Pod vraty

Kategorie: Všeobecné
Na začátku byla slova: "...pod těmi vraty, je taková velká tišina a tam když nahodíš žížalu, tak máš záběr od velkého cejna a to jsou záběry jako od kapra." Slova, pronesená v kanceláři MO, někdy koncem šedesátých let minulého století, mě zaujala a hned jsem se jal pídit coby mladý rybář a čerstvý rybářský funkcionář, po bližších údajích. Dozvěděl jsem se, že se jedná o tůň pod výpustí přehradní nádrže Slňava v Piešťanech. Ze staršího kolegy rybáře jsem vymámil další údaje, hlavně kde se dá sehnat povolenka. "Na náměstí vedle pošty je dům, kde povolenky prodávají, tam už se doptáte." Informace mě zaujala a několik dní poté, jsem se o ní zmínil v práci kamarádovi, který také chytal ryby. Spolupracovník Mirek, který naši diskusi zaslechl, projevil zájem jet také a protože si nedávno zakoupil motorku, tak rozvedl plán do dalších detailů. On a jeho kamarád Karel pojedou na motorkách a vezmou nám těžší věci, jako např. stany. My rybáři, dva Josefové, pojedeme vlakem, který jako zaměstnanci ČSD máme zdarma. Sraz v nádražní restauraci v Piešťanech nebo nejbližší hospodě.

Těsně před rybářský výletem, se mi neuvěřitelnou shodou náhod, podařilo sehnat čtyřmetrový teleskop "šejkspír", na tehdejší dobu vyjímečný klenot mezi tehdy dostupným rybářským náčiním, se kterým jsem chtěl před kolegou zamachrovat. Bohužel i zde se plně projevilo přísloví, že pýcha předchází pád. Jako druhý prut, jsem měl třídílný třímetrový štípaný prut osazený tapem. Vyrazili jsme tehdy počátkem června, po noční směně. Společníka na cestě nám dělal půllitr alkoholu. Naše mateřská zaměstnavatelská organizace opět nezklamala. Přípojný rychlík na Bratislavu zrovna odjížděl ze žilinského nádraží, když jsme do něj vjížděli. Čas do odjezdu příštího rychlíku jsme strávili v nádražní restauraci u piva. Po nástupu do rychlíku směr Bratislava, jsem obtěžoval mladé Slovenky touhou po "teplém lidském slovu", bohudík neúspěšně, poté jsem usnul. Po příjezdu do Piešťan, nás město s největším počtem slunečných dnů bohužel přivítalo zataženou oblohou. Zakotvili jsme v knajpě naproti nádraží, nazvat toto místo restaurací rozhodně nešlo. U piva jsme se bavili o všem možném, mimo jiném, o našich letcích v Anglii za II.světové války. V tom se od vedlejšího stolu, kde seděl sám chlap středních let, ozvalo: "Nejlepším slovenským pilotem jsem byl já, 32 sestřelených Rusů." Tehdy jsme těmto kecům, jak jsme si mysleli, nevěnovali pozornost. Později mi v hlavě začalo vrtat, v Piešťanech je a bylo letiště, co když to byl někdo ze stíhacích pilotů Slovenského státu. Co když jsme se tenkrát potkali s Jánom Režnákom, nejlepším pilotem Slovenského státu? Kdo čeká, ten se dočká. Dočkali jsme se i my svých kamarádů. Věci jsme dali do nádražní úschovny a vypravili se na motorkách pro povolenky.

Na architektuře Piešťan mě nepřestanou fascinovat její rozdíly. Maloměstský ráz náměstí, paneláky na břehu Slňavy, kde jsem si vždy přál bydlet, a krása lázeňských budov a parků. Výdejnu povolenek jsme bez potíží našli a mohli jít chytat. Vždy si vzpomenu na slova babičky v bytě výdejce povolenek. Stará paní, když slyšela češtinu, tak se přišourala a složila kompliment Čechům, "Chlapci, největší pořádek tady byl, když tady sloužili čeští četníci, ti naši s těmi lumpy jenom chlastají a podle toho to taky vypadá." Přejeli jsme přes silniční most, kolem Slňavy, do Ratnovců, kde jsme odbočili na polní cestu kolem přehrady, až jsme se konečně dostali k cíli naší cesty, výpusti z přehrady.

