Říční překvapení

Pátek, končí škola, chvátám na oběd, rychle domu a na ryby… Nacházím si klidnější místo za křovím, připravuji si krmení a konečně nahazuji se třemi červy na háčku. První půl hodiny nic a najednou rána do prutu, stahuji a zjišťuji, že mám utržený návazec. Rychle měním, znovu nahazuji, ale tentokrát nic, až na páté přehození se špička jen jemně zachvěje. Čekám něco dalšího, ale nic se neděje, přehazuji a měním červy za hnojáka. A zase jen rána do prutu, avšak mám utrženou celou sestavu, vím, že na mém místě nejsou ve vodě žádné překážky, tak proč? Dneska to radši zabalím, říkám si.


Slunečné sobotní ráno, znovu jdu k řece, na stejné místo, ale tentokrát jsem si přibalil cívku se silnějším vlascem. Krmím asi pěti krmítky a začínám se třemi červy na háčku. Pár přejezdů a chvění špičky mě nenechávají klidným, zasekám, ale je to „jen“ malá ouklej. K červům přidávám hnojáka a zase to chvění špičky, další ouklej. Místo červů dávám několik hnojáků, nahazuji a za chvilku přichází prudký záběr. Že by tloušť? Těch je tu hodně, kapra bych zde opravdu nečekal, ale najednou tah zmrtvěl a o rybu přicházím. Do něčeho vjela, vlasec je podřený, a proto měním cívky, dávám silnější vlasec.

Uvidíme, rovnou dávám větší háček a silnější návazec. Ale do hnojáků se pustily oukleje, mám plno přejezdů a není jednoduché rozpoznat záběr. Sekám a do prázdna, takhle se to opakuje ještě třikrát, a proto měním návazec za slabší, s menším háčkem. Ale slabší návazec trhám, zase měním cívky a nahazuji šikmo po proudu. Přichází prudký záběr a ryba si bere metry vlasce, a proto ji zkusím zastavit, padá. To je dilema, se slabším vlascem ryby nedokážu zastavit, ale se silnějším vlascem je nevytáhnu. Pro dnešek končím a vrátím se zítra.


Deštivé ráno, zase u vody, jen mi připadá, že se řeka pomalu zakaluje a zvedá. Nechávám cívku se slabším vlascem a tři červy. Hned na první nahození vytahuji ouklej, na další taky, a proto přidávám půlku hnojáka a znovu nahazuji. Asi po pěti minutách přichází nesmělý záběr, který nesekám a čekám dál. Dlouho se nic neděje a radši znovu přehazuji, zkouším změnit místo, ale nikde nic. Tak zkusím krmítko položit pod špičku, do tří metrové hloubky, za zpevnění břehu z dřevěných kůlů. Chvilku nic a najednou prudký záběr, sekám, ale ryba padá a měním tři červy za dva burisony. Sotva položím prut do vidliček, přichází záběr. No záběr, spíš plynulé ohnutí špičky a rychle sekám. Ryba se nevzdává bez boje, nakonec ji přitahuji a podebírám. Je to pěkná ostroretka, rychle ji pouštím a nahazuji. Ostroretku bych zde nečekal. Spokojený, že jsem něco chytil, odcházím domů a těším se na další den.

Pondělí odpoledne už jsem tu zase a už vím jak na ně, slabší návazce, malé háčky a krmení na ostroretky. Celkem jich chytím šest a tři menší cejnky. Když se chci po škole uvolnit a něco chytit, tak jdu právě sem, na ostroretky, „pod břeh“. Ale další den si už zde nesednu, viděl mně nějaký jiný rybář a sednul si na „moje“ místo. Je potřeba najít si jiné místo, víc zakryté a s horším přístupem k vodě, abych odradil jiné rybáře.


Nové místo, tentokrát asi 500 metrů proti proudu, v nadjezí. Zase začínám se třemi červy na háčku a po deseti minutách se špička zachvěje, stále čekám. Několikrát přehazuji a stále hledám úspěšné místo. Zkouším stejnou taktiku jako o víkendu, dva burisony na malém háčku a nahodit hodně blízko. Ale jsem na jiném místě a tady to očividně nefunguje. Po třiceti minutách se nic neděje, a proto měním vzdálenost a nahazuji až „na krev“. Odtud tahám jen perlíny a to nejsou ryby, kvůli kterým jsem přišel, jsem tu kvůli cejnům a tloušťům. Přesouvám se, jdu pod jez, kde mám na tlouště větší šanci. Místo burisonů dávám kus rohlíku a čekám, pořád nic. Místo rohlíku zkouším červy a takhle to jde pořád dokola. Ovšem na burison s hnojákem se špička přihne, nelením a hned sekám. Je to pěkný tloušť, není velký, ale konečně jsem něco chytil. Mám hlad, a proto jdu na oběd.


Odpoledne tu sedím zase, ale nejsem tu sám, co bych čekal v letním odpoledni, plno lidí se sem přišlo zchladit a zaplavat. To mně nutí znovu změnit místo, nacházím si klidnější zátoku s potopenými stromy a hodně překážkami. Hned na první nahození přitahuji pěknou ostroretku, to mi potvrzuje, že ostroretky jsou všude, tedy alespoň u nás na řece. Ale celé odpoledne jsem už bez záběru, že by tu byla jediná? To se mi nezdá a další dny už tu ani jinou nechytím.

Z toho pro mně plyne ponaučení, že když nemám záběry, nemusím hned házet vinu na špatnou nástrahu nebo krmení, ale radši si zjistím, jestli nechytám na špatném místě.