Když se daří nováčkům

Kategorie: Kaprařina
Po dlouhé době mi v práci konečně vyšel volný víkend a moje plány byly jasné! Povolenku mám od letošního února, a tak se každou volnou chvíli snažím trávit u vody. Lehátka, spacáky a hlavně „klacky“ jsme s Kubou naložili už ve čtvrtek - nechceme se přece v pátek s ničím zdržovat. Po práci Kuba ještě dokupuje drobnosti a hlavně krmení našim kapřím přátelům. Blíží se pátá hodina a my jsme připraveni vyrazit.

Naše místo se pyšní poněkud drsnějším terénem, proto necháváme doma i bivak a přemýšlíme, jak nejlépe rozložit aspoň lehátka. Čeká nás krásný květnový víkend pod širákem… Jak krásný ale náš víkend bude, to jsme měli teprve zjistit.


Kubův prut je ještě kdesi v opravně, proto mu půjčuji jeden svůj a spokojuji se s jedním proutkem. Doufám, že se mu prut už brzy vrátí.

V tu ránu je nakrmeno a nahozeno. Kuba chytá po proudu, a tak svůj jediný proutek se svou oblíbenou nástrahou ,,na panáčka“ posílám opačným směrem.

Kafíčko a čaj už máme skoro vypité a uvelebujeme se v lehátkách. Najednou se rozpípává má zelený hlásič a na břeh se vydává první víkendový kapřík. Mám z něj velkou radost, je skoro celý černý a očividně ve skvělé kondici, ale na fotku to přece jenom není. I tak je to super - už nad Kubou vedu 1:0 a to se moc často nestává. Do půlnoci se na nás už ani ploutvička nepodívala. Vytahujeme pruty.


Spaní pod širákem miluju tak moc, že se ráno ani nedokážu probrat, a tak nechávám Kubu nahodit všechny tři pruty. Chvíli nato mě budí první sobotní pípání. Otevírám oko, zjišťuju, že můj hlásič je v klidu, a tak oko zase zavírám. Po chvilce mi to ale nedá a stejně se ve spacáku převrátím. Kuba má úsměv od ucha k uchu a mně dochází, že to asi nebude žádná vánočka. Jakmile se to kapří prasátko otáčí u břehu, je jasné, že bude mít víc jak deseet kilo. Při zvedání v podběráku už tušíme, že těch kilo bude tak patnáct. A máme jsme pravdu! Ručička váhy se zastavuje kousek za patnáctkou. Fotíme, radujeme se a pupkatého kamaráda pouštíme zpátky mezi ostatní. Krásný zdravý šupináč s váhou něco málo přes 15 kilo nás nabudil na další kapry. Taková ranní bachratá vzpruha… Chvíli nato vytahuje Kuba dalšího, ovšem už ne tak velkého kapříka, a já si připisuji další šedesátku.

Odpoledne se na nás přijíždí podívat jeden náš starší a zkušenější kolega. Dáváme si kávu a Kuba se pyšní svou nafocenou patnáctkou. Povídáme si asi přes dvě hodiny a kolega Pepa se kolem čtvrté odpoledne pomalu chystá k odchodu. Vtom se rozeznívá zelený hlásič. Pomalý klidný záběr. Hned jak zvednu prut, je mi jasné, že to asi nebude mrzáček. ,,Tak já si na tu rybu počkám,“ ozve se za mnou.


Kapr se s tupým tahem vydává přímo na půlku vody. Mám problém ho odlepit ode dna, ale nevzdávám se. Ryba je plná síly, ale to já taky. Na chviličku se nám ukazuje u břehu pár metrů napravo od nás a Pepa povídá: ,,Kubo, ten je dlouhej, to bude slušná ryba!“ Pořádně jsem si ho nevšimla, ale podle akce prutu a křeči v mých prstech má asi pravdu. Podlamují se mi kolena a celá se klepu. Ještě chvíli se s ním mazlím u dna před námi a pak už se pomalu ukazuje.

„Bože, to bude prase!!“ vypadává ze mě ve chvíli, kdy se nám ryba ukazuje na hladině v celé své kráse. Naše patnáctiminutová dívčí válka neunikne zvědavé rodince a dalšímu rybáři na cyklostezce nad námi. Kubovi přenechávám tu čest podebrat moji (teď už stoprocentně) rekordní maminu. Při vážení skoro nedýchám, ryba je pěkně pupkatá a váha se zastavuje kousínek za 16 kily! Ani nevím, co se v tu chvíli kolem mě děje, jenom vítězoslavně zvedám ruce do vzduchu s dlaněmi sevřenými v pěst. Pak už se šinu na naše foticí místo. Terén mi nedovolí si pořádně kleknout, proto si sedám na Kubovo zborcené lehátko a podsouvám ruce pod svoji „mamču“. Teda, to je mazec! Kuba i Pepa dělají jednu fotku za druhou a mně se klepou nohy, ruce, a vlastně celé tělo. To už stačí, kluci, dáme ji zpátky vodě.


Nacpaná kapřice pomaličku odplouvá, ještě jí mávám na šťastnou cestu. Ještě pořád se klepu a nevím, co říct. Pepa je nadšený a upřímně mi gratuluje k mému osobnímu rekordu.

Kapří maminu zapíjíme kávou a čajem a rozesíláme MMS zprávy přátelům. V hlavě si stále přehrávám celý ten radostný zážitek.

Kolem jedenácté v noci mě ze snění probouzí zvuk zeleného hlásiče a rozjíždí se brutální jízda. Po seknutí mě Kuba kárá, ať si utáhnu brzdu. Ale já už to mám, zlato, nadoraz! Ta obluda, co mi slupla panáčka, je nezastavitelná a ujíždí kamsi do noci. Tím začíná minimálně dvacetiminutový souboj mezi mnou a neznámou noční návštěvou. Z navijáku se div nekouří a jediný zvuk, co je slyšet, je vyšinutý cvrkot. Nejzábavnější část ale přichází ve chvíli, kdy se ten poděs objevuje u břehu. Celá ta show začíná od znova a s ještě větší vervou. Chvíli nato už se spolu fotíme a posíláme desetikiláčka zpátky vodě. Když kontroluji fotky, poznávám v něm bulteriéra. Jak vizáží, tak i kuráží.


Neděle se nese ve znamení několika menších kapříků. V pozdním odpoledni začínáme pomalu balit. Náš víkend snů končí skórem 6:3 pro mě, a to ještě s jedním prutem! Celou výpravu jsme měli slunečno, ale hlavně „kaprno“. Vytáhli jsme devět ryb, z toho tři přes 10 kilo. A já mám motivaci do budoucna - kapra přes 16…

Hedu & Jakub
 
heduwu - 30.9.2015

Diskuse k miničlánku

sapák - Profil | St 7.10.2015 0:12:23

proč má rybář na první fotografii dlaň širší, než obličej ? nebo se mi to jen zdá ?