esoxx >> Jardo, tady máš můj příběh.
Tento příběh se odehrál asi před šestadvaceti lety na řece Sázavě, když jsem byl šestnáctiletý kluk. Vracel jsem se tenkrát z celodenního vláčení. Pomalu se loudám kolem břehu a v dálce vidím rybáře. Po chvilce se u něj zastavuji na kus řeči. Na otázku co to dělá, jen pokrčí rameny...
Chvilku tak sedíme a nic zvláštního se neděje. Jen se proti nám na vodě usadí kačer s kačenou. Chvilku je pozorujeme, jak si tam klidně plují a to co následuje, nám vyráží dech. Před kachnou se vyklene hladina a udělá se obrovský vír, ve kterém v okamžiku zmizí.
Sedíme jako přikováni a sledujeme co bude dál. Hladina se pomalu uklidnila, jen kačer stále kroužil dokola a nechápal, co se to stalo. Já měl jasno okamžitě. Už jsem si v duchu představoval souboj s obrovským sumcem.
Tím se roztočil kolotoč šílených příprav. Musel jsem sehnat prut, naviják a další drobnosti. V té době to nebyla žádná legrace. Na pultech obchodů toho moc nebylo. Až táta mi vytrhl trn z paty - přinesl z půdy prut podobný drátům, co se kladou do betonu. Byl to starý ocelák - opravdu "dělo". Ještě zbývalo sehnat naviják. Koupil jsem ten největší kolovrátek, co byl k dostání. Nechal jsem si k němu udělat pořádnou kliku a důkladně ho zpevnil. Byl to opravdu rumpál. Natočil jsem na něj 200 metrů osmdesátky vlasce. Celá sestava zakončená obrovským trojhákem vážila snad 5kg. Byl jsem tedy připraven utkat se s tím obrem, co žere chudinky kachny.
Začal jsem na něj líčit. Opatřil jsem si velkého cejna, posadil ho pod splávek velikosti míče a vyrazil. Zajel jsem lodí asi 15m na místo, kde jsem ho viděl zalovit a spustil šílenou montáž na vodu. Pomalu se šeřilo a nervy pracovaly na plné obrátky. Na vodě byl klid, jen z dálky slyším pípání malých kachniček, které se ke mně pomalu blížily. Můj nastražený cejn klidně pumpuje pod splávkem, když malé kachničky zrovna míjí mojí loď. Přimhouřím oči, abych je v šeru viděl. A v tom rána hned vedle lodi. Dvě nebohé kachničky mizí pod hladinou. Nemohl jsem se ani nadechnout, jak jsem se vyděsil. Balím fidlátka a upaluji domů.
Celou noc jsem nemohl usnout a pořád jsem si v hlavě přehrával ten útok. Asi týden jsem přemáhal strach znovu vyrazit na vodu. Pak jsem začal opět pomalu pokoušet štěstí, ale nedařilo se. Kachničky postupně mizely a já byl stále bez záběru. Pak jsem dostal nápad: "Nastražím na něj kachnu". To jsem ještě netušil, jaký to bude problém. Všude měli jen velké kachny na pekáč a tu jsem skutečně stražit nechtěl. Nakonec jsem ale sehnal malou kachničku na trhu. Když jsem ji přivezl domů, byl z toho velký poprask. Zvlášť poté, když jsem řekl, na co jsem si ji pořídil. Nemluvila se mnou ani klika u dveří a sestra to obrečela. Ale mě už nikdo zastavit nemohl. Začal jsem připravovat systémek na nastražení kachničky. Vyrobil jsem si takový postroj s dvěma trojháky a plováčkem, protože háky byly tak těžké, že by kachničku utopily. Vše připraveno a mohu vyrazit. Nic nenechávám náhodě a do lodi přibírám kamaráda Pepu jako pomocníka při vylovování té obludy. O mém záměru se dozvěděli i chlapy z vesnice. Vzali si k vodě sud piva a hned ho narazili. Já s Pepou jsme hrdě kráčeli k řece, nalodili se a vyrazili na místo, kde sumec lovil. Chlapi už na nás netrpělivě čekali a pokřikovali rady: "Dej si pozor na prsty, aby ti je neuříznul vlasec", apod. Nervozita vzrůstala. Konečně usazuji kachničku na vodu. Pepa odvesluje tak 15 m a konečně kotvíme. Vše zkontroluji. Podám Pepovi gaf. Ten jen tiše sejme ochranný špunt a začíná čekání.
Už je skoro tma. V dálce slyším, jak se blíží malé kachničky. Zavolám na chlapi na břeh, aby se ztišili. Okamžitě nastává hrobové ticho. Všichni napjatě čekáme, jak vše dopadne. Přes tmu skoro nevidím ani svoji nastraženou kachnu. Tak poslouchám zvuky z hladiny. A je to tady, rána šplouchnutí a malé divoké kachničky nám skáčou málem do lodi. Chopím se prutu a čekám na záběr, Pepa se za mnou třese strachy a rozechvělým hlasem říká, že jsme se na to měli vykašlat. Najednou se rozjíždí cvrček na kolovrátku, mrknu na vlasec a koukám, jak letí směrem do tmy. Kouknu na Pepu a ten zařve: "Sekej". Tak tedy sekám a ozve se strašný křik. Necítím však žádný odpor. Rozsvěcíme baterku a svítíme na vodu. Není však nic vidět. Opět přisekávám a zase křik. Pepa posvítí na břeh a hned máme jasno. Milá kachna, jak se vyděsila, tak sebrala všechny síly, vylezla na břeh a pochodovala po cestičce podél vody. Tak mi bylo hned jasné, proč ten křik. Jak jsem zasekl, tak jsem prostě s kachnou trhnul, ta se lekla a řvala jak pominutá.
To, co se dělo potom, se mi nechce ani vyprávět. Na břehu skončilo hrobové ticho a všichni se váleli smíchy po zemi a já měl z ostudy kabát. Pár týdnu jsem se bál vyjít na ulici, abych nebyl terčem výsměchu. Pak se vše uklidnilo a já neměl na sumce ani pomyšlení. A jak to dopadlo s mojí kachnou? Dobře! Postavili jsem jí na zahradě výběh, tam ji krmili a nechali vesele žít a zestárnout.
Můj sumec se přestal ozývat a tak jsem na něj pozapomněl. Uteklo pár let a já už chodil do práce. Když jsem šel jednou kolem řeky, nevěřím svým očím. Řeka je plná otrávených ryb. Některé jsou ještě na živu, většina bohužel již ne. Okamžitě letím pro chlapy do práce a zachraňujeme co se dá. Stojíme na jezu a ještě živé ryby nosíme dolů do proudu, kde je okysličená voda. Nosíme štiky jak polena, obrovské líny, kapry a pár malých sumečků. Ten obr nikde. Až kamarád, který stál opodál, na mne volá, že se něco velkého zarazilo o jez. Beru ještě tři další chlapy a jdeme se na to podívat. A už z dálky vidím, že je to on: "Král od krkavčí skály". Prohlížím si mohutné tělo odhadem tak dvou metrů délky. Dáme si povel, že na tři ho zvedneme a přeneseme ho dolů pod jez. Jak se ho však dotkneme sumec vyráží zpět na otevřenou vodu v nadjezí a my se válíme ve vodě.
Pak už jsem ho nikdy neviděl, ale vždy, když sedím pod Krkavčí skálou, tak si vzpomenu na obra, který tam žil a možná dodnes žije.
načítám...
NOVINKA na CHYTIL.cz - plovoucí kouřové boilies
-20% akce na KORUM
Saccon Carp
