Jak jsem lovil pstruhy

„Kousek od města, několik kilometrů železnicí a ještě nějaký kilometr pěšky, odbočuje z hlavního údolí do hor tichý žleb. V hlavním údolí směřují z dálky do dálky řeka, silnice, železnice. V žlebu jenom říčka šumí. Říčka, každý desátý krok, drobný spád. Pod spádem trocha varu, trocha bílých pěn, trocha kolotavého víření vody a kousek níž tůňka. Spádek za spádkem, tůňka za tůňkou a potom jedna větší tůň, v ohybu pod strmou skalkou, lemovaná loučkou zvící dvou dlaní.“
Jaromír Tomeček, Ryba a hvězda

Zřejmě nějak takto jsem si představoval místo, které je rájem kropenatého krále bystřin, pstruha potočního. Moc jsem toužil spatřit jeho tečkované tělo v šumivých proudech. Jaký je, kde ho hledat a jak se brání té neviditelné síle, která nejednoho krále bystřin stála sílu a často i život? Hledím z mostu na blátivé dno potoku a přemýšlím. Je fakt, že potok byl kdysi pstruhový, ale jsou v něm ještě pstruzi? Odnesla je na začátku nového tisíciletí ničivá povodeň, nebo se skrývají někde pod podemletým břehem a čekají na kořist?



První kontakt s pstruhem přišel nečekaně. Při mých autobusových návratech z gymnázia jsem si často všímal menší tůně. Zaujala mě na jednom místě porušená regulace, která umožnila vznik menších peřejí. Ty postupně stékaly do hlubších pasáží kolem mirabelkového stromu, který obrůstal ještě nezralými plody. Další část tůně mi zakrývaly koruny stromů. V létě to bude jistě skvělé místo, a nejen na tlouště, problesklo mi hlavou.

Začátkem prázdnin na tůň vyrážím. Není to daleko a do půl hodiny stanu u té tůně. Protože vím, že mirabelky ještě nejsou zralé, jdu jen na lehkou přívlač. Beru s sebou ultralehký proutek 2–10 gramů, naviják osazený vlascem o průměru 0,18 a samozřejmě kupu gumových i kovových nástrah. Nehledím na velikost ryb, na potoce má pro mě každá ryba cenu zlata.

Jako první nástrahu volím malou okounovou cikádu a házím ji na rozhraní proudu a tišiny. Nechám ji jemně klesnout až ke dnu a pak ji trhavými pohyby lákám k sobě. Někdy zacukám špičkou, jindy změním směr navíjení, jen abych rybu vyprovokoval. Po zhruba deseti minutách jsem ucítil, že do nástrahy cosi kleplo, a tak rychle přisekám. Na druhém konci pociťuji sílu rybího těla, jež míří do proudu. Začíná krásný souboj. Ryba asi tuší, že by ji mohl tento souboj stát cenu nejvyšší, a tak mi nedává nic zadarmo. Bojuje ovšem velice zvláštně, jezdí sem a tam, jako kdyby nevěřila své váze, ale mrštnosti a šikovnosti. Náhle se rozčeří hladina a ryba vyskakuje nad hladinu. Ve vzduchu udělá piruetu, kterou by jí i Nepela mohl závidět, a dopadne do vody. Nic už mě nenechává na pochybách. Piruetu si ještě dvakrát zopakuje, ale malý trojháček mu v tlamičce drží pevně, a tak menšího představitele rodu Salmo v mžiku podebírám. Mohu se radovat, ulovil jsem svého prvního pstruha. Naštěstí je chycen jen za kraj tlamky, a tak po rychlém chirurgickém zákroku ho trojháčku zbavuji. Po rychlém focení ho pouštím zpět mezi bratry. Splnil jsem si svůj sen.



Další dny jsem na tůň pravidelně docházel, ale zároveň jsem se častěji odvažoval do částí, které jsem neznal. Objevil jsem nová potoční zákoutí, ale pstruhy jsem chytal pouze na tůni u mirabelkového stromu. Až do chvíle, kdy jsem se rozhodl, že projdu celý revír pod mou domovskou organizací. Podzim byl v plném proudu a začíná mi být jasné, že musím využít ještě kvalitního počasí.