První dojem: monumentální stavba, výpusť vody zajišťují ocelová vrata, která se zvedají nahoru a vypouštějí vodu spodem. Pod vraty velká krásná tůň. Z obou boků další výpusti, jak jsme později zjistili z čističky. První dojem z vody-mizerný, asi také zapříčiněný kocovinou. Voda černá "jak but", jak se říká u nás na Ostravsku, plave v ní použitý prezervativ, u protějšího břehu leží mrtvé tele. Moje špatná nálada se zhoršuje a to ještě nevím, že bude hůř. Stavíme stany. Pepa mě volá, ať mu pomohu s tyčkami. Držím v ruce pouzdro s pruty, zvažuji že jej opřu o strom, pak si říkám mohou spadnout. Nikde nikdo, nakonec pouzdro položím na zem. Pomáhám se stanem, otočím se a vidím, jak Mirek přejíždí moje pouzdro motorkou. Teleskop bohužel nevydržel, spodní díl je na jednom místě promáčklý. Vše zčernalo ještě víc. Do večera chytáme v tůni "pod vraty", zatím bez větší ryby: plotice, perlíni, jeseni, menší cejni. Vnadíme pouze rozmočeným chlebem a rohlíky, chytáme na žížaly, kterých máme málo. Pokus získat žížaly v tomto písčitém kraji se rovná zázraku. Když jsme se snažili sehnat žížaly u blízkého prasečince, byli jsme nekompromisně vyhnáni hlídačem. Mirek slíbil celou bedničku starých brambor na vnadění. Když se ho na ně ptám, podává mi pytlík s pěti nahnilými brambory. Nemám ani chuť ani sílu mu něco vyčítat. Vařím je v kotlíku na ráno, kdy chci chytat  na Slňavě. Večer se zase pije. Prim hrají motorkáři.

Ráno se budím a zjišťuji, že jsme zapomněli na vodu. Na žízeň piju rum. Hnus. Vzpomenu na zničený prut a chce se mi zvracet. Odcházím na přehradu, beru s sebou večer uvařené hnusné brambory, rozmačkám je a krmím rukou. Brambor napíchnu na háček a rezignovaně čumím do vody. Světe div se, ťuknutí a mírný potah. Sekám, krásný cejn kolem padesáti čísel a za chvíli další. Záběry ustaly. Nálada se mi lepší. Vracím se do tábora. Protože motorkáři jsou nepoužitelní, zkoušíme s Pepou uvařit čaj z vody z vody přehrady nebo obtokové strouhy, bohužel se nedá pít. Zjišťujeme, že stanujeme na Chráněném krajinném území. Musím ale podotknout, že za dvacet let co jsme na tento revír jezdili, jsme se nepotkali s porybným, policajtem nebo hajným, ani s nikým jiným, kdo by měl k táboření připomínky. Že by svoji roli sehrála také skutečnost, že jsme po sobě vždy perfektně uklidili? V poledne konečně motorkáři přivážejí vodu. Vaříme  gulášovou polévku s konzervou hovězího, kterou jíme z kotlíku společně. Dochází k zajímavé příhodě, Pepa vylovuje z  kotlíku půlku nerozvařené gulášové kostky, kterou považuje za kus hovězího masa a snaží se ji zhltnout, než si toho někdo z nás všimne. Bohužel se mu kostka přilepí na patro a začíná se dusit. Po několika dlouhých vteřinách, kdy střídavě rudne a bledne, chroptí a dusí se, najde duchapřítomný Karel odvahu, strčí mu prsty do úst a osvobodí ho. Je zajímavé, že Pepa po dalších třicet let vytrvale popíral skutečnost že chtěl uzmout lepší sousto a tvrdil, že to byla náhoda. Pravdu přiznal až na oslavách své padesátky. Pod vraty zase pouze menší ryby. Večer si slibuji, že to ráno zkusím níž po proudu, na původním korytu řeky. Pepa chce zůstat pod vraty.


