U Pytláka

Dnes jsem si opět po delší době dopřál účast na schůzi naší místní svazové organizace, a abych přišel na jiné myšlenky, rozhodl jsem se povyprávět večer dceři před spaním pohádku na dobrou noc. Ve svých devatenácti měsících asi úplně nepochopí její smysl, ale to není vůbec podstatné. Třeba vám tato kratičká povídka přivodí jiný stav mysli než spánek a možná i vykouzlí trochu úsměvu.


Byl jednou v srdci Evropy, v zemi moravské jeden chytrý pán, říkejme mu třeba nový tajemník rybářského spolku. Všichni poctiví a slušní rybáři organizace se radovali. Bylo o něm známo, že je nadmíru spravedlivý, nad jeho rozumností se všichni podivovali.
Spolek rybářů se tenkrát utápěl ve velkých nesnázích. Nesmírně se v něm rozmohlo porušování všech pravidel, pytláctví a neřády všeho druhu. Pravidla porušovala spousta členů společenstva, nedalo se tomu zabránit, protože dobrých porybných bylo málo a na tolik lumpů prostě nestačili. Když poctiví rybáři žádali představené, aby se počet porybných zvětšil, ti odpovídali, že na to nejsou peníze. Stejnou odpověď dostal od představených výborů i pan tajemník. „Nejde to,“ říkali mu, „jsme chudý spolek. Kdybychom měli platit víc porybných, přijdeme na mizinu.“
„Dobře,“ pravil nový pan tajemník, „potom tedy zvýšíme trest za konání nepravostí. Kdo bude dopaden, bude mu na doživotí odňato povolení lovit ryby.“ Ale kdepak! Páni výborové nechtěli o něčem podobném ani slyšet. Namítali, že taková krutost je nelidská a že se podvádí všude a ryby že se pytlačí odjakživa. Takové novoty že oni ve spolku zavádět nebudou. Nový pan tajemník poznal, že páni výborové nemají na vymýcení nepravostí zájem, protože mnozí podvodníci jsou jejich kamarádi. Byl se svou dobrou vůlí proti všem představeným spolku sám jako kůl v plotě. Svolal tedy jednoho dne všechny pány představené a předložil jim nový návrh.
„Ctihodní páni výborové,“ řekl jim, „měli jste pravdu, náš rybářský spolek je chudý a nemá peníze na vyhazování. Měli jste pravdu i v tom, že pytláctví ze světa zprovodit nelze. Pytlačilo se a podvádělo a pytlačit a podvádět se bude dál. Je to v lidské povaze, to jinak nejde. A pytlačí se často, jen aby se pytlačilo. Podvádí se nerozumně. Dělají to často i členové, kteří se v tom ani nevyznají. Udělejme to tak, aby pytlačili jen opravdoví pytláci. Každý z nich zaplatí daň, no a tím mu bude dovoleno beztrestně podvádět a pytlačit. Takoví členové s potvrzením o pytlácké dani nebudou smět naši porybní stíhat. Kdo ale bude přistižen bez potvrzení, tomu bude bez milosti odebráno povolení k lovu doživotně.“
Páni výborové přikyvovali, návrh se jim líbil. Dali hlavy dohromady, radili se, dohadovali a nakonec se rozhodli návrh schválit. „Ale co když si třeba některý pytlák nebude chtít daň zaplatit ze strachu, aby ho lidé nepoznali?“ To byla poslední věc, kterou si chtěli ujasnit. „Takový pytlák,“ odpověděl pan tajemník, „může přijít pro potvrzení v masce, nebo si pošle pro potvrzení někoho jiného. Nesmíte zapomenout, že běží jen o to, aby měl každý pytlák při pytlačení potvrzení u sebe. O nic jiného nejde.“
Výborové spokojeně zamručeli, mrkli jeden na druhého a doplnění bližších podmínek k výkonu rybářského práva podepsali. Každý z nich se zaradoval, jak budou od svých kumpánů pochváleni a jak se jim bude s potvrzením v kapse vesele pytlačit. Všem členům spolku bylo oznámeno nové znění dodatku a taktéž místo a čas k zaplacení povolení. Když nadešla stanovená hodina, zájemců o pytláckou daň se sešlo až tma. Kolem pokladny, do níž se daň ukládala, byla náramná tlačenice. Když všichni odevzdali určenou částku peněz, která byla dost vysoká, zbývalo už jen rozdat potvrzení. To si vzal nový pan tajemník na starosti sám.
„Milí přátelé,“ oslovil zástup poplatníků v maskách, „děkuji vám, že jste porozuměli naší snaze očistit spolek od nepravostí. Zaplatili jste daň a nyní každý z vás dostane potvrzení, jež vás na celý rok zabaví zbytečného strachu před porybnými. Vycházejte, prosím, jeden po druhém těmito dveřmi a tam vám budou potvrzení postupně vydána.“
A skutečně, tak jak pytláci postupně vycházeli, dostávali od porybných potvrzení, a to velice krásná. Dokonce až příliš krásná a důkladná. Každé potvrzení bylo vyrobeno z dřevěné desky tři na tři metry velké s velikým červeným nápisem: „Já, pytlák, zaplatil pytláckou daň 25 000 Kč a nemusím se chovat jako vy, poctiví rybáři.“
Pytláci zůstali celí zaražení. S něčím takovým se přeci nedá chodit pytlačit! Nikdo z nich si potvrzení nepřevzal. Ještě více zaražení byli páni výborové, když se to dozvěděli, ale podepsali a nic už se nedalo dělat.
Za peníze, které pytlácká daň vynesla, rozmnožil nový pan tajemník řady porybných a z desek byla postavena nová rybářská chata, která získala jméno: „U Pytláka“.

Nevím, jestli Míša usnula v půli nebo až na konci vyprávění, ale spala a na tvářích měla spokojený úsměv. Toto velice volné převyprávění staré japonské pohádky jsem si dovolil poupravit, protože ve snaze přijít četbou na jiné myšlenky mi tak trochu neuteklo, že lidé jsou všude po světě stejní. Naše malá byla asi s mým pojetím spokojená.