Brzy ráno se vydávám na cestu. Procházím známými místy, které se po několika kilometrech mění v zalesněné plochy a posléze v ostružinovou buš nebo louku, kde se pasou krávy. Potok je spíše mělký, a tak jdu dál po proudu, ale rybu nechytím ani v hlubinách. Ani změny nástrah nenesou ovoce. Terén je členitý a mně už docházejí síly a také víra. Uvědomuji si však, že jediný záběr, jediná ryba, mi může náladu úplně změnit.

Přicházím do vesnice asi osm kilometrů od mé rodné hroudy. U jednoho z mostů ve vesnici revír končí a začíná jiný revír pod další organizací. Když k němu přicházím, cítím v sobě úlevu, že jsem aspoň splnil cíl své cesty. Zároveň však pošilhávám očima po druhé straně mostu, kde začíná další revír. Nikdy jsem na něm nechytal, a tak jsem se rozhodl ještě chvíli pokračovat s vírou v naději. Terén už nebyl tak členitý, což je po čtyřech předchozích hodinách velká vzpruha.

Jdu dál a hledám hlubší partie. Musím pokračovat ještě pár stovek metrů, než najdu menší jamku. Proud šikovně podemílá buk a tvoří krásný úkryt pro ryby. Tentokrát mám jako nástrahu zlatou třpytku 0, kterou pouštím k podemletému břehu. Protože nahazuji po proudu, pouze navíjím.

A pak to přišlo. Když třpytka projížděla asi počtvrté kolem kořenů, povšiml jsem si rybího stínu. Byl to jen mžik, když stín prudce vystartoval po zlaté třpytce. V místě, kde se ještě před okamžikem zlatě leskla malá třpytka, se zaleskla světlá tlama ryby. V tuto chvíli jsou ruce rychlejší než mozek. Zasekl jsem a na druhé straně se začala bránit ryba. Okamžitě zamířila pod kořeny, ale neviditelná síla ji stáhla zpět do proudu. Brzy jí došly síly a proud ji stáhl až ke mně. Teprve teď jsem spatřil krásné pstruží tělo. Červené a černé tečky se střídavě leskly v poledním slunci.

Rychle ho přeměřuji. Pětatřicet! Krásných pětatřicet centimetrů, pětatřicet centimetrů půvabu a krásy. Je mi jen trochu líto, že jsem ho ulovil zrovna v době hájení. Beru podběrák a pouštím krasavce zpět. Ještě chvíli vidím, jak rozdýchává souboj pode mnou, než se nadobro skryje v útrobách kořenů.



Další rok však nebyl příliš ideální. Za celý rok jsem ulovil jediného pstruha, a to na mirabelkové tůni. Zato přibývalo tloušťů a okounů. Tentokrát jsem o ně tolik nestál a přemýšlel jsem, kde je konec krasavců rodu Salmo. Na další rok jsem si koupil poprvé v životě i pstruhovou povolenku. Dokupoval jsem nástrahy a koupil jsem si i umělé červy v sýrovém aromatu. Viděl jsem, že se používají na pstruhy na stojatých vodách, a tak jsem chtěl vyzkoušet, jak obstojí na vodách tekoucích. A skutečně – několik duhových krasavců z pstruhových revírů se na břeh podívalo. Ale nebylo to ono…

Blíží se šestnáctého a já přemýšlím, kde tento rok zahájím. Nabízí se dvě vodní plochy v dosahu několika kilometrů a také potok, který mám skoro za domem. Nakonec volím potok, protože věřím, že tam bude méně rybářů než na obou rybnících. Zároveň se už moc těším na bojovné potoční ryby, které mohou lovce s ultralightem pěkně potrápit.