Probouzím se do krásného rána. Jdu asi 300 m po proudu, míjím krásné partie původního toku Váhu, procházím kolem dlouhé tůně, pod ní se přebrodím na druhou stranu, najdu si místo, pokrmím rozmočenými rohlíky a chytám na řídké rohlíkové těsto na houpačku. Čekám asi deset minut, brko se zachvěje a popojede, sekám, krásná ostroretka dlouhá asi 50 cm. Vytáhl jsem jich pět. S plným vezírkem se vracím do tábora. Jak je krásný den, tak si také začínám všímat, že voda v řece je čistá, pouze tmavé řasy na dně, potrava ostroretek. Tak jsme na první výpravě uspěli hlavně mojí zásluhou. Asi mi to sv.Petr trochu vracel za zničený prut. Spíš to bylo ale tím, že jsem nebál vyzkoušet více míst a jiné rybolovné způsoby. Teď už si jenom mnohdy nadávám do pohodlných blbců, což mi ryby nenachytá. Protože jsme zde byli pouze na tři dny, odpoledne jsme odjížděli a slibovali si, že se určitě vrátíme.Na uvedená místa jsme pak jezdili řadu let, někdy několikrát do roka, ale už auty. Stanovali jsme níže na řece v zátopové oblasti a věnovali jsme se především lovu ostroretek na plavanou. Na velké cejny pod vraty také došlo, ale to jsme museli mít štěstí a trefit dobu kdy zde přitáhli do tření. Zpočátku jsme byli v zátopové oblasti poněkud nesví, protože nás místní varovali, že po trojím zahoukání se vypouští přehrada. Takže, noční houkání vlaku bylo pro nás v prvních letech poněkud vzrušující. Naštěstí nás zátopa nikdy nepostihla. Jezdili jsme vždy ve smíšeném osazení. Tím, nemám na mysli ženy, ale servisní personál. Polovička účastníků měla na starost stavění stanů, jídlo a uzení ryb. Odměnou jim byla ulovená ryba. Ryby, hlavně ostroretky, jsme udili potřené česnekovou pastou v přenosné udírně smontované z několika kusů plechu. Když si dnes vzpomenu na ty stovky ulovených ryb, mám poněkud smíšené pocity. Tehdy se ale zdálo být rybí bohatství nevyčerpatelné a místní považovali bílou rybu za něco podřadného. Každá pohádka ale jednou skončí. Zazvoní zvonec a pohádky je konec. Poprvé zaklinkal na počátku devadesátých let, kdy se vypouštěla přehrada a bahno zaneslo ostroretkám jejich pastviny, takže se stáhly jinam a podruhé, silněji, zvonec zazvonil, když se rozdělilo Československo. Na Slovensku jsem byl na vojně, mám tam příbuzné, a do smrti neskousnu fakt, že tam jsem nyní oficiálně považován za cizince.
 
Darcy - 17.1.2014

Diskuse k miničlánku

wasek - Profil | St 29.1.2014 15:13:10

Moc hezký článek. Jeden z nej, co jsem na mrku viděl. Přečetl jsem jedním dechem. :-)

Darcy - Profil | Út 28.1.2014 21:54:34

DS >> Člověk, by se po dlouhých letech neměl vracet na místa, na která rád vzpomíná. Už to bude vždycky jiné a nakonec je z toho rozladěný. My, jsme potom začali jezdit na Váh až pod Kráľovou, a na ta místa mám také pěkné vzpomínky.

DS - Profil | Út 28.1.2014 18:07:33

Darcy - >> Dík za článek, který mi připomněl mládí. S rodiči jsme jezdili pod vrata spoustu let na dovolenou a víkendy. Říkali jsme tomu Bulharsko za 400,-Kčs. Každý rok jsme tam byli několikrát a mám na tu dobu ty nejhezčí vzpomínky. Stanovali jsme na konci Važiny, ve které byla neuvěřitelně černá a studená voda, která sloužila jako lednička na piva a rum:-).
Pod vraty jsem chytil svou největší plotici a ve Važině svou první slunečnici. Tam jsem propadl lovu na splávek a vlastně i kouzlu rybařiny. Ryb jsme brali pouze tolik, kolik jsme večer upekli v alobalu. Ještě teď, když zavřu oči, tak cítím tu vůni pečených ryb, slyším praskání ohně, zvuk kytary a pískání komárů :-).
Toto místo jsem navštívil někdy na přelomu století a byl jsem zklamaný. Pod vraty byly spousty odpadků. Dalo se chytat pouze tady, protože dole po proudu byla jen neproniknutelná džungle.
Děkuji Vám za článek, který mi tuto dobu připomněl a rodičům děkuji za krásné mládí, které jsem u Slňavy prožil.



