28.6.2014 - východní Čechy
Měla to být událost tohoto roku. Měli jsme zastínit samotná oblaka a plivnout Bohovi přímo do tváře. Hovořím o několik měsíců plánované výpravě na candáty. MB již od konce minulého roku formou mravenčí práce sháněl informace o nejlepší lokalitě na candáty, jakou svět doposud spatřil. Vyzvídal, kde se dalo, vnucoval se do přízně nepříznivých osob zcela přípustným způsobem, klamal tělem, vytvářel spekulace a zapojil i celou rodinu. Dvakrát týdně jezdil na místo pouze s dalekohledem a malým zápisníčkem, kam si psal poznámky o různých změnách a o svých pocitech. Veškeré jeho úsilí vykulminovalo tento víkend, kdy byl naplánován velkolepý lov majestátních candátů.
I já jsem se nechal strhnout vlnou laciné MB propagandy o tutovém candátím fleku a již od zimy nedočkavě vyhlížel, kdy se to zahájení lovu dravců ráčí dostavit. Za nemalou částku jsem získal několik tutových nástrah na candáty (dobrovolně jsem se nechal natáhnout, jelikož tolik peněz ty gumový a plastový nesmysly stát nemůžou) a zjišťoval, jak vlastně fungují.
A pak to přišlo. Nastal den, kdy se řeka zakalí krví. Den, kdy vstoupím do učebnic (třeba fyziky nebo účetnictví. To je šumák) a kdy pokořím několikrát rekord v počtu, velikosti váze i barvě candátů.
Odjezd byl naplánován na čtvrtou odpoledne, ale já jsem beztak nemohl dospat a vstával ve tři ráno a zasněně koukal z okna na východ slunce (který přišel až za hodinu a půl, takže jsem hoďku a půl čuměl do tmy). Kolem desáté jsem se z nedočkavosti poblil. V jednu volal MB a ptal se mě, jestli jsem se taky z nedočkavosti poblil a že už to nemůže vydržet.
Plni nadšení a pozitivní nálady jsme vyrazili s hodinovým předstihem. Cestou jsme si pobrukovali veselé písně a luskali do rytmu. Vzdálenost šedesáti kilometrů a hodina cesty nám přišla jako věčnost. Na místě jsme nasáli atmosféru hlubokým nádechem a já jsem se jal zapsat docházku. Zalistoval jsem rybářským řádem, abych zapsal číslo revíru, ale nějak jsem jej nemohl dohledat. Připsal jsem to svému nadšení, takže jsem skočil k nedaleké ceduli, kde bylo číslo napsané. Samotné číslo mi na první pohled přišlo zvláštní a pokusil jsem se jej zkontrolovat ve svém soupisu revírů. Tam jsem ho nenašel, tedy věc se měla tak, že nejsme na území východočeského svazu. Jakožto majitelé východočeské povolenky jsme byly tak nějak najednou ze hry venku. Aby si čtenář mohl udělat obrázek o svěží a sluníčkové atmosféře, přikládám autentický přepis rozhovoru:
Já: „Hele, vole, co je tohle za číslo revíru“
MB: „Já nevím, támhle máš ceduli, tak se jdi podívat“
Já: (jdu se podívat a zanedlouho přicházím zpět) „Hele, vole, to číslo je nějaký divný. Jak se to tady vůbec jmenuje“
MB: „No jsme v (cenzurováno z důvodu zachování tajemství ohledně rybářského revíru, kde chytat nemůžeme)“
Já: „Hele, ty vole, (povšimněte si mé obšírné a bohaté slovní zásoby ústního projevu). Já to tady v řádu vůbec nemám. My jsme, ty vole, ve středočeským. Ty jseš fakt hovado.
MB: „hmmm“
Já: „No, hmm nám moc nepomůže. Jsme v prdeli a můžeme jet akorát domů“
MB: (smutně sklopí hlavu a začíná fňukat)
Já: „Hlavně, že sem jezdíš dvakrát týdně zapisovat si svoje postřehy do toho tvýho přihřátýho zápisníčku s beruškou, ale nejseš schopnej zjistit, jakej to je revír“
MB: „Zápisníček není teplouškej“
Já: „No nic už teď nezmůžem. Jedeme jinam. Dneska prostě candáta chytím.
A jelo se jinam. Jeli jsme zpět do východních Čech na místo, kde jsme v minulosti chytili tři candáty. Jakmile jsme dorazili na místo, MB zjistil, že si doma zapomněl vestičku, kde má veškerý nástrahy a proto musíme pro ní domů (a to jsem se nezmínil o tom, že jsme se už jednou vraceli asi deset kiláků zpátky pro jeho klobouček)
Doma si tedy MB vzal svou vestičku a jelo se. Nejeli jsme na revír, kde jsme v minulosti chytli tři candáty, jelikož ten byl už moc daleko, takže jsme jeli na bližší revír, kde jsme chytili jednoho candáta a doufali, že tam ještě je. Je to místo velmi komplikované, neboť se musí zabrodit na hranu a házet to pod nohy.
Po příjezdu na revír, jsem objevil, že jsem si zapomněl broďáky. To už jsme usoudili, že se vracet nebudem (MB prohlašoval, že jsem zapomnětlivý trumbera, tak jsem ho vztekle kopnul do holeně) a zajedeme tedy na nedaleký revír, kde jsme viděli jednou chytit candáta naproti sedícím rybářem.
Na nedalekém revíru probíhala svatba a vožralý ženich nám zrovna kroužil nahatý na místě, kde jsme chtěli chytat. Naplácat lofasem přes ksicht od rozjíveného ženicha se nám tak úplně nechtělo, tedy jsme sklopili hlavy a jelo se na okouny.
Candáti prostě nebyli, nejsou a nebudou. Aspoň, že okouni jsou držáci a i to smrdělo padesátkou
načítám...
