužku na podobnou akci přemýšlel, a tak jsem zpozorněl. Když mi Pepa v rychlosti vyjmenoval několik pro děti zajímavých expozic a nastínil doprovodný program na sobotu 8.2., věděl jsem, že bychom si to neměli nechat ujít. Naši účast jsem mu zatím definitivně neslíbil, ale v hlavě už jsem začal spřádat plány, jak celou výpravu zorganizovat.


První věc, která mě napadla, byla, jak ty děti uhlídáme během tříhodinové cesty vlakem, při přesunu metrem, dále na samotném výstavišti a pak zase na zpáteční cestě. Předpokládal jsem účast okolo 15ti dětí, takže jsem musel zabezpečit rovněž účast odpovídajícího počtu dospělých. Díky našim výborným vztahům s rodiči dětí a dobře fungující komunikaci, čítala výprava nakonec 14 dětí a 10 dospělých, což dozor nad celou skupinou velmi zjednodušilo. Zejména při přesunech z Hlavního nádraží na metro a obráceně, bylo možné celou skupinu dětí „obklíčit“ a mít tak děti v pohybu stále pod kontrolou. Při zjišťování účasti dětí a dospělých se mi osvědčilo vytvoření sdílené tabulky na googlu, do které se děti a rodiče před cestou zapsali a já měl tak dobrý přehled o počtu účastníků.


Před samotnou cestou je samozřejmě dobré se informovat o ceně jízdného a různých druzích slev. Např. o tom, že děti do 10ti let v metru a na výstavě samotné neplatí a možnosti využití skupinových jízdenek u Českých drah. Na cenově nejvýhodnější variantu je vhodné se u železničního dopravce dotázat v předstihu, protože pokud tak neučiníte, může se stát, že se v době blížícího se odjezdu vlaku nejen vy, ale také obsluha vydávající jízdenky i ostatní kupující, dostanou do nepříjemného časového presu. Díky mé nezkušenosti a podcenění rady přítele, jsem to pocítil na vlastní kůži. Jinak cesta vlakem je dle mého názoru tou nejlepší volbou, a to hned z několika důvodů. Ač nejsou vlaky na „vedlejších“ tratích, jako byla ta, kterou jsme využili my, zrovna nejmodernější, tak stále nabízejí dostatek prostoru a určitého komfortu s možností pohybu a užívání toalety, což není při cestování s dětmi zrovna k zahození. Navíc, i když se možná budou někteří smát, ten starý vlak i nádraží svoje kouzlo a určitou „romantiku“.


Dalším bodem, který jsem řešil, bylo dilema, jak dát dětem na výstavě vlastní prostor a přitom je „nepoztrácet“, jak je rychle a efektivně spočítat při každém nástupu a výstupu z vlaku, soupravy metra, či v místě samotné výstavy, a jak řešit případnou situaci, když by se někdo z Lipánků ztratil. Takže… každý Lipánek měl nakázáno mít u sebe mobilní telefon a v něm uložené číslo na mě, mého otce a bratra. Navíc, pro případ ztráty telefonu měl každý tato čísla napsaná na papírku, který nosil v kapse a mohl tak požádat o zavolání jinou osobu. Pro rychlé spočítání členů skupiny jsem nechal děti, aby si vytvořily dvojice. Každá dvojice dostala přidělené číslo, které jsem jim napsal fixem na zápěstí. Dvojice měly nakázáno držet se vždy a všude spolu, a to zejména při situaci, kdy by jeden z dvojice nestihl nastoupit nebo vystoupit ze soupravy metra a podobně. Při přepočítávání dětí pak navíc stačilo jmenovat čísla od jedné do sedmi a vždy najít v hloučku dvě zdvižené ruce.


Celý systém fungoval opravdu dobře, takže cesta i všechny přestupy proběhly v pohodě a dobré náladě a my jsme po třech hodinách cesty, při které se hrály karty, zpívalo se a podobně, konečně stanuli před výstavní halou. Takže už jen v rychlosti opět přepočítat děti, zaběhnout pro volné vstupenky a můžeme směle dovnitř. Odkládáme svršky do šatny, přičemž se hned projevuje výhoda bledě modrých týmových triček, která byla povinností, a jenž nám umožňují lepší přehled o dětech. Navíc celá skupina působí „opticky lépe“, což vnímají pozitivně i vystavovatelé. A věřte, i to nese nějaké ty výhody, pokud chcete někoho podepsat, s někým se vyfotit nebo se na cokoli zeptat, či „dostat něco od cesty“.

