Děkuji všem za retro příspěvky, za to přijměte pozvání k návštěvě továrny pana Rouska ...
Kdyby mne někdo obvinil, že chci dělat propagaci Zámku Žďáru, nezbylo by mi než přisvědčit, a to v obou případech i kdybych ten zámek psal s malým počátečním písmenem i s velkým. Je málo míst, z nichž jsem si odnášel tolik dojmů, jako z tohoto městečka tak zvláštního, tak kouzelného, tak svérázného. Už ten vzduch na českomoravském rozmezí , ten vzduch, který teď, mezi čtyřmi stěnami pokoje, na mne vane s obrazu, kam jej dokázal zaklít omilostněný básník Vysočiny Jambor, už ten vzduch sám stojí za to, aby se ho člověk přišel nalokat mezi namodralé lesíky a vodní pláně nespočetných rybníků moravského západu. Ale ten vzduch je týž už od Nedvědic, celou cestu silnicí, na níž to člověka ne desetkrát, ale stokrát vábí zastavit a zůstat v zákoutí, které jako by se přichystalo být scenerií divukrásné pohádky. Co krok, to nová překvapení až tam, na konci Moravy, to překvapení největší. Neboť uprostřed osady rozlehlý rybník s volnou, černozelenou hladinou, hned za rybníkem první stromy lesa, nad ním na zalesněném chlumu kaple a dole u opačného břehu zámek a kostel, vše takové jiné než jinde. A oko skáče s věci na věc, ze scenerie na scenerii, ze záběru na záběr, z rybníka na kostel a z kostelního nádvoří přes plot na vzorné chovné rybníčky, ze sádek na zvonici, postavenou těsně u kostela, na nízkou školu a na velké kamenné jeleny, hlídající vchod do zámecké budovy.
Ale nemluvil bych pravdu, kdybych tvrdil, že jsem se nejdříve šel podívat na tu všechnu slávu. Ta moje návštěva vedla nejprve kroky k okolním lučinám, jimiž se vine poklidný potok s tichými oky tůní. Že jsem tam rozvinul vlasec svého šviháčku a putoval od oka k oku, od proudku k proudku a lákal umělým koníkem k tanci šupinatou čeleď boží, kropenaté krasavce, zvědav skáčí-li stejně jako v Beskydech, jako v Jeseníkách a jako třeba za sedmerými horami a řekami v srdci božích Karpat. Byl jsem dokonale šťasten, když jsem se brodil po pás vysokou trávou, uprostřed houštin, připomínající divočinu a když se mně podařilo přimět kropenaté ke skotačení s mým koníkem.
To ostatní bylo na přídavek, ty artefakty barokního vznětu a to ostatní. A nakonec ještě něco, co nebylo o nic méně zajímavější než rybník u lesa, potůček v divočině, kamenní jeleni, nakonec to nejlepší. Neboť co může oko rybáře nejvíc upoutat, než místo, kde se rodí jeho nářadí, rodiště udic a navijáků. Nevím, jestli pan Rousek, zakladatel továrny rybářského náčiní, hledal tohle místo schválně. Jestliže nehledal, pak mu byl osud obzvláště přízniv, že mu umožnil tvořit v takovém prostředí. Když jsem procházel čistými, jasnými dílnami Rouskovy továrny naslouchaje výkladu majitele a šéfa podniku Ing. Františka Tichého, také jednoho z velkého příseženstva ctitelů vod, nedivil jsem se, že jeho spolupracovníci pracují s takovou jemností a citem, vždyť to, čemu jsem se na každém kroku nestačil divit, mají oni před očima každodenně a mohou se kochat pohledem na to, kdykoliv zvednou hlavu k oknu.
