Kinského pohár 2002

16.3.2003 - Knecht

      Knecht© si dal práci a velice extenzivně se rozepsal o tom, jak loni na sklonku léta vyhrál s Ríšou Konopáskem I. ročník soutěže o Kinského pohár. Žel rozsah jeho líčení přesáhl veškeré rozumné meze a umístit celých 16 stránek hustého textu jako jeden článek na MRKu prostě nelze. Kdo by to četl? Pokud by ve Vás ale přečtení „krátkého“ úryvku vzbudilo zvědavost a chtěli jste prostudovat si celé původní znění bez titulků, na konci článku je odkaz na PDF dokument.
      Ve chvíli, kdy se snažím napichovat červy na háček vztekle zaječí brzda feedru a prut se zase sune ve vidličkách. Přisekávám a nadšeně si vychutnávám váhu protivníka ve vodě. Podle vlny a tahu soudím, že se opět jedná o hodně pěknou rybu. Soustředěný na zdolávání ani neregistruji Ríšu, který se s rukama plnými báglů a kýblů vyloupne z lesa za mnou. „Á, koukám, že jim dáváš. Pěkný. A jinak co? Šlo to?
      „Stálo to za píííííp! Od rána se modlím, aby ses vrátil a něco vymyslel. Mimochodem, tohle je jen manekýn se specifikací „pro udržení zájmu“. Dobře si ho prohlídni! Jestli to půjde jako doteď, tak jiného do půlnoci neuvidíš! Jo a máš zpoždění!“ „Klídek, Knechťo! Vrátím se ještě pro krmení a pustíme se do nich“, zašklebil se, shodil ze sebe bágly a zmizel zpátky v šeru. Shýbám se a nevěřícně zírám na koutek kaprovy tlamky. Má v něm tři (slovy tři) háčky – moje háčky s mými červy. Nechápu. Až po chvíli zjišťuji, že jen dva háčky jsou na šňůrkách. Jasně! To musí být ten kapr z rána, co jsem ho uprásknul s celým návazcem. To jsou mi věci! I Ríša, kterému po jeho návratu návazec ukazuji, nevěřícně vrtí hlavou. Já naproti tomu vrtím hlavou nad kýblem podivně vonícího krmení. „Co to máš?“, čenichám udiveně. „Co by, po Lize jsem obešel břeh a zkonfiskoval zbytky. Máš tam moje krmení, nějakou Mosellu, Colmic, Top Secret, Senzasku a kdoví co ještě. Prostě pro každého něco, každý si něco vybere“, konstatuje přesvědčivě. „No, nebo taky ne“, připouští obratem. „Jo a tady mám půl kila patentek, takové mršiny, ale stejně je to čistě na doladění. Tak pojď, přisypem jim“, navrhuje direktivně. Trošku se ohlížím, co na to nervózní kolega zprava, ale Ríša asi budí daleko větší respekt, než moje maličkost, a žádné hlasité projevy nesouhlasu se nekonají. Scénář je daný, krmení rozmíchané, namačkané a odpovědně nastřílené víceméně na místo určení. Ríša bleskově navazuje propad, odměřuje hloubku a už loví. Já v zápětí připravuji a upevňuji chemická světýlka na svůj i jeho splávek. Valem se stmívá. Feeder zatím nechávám odpočívat. Jak vám asi potvrdí každý kdo to zažil, vidět záběr na splávek potmě, kdy se světýlko rázem nebo pozvolně zanoří pod hladinu je nádherný zážitek, který si určitě(!) brzy vychutnám. Ríša se určitě také těší a spíš mimochodem v bodech líčí, jak suverénně „udělal jedničku“ na Lize. No, poslouchá se to krásně, ale realita téhle vody je daleko méně zábavná a motivující. Splávky spokojeně putují vodou nad krmením, tu a tam se zhoupnou, jak háček škobrtne o dno a NIC. Nějak mi to neštymuje se situací před krmením a začínám pošilhávat po feedru. Co kdybych to zkusil?