Následně upřesňuji dětem i rodičům harmonogram. Jelikož se děti nejvíce těšily na Jakuba Vágnera a vezly s sebou spousty předmětů na podepsání, je rozhodnuto, že nejprve vyrazíme právě na tuto expozici a po absolvování „autogramiády“ a nezbytném focení dostanou děti rozchod s tím, že si na mobilech nařídí budík tak, aby byly v určený čas na zvoleném místě připraveny na společné zhlédnutí přednášky právě Jakuba Vágnera a poté již na cestu domů. Vyrážíme tedy směr expozice „džungle“. Lidí jsou plné uličky a já začínám mít obavy, zda se nám povede skupinu ukočírovat. V tom mi někdo z rodičů vráží do ruky deštník… Dobrý nápad říkám si a dále vedu skupinu uličkami ve stylu průvodců turistů s deštníkem nad hlavou. Pravda, vyvolalo to mnoho udivených pohledů jak návštěvníků, tak samotných vystavovatelů, ale svůj účel to splnilo na výbornou.


Jsme tedy na místě, fronta na podpisy a foto je opravdu dlouhá. Pár maminek se naštěstí obětovalo a vystálo nám frontu, abychom se mezitím mohli zastavit u kluků z Monfishe, trochu si popovídat a nechat děti, aby si pod dohledem odborníků na slovo vzatých hodily muškařským prutem a vyzkoušely si vázání mušek. Pak následovala ona autogramiáda a focení. Tímto musím poděkovat za nesmírnou trpělivost jak ostatním návštěvníkům s dětmi, tak samotnému „lovci obřích ryb“ za neskutečnou trpělivost a úžasný přístup k dětem. Něco podobného se pak uskutečnilo také u Pepy Konopáska. Od této chvíle měly děti již volný prostor na to, aby si prohlédly vše, co je zajímá, nasály trochu atmosféru místa (a vůně a pachy návnad a nástrah v kaprařské sekci) a případně si zakoupili pár drobností do výbavy.


Celý průběh výstavy a cestu zpět je myslím zbytečné jakkoli více rozebírat. Ten, kdo dnešní výstavy navštěvuje, dobře ví, že vyznat se v obrovské šíři dnešního sortimentu je pro běžného smrtelníka nadlidský úkol, tím spíše pro žáka rybářského kroužku. Nicméně návštěva této výstavy byla bez nejmenší diskuze velkým přínosem a zpestřením, což potvrzují velmi lichotivé ohlasy rodičů. Navíc umožnila dětem trochu více nahlédnout do pestrého světa sportovního rybolovu, poznat osobnosti, které znají jen z televize, internetu, knih nebo DVD nosičů a třeba je i motivovala k dalšímu rozvoji v jejich koníčku. Pro mě, jako pro vedoucího mládeže, je to zase výborná možnost, jak nabít nové zkušenosti a poznatky, udržovat vztahy s rodiči a některými vystavovateli a v neposlední řadě je to příležitost pro získání nových kontaktů. S postupem času totiž můžete zjistit, že v této společnosti je spousta ochotných lidí, srdcařů, kteří vám mohou pomoci např. při žádání o peníze od ČRS, při zařizování víkendových akcí, s pořizováním rybářského vybavení za „jiné“ ceny, nebo vás svojí činností a nápady sami inspirují.


Vím, že práce s mládeží nepatří zrovna mezi TOP témata, ale je to odvětví, které je možná trochu přehlíženo, je v něm často hodně co zlepšovat a dle mého názoru si zaslouží v rybářských médiích svůj prostor. Snažil jsem se v tomto článku uvést postřehy, které, jak doufám, mohou být pro mé kolegy z řad vedoucích přínosem a inspirací v další práci. A co je přínosem pro vedoucího rybářského kroužku, bude ve výsledku doufám i přínosem pro malého rybáře či rybářku. A to je právě to, na čem by nejen nám, vedoucím, ale všem místním organizacím a vlastně celému Rybářskému svazu mělo záležet.

Tomáš Kupka,
vedoucí rybářského kroužku Lipánci při DDM Stonožka Nové Město nad Metují