Ráno si přivstanu a kolem šesté, za rozbřesku ranního slunka, přicházím k tůni, kde jsem svůj rybářský život začínal. Dlouho jsem na ní nechytal, a když už jsem nahodil svou nástrahu do těch zpěněných potočních vod, málokdy něco přišlo. Ale když už mi nějaký poklad ze svého lůna vydala, opravdu stál za to.

První nástrahou je umělý červ v sýrovém aromatu, kterého jsem si koupil pro lov pstruhů. Už když jsem je kupoval, těšil jsem se, až je vyzkouším i na mimopstruhové vodě. Hody směřují na rozhraní tišiny a proudu, odkud však záběr nepřichází. Nahazuji až k povislé trávě u podemletého břehu, ale ani klep. Prohazování tůně nevedlo dvacet minut k úspěchu a já chtěl už vyrazit od té prokleté tůně, ať neztrácím čas.

Náhle jsem zpozoroval asi metr od podemletého břehu bublinky. Překvapilo mě, že jsem si jich nevšiml dřív. Neváhám a nahazuji nástrahu směrem k zajímavému místu. Červ dopadl jen pár centimetrů od bublin. Párkrát jsem nástrahou zaškubal, když špička zaregistrovala prudký záběr. Přisekl jsem a prut se ohnul do podoby luku. Ryba peláší po proudu a mně je jasné, že ji nesmím pustit na mělčinu nebo z tůně, jinak by se mohla vysvobodit v kořenech. Daří se mi zastavit její tah a začínám přebírat kontrolu nad situací. Ryba se snaží zajet pod břeh a pak zas do proudu, ale mé vybavení je proti. Nakonec vyskočí nad hladinu. Spatřuji tělo obrovského pstruha. Ve slunečních paprscích se leskne jako rozlité stříbro. V tu chvíli mu došly síly a bez dalších výpadů doplul do podběráku. Je dobojováno! Rychle mu vyprostím nástrahu z tlamy a pak už se jen kochám tou nádherou a také úchvatnou kresbou kůže, kdy převládaly černé puntíky různých velikostí, jen postranní čáru naznačují skvrnky červené. Do rukou beru metr a má zvědavost dospívá vrcholu. Pstruh má krásných třicet devět centimetrů, má největší lososovitá ryba.



Pořídím pár fotografií a přepadá mě myšlenka, jestli bych si takového predátora neměl spíš ponechat než ho pouštět. Nakonec ho vracím zpět do potočních partií. Pstruží král rychle odplouvá, jakoby na rozloučenou zamává ocasem, a je pryč. Ještě chvíli jsem opařený, ale pak se probírám a pokračuji v lovu. Další záběr již nepřichází.



Na pstruhovém revíru jsem nakonec také vytáhl několik potočáků, a tak jsem si pstruhovou povolenku pořídil i pro tento rok. Nedávno mě potěšila zpráva, že do povodí našeho potoka byl po dlouhých letech nasazen pstruh potoční. Jsem tomu velmi rád. Jde totiž o jeden z prvních kroků k tomu, aby se mí vnuci a pravnuci nemuseli o pstruhovi dozvídat pouze ze starých atlasů, videí nebo mého vyprávění.

Přeji všem krásnou rybářskou sezónu!

„Až udolán všedním dnem nebudeš vědět kudy kam, nech všeho a uteč do žlebu. Skloníš se tam k zemi, splyneš s ní a to tě povznese. Žleb ti dá nahlédnout do panorámatu svých drobných dětí, které mají tak blízko k zániku od vzniku a do zániku k vzniku, že to v tobě vzbudí úžas. A ty, udiven děním mimo proud, jímž se ty a tvoji brodíte mezi cihlovými zdmi, uvědomíš si, jak jeden je zákon, těch drobných tam i tvůj a jak všechno je mu podrobeno. A toto vědomí tě prostoupí láskou k všednímu dni a trampotám, jeho sestrám, a povýší tě nad marnost nevšedního, kousek od města, několik kilometrů, ve žlebu, u tůně pod skalou…“
Jaromír Tomeček, Ryba a hvězda