Darcy - Profil | Po 27.1.2014 15:47:02

janhardyovka >> Když nic jiného, aspoň nám zůstaly vzpomínky. My, Moraváci, máme na Slovensko blízko. Pepíkům to bylo jedno. Zůstalo jim v Praze více koryt, které obsazovali Slováci. Proto také Slováci důsledně rozlišují mezi Moraváky a čecháčky. Hlavně když si papaláši obou svazů, mezi sebou posílají bezplatné povolenky. Řadové členy mají u ........

janhardyovka - Profil | Po 27.1.2014 13:12:49

Darcy >> Jo,to byly krásné časy.Jsem o rok mladší než Ty ,jezdili jsme tam pod vrata parta z Nového Jičína,možná se i známe.Na Slovensku bylo krásně,dobří lidé,mám tam velice dobré kamarády dodnes,můj taťka,dnes už nežije,nikdy nestrávil rozdělení naší republiky.Kupovali jsme vdycky povolenku na celou sezonu a pamatuji si že stála mimopstruhová na celé Slovensko tehdy 90,-Kč.Jezdili jsme tam klidně i na jeden den,ráno se brzy vyjelo,nebyl to autem žádný problém.

erytro - Profil | Ne 19.1.2014 21:33:45

Neviem či je nás viac ako som ja, ráno keď mám voľno vstanem, dám si kávu a popri káve si čítam na nete správy. Sme, Pravda, Hosp. noviny... a keď toto prezriem automaticky klikám na Idnes, Lidovky, Dennik... Nikdy som si nezvykol že nie sme jeden štát. To na margo toho československa.
Článok je krásny, to dobrodružstvo pri zatrúbení vlaku ma dobre rozosmialo. Ďakujem, bolo to vynikajúce čítanie.

PB - Profil | Ne 19.1.2014 15:27:08

Pěknej článek, takového čtení víc!

Pepé - Vsetín - Profil | So 18.1.2014 21:38:41

Krásně se to četlo! Děkuju moc!

mipa - Profil | So 18.1.2014 16:44:50

jóóó to byla doba, to Československo a třeba pro mne Zemplínska Šírava ... též mám nezapomenutelné vzpomínky dnes již "ze zahraničí" a na týdny rybařiny tam strávené :-)))
jinak moc hezký "nostalgický" článek, který jsem přečetl jedním dechem - nemohu jinak než ho ohodnotit 1** ... děkuji za něj :-)

Darcy - Profil | So 18.1.2014 11:40:46

Chlapi, moc děkuju za kladné hodnocení článku. Mám slzičku na krajíčku. Trochu jsem se bál toho, jak bude přijmuta skutečnost, že nepopisuji pouze chytání ryb, ale dívám se na rybařinu v širším záběru. Nemám uloveného dvacetikilového kapra i kdybych měl, tak o tom asi nenapíšu. Píšu o tom jací jsme byli. Ještě jednou vám děkuju.

Čendík - Profil | Pá 17.1.2014 15:06:29

Moc hezký článek !

pouzy - Profil | Pá 17.1.2014 10:17:02

Krásné počtení,při čtení těcto řádek jsem nemohl než mít slzu na krajíčku.Dlouho jsem něco tak poutavého nečetl.

€mo - Profil | Pá 17.1.2014 8:32:45

Pekný článok. Pútavo napísany.
Nech si hovorí kto chce, čo chce... ja nepovažujem žiadneho čecha na slovensku ako cudzinca a ani ja sa v čechách necítim ako v cudzine.Len ma mrzí, že sa nevedia naše rybárske zväzy dohodnúť na nejakom rozumnejšom fungovaní hosťovacích povoleniek.

sidneyv - Profil | Pá 17.1.2014 8:09:10

ja som sice mladsi rocnik, ale super som si pocital a viem si tu dobu a relativne vacsie mnozstva ryb v tej dobe vo vode predstavit. Sme cela rodina rybarov a podobne zazitky rozpravavali nebohi stari otcovia,
zaver ma dostal najviac,

dakujem za super nostalgicky pribeh a nech sa dari,

kohzu - Profil | Pá 17.1.2014 6:47:17

Uplně mě to vtáhlo dík

rozbora - Profil | Pá 17.1.2014 6:04:39


Úprimná spomienka na časy minulé. Ďakujem.

Želám všetkým rybárom, aby sa v revíroch za hranicami svojej vlasti necítili ako cudzinci...