„Tady děláme české pruty,“ řekl mi František. Kdybyste se dívali se mnou, jak je dělají, neřekli byste tomu ani řemeslo, nýbrž umění. Řekněme takové oddělení prutů, kde pracuje starý pan Rousek. Léta vlastnoručně staví vrhače a šviháky, léta vkládá do své rukodělné práce osobité nadšení, kouzelník jemnosti a citu. Když se na něj díváte a když ho posloucháte, nedivíte se dokonalosti výrobků. Připadalo mně, že duch oněch neznámých mistrů zašlých let baroka, po nichž zůstaly kazatelny, brány, lavice, ornamenty zámeckého kostela, přestoupil do tohoto zasvěcence práce, že je prostoupen vším tím nepopsatelným fluidem starobylého ovzduší romantismu. Ještě lépe jsem pochopil, co všechno vkládá do svého prutařství, když jsem pozoroval, co vytváří ve chvílích oddechu. Jest to umělec, autor nesmírně jemných basreliefových řezeb, v nichž se pojí nekonečná trpělivost s extatickým uměleckým citem. Takový košík vysypaných hříbků mě nutil maně natáhnout ruku, abych si vzal, abych prstem urovnal odstávající proutek koše. Je to přesné a věrné jako stará kamej. Z takových rukou musí vyjít opravdu dokonalý prut.
A stejně tak v každém oddělení vidíte lidi na svých místech. Vidíte slečnu vedoucí muškařského oddělení, která může v tu ránu být profesorem muškařiny. Překvapeně nahlížíte do velkých lepenkových krabic na různé druhy peří, dáváte si vysvětlovat, že nejpotřebnější a nejvzácnější je peří s hlavy a krku kohouta, že je ho u nás nedostatek a musí se dovážet z ciziny, že podobně hledána jsou ocasní pera páva, že se užívá k výrobě mušek peří z letek a prsou divoké kachny, z letek a křídel bažanta a z letek domácí kachny, domácí husy, racka, vodní slípky, kvíčaly, domácího a divokého holuba, čírky. Dozvíte se, že háčky na mušky nevyrábíme, že se dávají dělat speciální háčky v Norsku a ve Francii. Že ty nejdrobnější háčičky jsou také lipaní a že se dodávají rybářům z Mladé Boleslavi. A závidíte Boleslavákům, že mají možnost sportovat s takovými chmýříčky, na něž se bojíte dýchnout, aby sama nevzlétla. Budete obdivovat dovednost dívek a hbitost jejich prstů, jež nestačíte sledovat očima, jak rychle a při tom jistě vážou mušky. Před vašima očima vyvstávají serie drobných lákadel, kterých jste už tolikrát užili u vody a pociťujete závist, že nemáte tu hbitost a obratnost, abyste si něco podobného vyrobili sami. Konec konců, nač si vyrábět sám, když se o to postarají hezké dívky od Rousků.
„Těžko je stále ještě vyrábět,“ říká František, „není toho, není onoho, chybí suroviny, “ale při hořekování neroní slzy, nýbrž se usmívá, protože si současně vzpomíná na 32 velkých objednávek z ciziny a na to, že loď veze proň náklad tonkinu rovnou z Hongkongu. Jistě že málo výrobců může se pochlubit tím, že dovezli tonkin skoro dříve než tradiční angličtí dovozci. Značné zahraniční objednávky dokazují, že ta přivezená surovina se od nás ihned vyveze v podobě dnes už světoznámých československých rybářských prutů a že se nám vrátí domů slušný násobek vyvezených devis. Ten náklad tonkinu z Hongkongu je jedním z prvních nákladů do Evropy vůbec a ušetřil našim kapsám hezkou sumu – Rouskové kupovali v Číně tonkin přímým nákupem asi za polovici ceny, za kterou jej nabízeli angličtí vývozci. A to je nákupní situace i v Číně špatná a poměry zlé, kdysi stál pytel rýže 12 čínských dolarů a dnes se za týž pytel musí zaplatiti těch čínských dolarů 18 tisíc. Ale i za těchto podmínek vedlo již jednání k cíli, neboť čínští vývozci si byli vědomi toho, že Rousek již dávno kupoval a že bude kupovat i v budoucnu. Můžeme se tedy těšit, že budeme mít brzy dobré a levné vrhače a šviháčky z nejnovějšího materiálu a vyrobené rukama nejpovolanějšíma.
A tak těšme se na příští sezónu, i na to nové nářadí a přejme si navzájem Petrův zdar a Rouskovým mnoho zdaru do pracovní mobilisace. Pracuje se jim dobře v tom krásném sousedství, mezi rybníky a kamennými anděly ... ( J. Tomeček, 1946 )
načítám...