      Setmělo se už docela dost. Na druhé straně, přímo proti nám, se rozsvěcuje kiosek a následuje i předhánění výborně vybavených týmů, kdo má výkonnější svítilnu. Přesně ve stylu – kdo (dosvítí-dočurá) dál – jako malí. Žel mé unavené oči toto blikání odmítají bez protestů dál snášet a začínají slzet. Požitek ze světýlek je ten tam. Co zbývá? S vděkem sahám po feedrovém prutu. Nahození je dílem okamžiku. Podle hrubého odhadu se i docela strefuji ke krmení. Ríša ještě chvíli odolává, ale poté, co mám krásný záběr a zdolávám kapra, i on sahá po prutu na těžko. Pohrdá ale mými připravenými pruty a rychle si navazuje nějaký svůj systém s feedrovým košíčkem. Ihned po náhozu registrujeme podivné cukání čihátka, ale regulérní záběr se nekoná. Zato já na něj dlouho nečekám. Přisekávám a hned to komentuji: „A sakra, tak ten je pěknej!“ „Kecáš“, škňuří se Ríša. „Půjč mi to…“ Podávám mu prut. „A sakra… fakt…. a neklepe…ani málo…“, vrací mi prut, jak kdyby ho pálil. Nechce riskovat, že mu ryba spadne a já mu v nějakém afektu vypíchnu oko nebo rozšlápnu brýle. Prut je ohnutý na samou hranici jeho možností. Víc už se prostě ohnout nemůže. Cítím, že ryba je opravdu těžká, ale nijak zvlášť se nepere. Zvolna pumpuji prutem a jen čekám, kdy a kde se poprvé ukáže na hladině. K mému překvapení se vzápětí vynořuje mohutná kapří ocasní ploutev jen pár metrů přede mnou. Následuje výpad, který se mi ale daří rychle utlumit a kapra otáčím. Ríša bere můj podběrák, rafinovaně se staví rybě do cesty, vráží mu síťku do směru úniku a nabírá ho jak plotičku. Odporné zapraskání znamená jediné – podběrák v trapu! Rukověť je na tři kusy a u síťky zůstává jen jakási násadka k lopatce. Síťku má kapr nasazenou jako čepici. Obratným manévrem ho ale Ríša navádí ke břehu, síťku odhazuje někam do křoví a bere kapra do náruče. „Setsakra pěkný šupináč!“, konstatuji nadšeně v duchu. „Míra! Míra!“, hulákám nervózně. Nechci, aby se takový krásný kapr plácal zbytečně v blátě. Rozhodčí po chvíli přichází a půjčuje si ode mě normální metr. Jeho erární měřítko má jen sedmdesát centimetrů a kapr je evidentně o kousek delší. Letmo nahlížím přes rameno rozhodčímu a několika přispěchavším zvědavcům a pro sebe si spokojeně brumlám: „Tak sedmdesát šest, možná i o kousek víc, každopádně malinkatý osobáček. Moc pěkné.“ Je sice nižší, ale poctivých osm – devět kilo mít musí. Na osmnáctku, za necelé tři-čtyři minuty venku? Pěkný výkon. Asi si ten prut oblíbím. I když kapr má do tetovaného dvacetikilového monstra - to bylo jedno z maximálních lákadel závodů - pověstná prémiová ryba na jejíž hlavu, přesněji tedy ulovení, byla vypsána bezvýhradní desetitisícová odměna (nakonec se prosáklo, že ve vodě jsou takové ryby jen (maximálně) tři, ale to v propozicích logicky nebylo) daleko, tak mě to opravdu netrápí a mám jednoduše radost.
      Máte taky takovou povznesenou náladu, když se přesunete přes nějaký svůj horizont? To že by tahle ryba mohla být největší rybou soutěže mi v hlavě probliklo jen na bezvýznamně prchavý okamžik. Vzápětí zase láduji krmítko v malém kbelíčku, kde jsem k Ríšově ligovému mixu přimíchal i podstatnou část patentek, aby byla směs do krmítek náležitě atraktivní. A ono to docela funguje. Zvláštní ale je, že jen na mém prutě. Ríša po několika zásecích do prázdna a po mém dalším proměněném vyzvídá: „Co to tam máš? Ukaž. To jsem teda ještě neviděl…. Hele, udělej mi to taky tak…“ „Nemám, nejde to“, vymlouvám se, abych mohl co nejdřív pokračovat v lovu. „Tak mi půjč svůj!“ A tak to zase ou! Vím, že bych svůj prut neobhájil, a tak se raději vzápětí vrhám do svých utajených pokladů a… světe, div se!… Nacházím další tři podobná krmítka. Víc jich ale určitě nemám. Navazuji tedy Ríšovi stejný systém a on mezitím na můj prut vypíná rybu. Podávám mu navázaný cajk a beru si svůj se slovy: „Na, tady máš a můžeš si mršit své“ a honem nahazuji. Jenže Ríšovi systém stejně nefunguje. Já mám další dva kapry a Ríša zase jen to divné cukání. „Ty hovado! To mi nemůžeš říct, že pícháš háčky do krmení?!!“ „Proč?“, divím se. „To přece jinak nejde. Motalo by se ti to…“ „Jo, to jsem si všimnul“, bručí mi za zády a ladí krmítko. „No, a vo tom to je“, komentuje vzápětí s blaženým mlasknutím svůj ohnutý prut, který je rychlou reakcí na realizovanou změnu. A od té chvíle je to jedním slovem mazec. Oba máme zhruba co deset minut záběr, kterému ale pravidelně předchází dlouhé pocukávání. Poměrně rychle se smiřuji s tím, že nemá cenu sahat na klacek, dokud neputuje ve vidličkách směrem k vodě. Fakt nádherné sledovat něco takového! Dokonce na přední vidličce měním ramínko za hlásič, stahuji hlasitost na nulu a dávám hodně nízko i jeho citlivost. Čekám pak se zásekem na chvíli, kdy se naplno rozsvítí obě diody bez blikání. Ríšovi to trvá déle, ale nakonec se s tím smiřuje a stav věcí bez dalších komentářů akceptuje. Potom celodenním trápení jsou to pro mě chvíle skutečné blaženosti. Jen se trošku bojím okamžiku, až vyprchá adrenalin a endorfiny potlačí nutná únava. Zatím se ale s Ríšou hecujeme a náááramně se bavíme. Daří se. Pak ale náhle zaregistruji zvláštní pocit tepla. Kraťounký poryv vlahého vánku - pocit, jak když se vám o tvář otře sametový závěs. Zamrazí mě! „Ríšo, uklízej! Máš pláštěnku? Nějaký igelit? Deštník? Ufff, cítil jsi to taky?“ ptám se. „Hmmm. Jo.“ „Do deseti minut to máme tady“, odhaduji zkušeně. „Mazej si do auta pro věci“, diriguji ho. Dávám mu baterku a sám hledám nouzovou svítilničku, která by měla být někde v batohu. Byla! Úleva! Honem naskládat věci na víceméně kompaktní hromadu. Ještě vyhrabošit pláštěnku (sláva! je kompletní), na kterou jsem naštěstí narazil při hledání baterky a dát bágl zpátky. Nestačím si pláštěnku ani rozbalit a přichází pár dalších o poznání prudších poryvů vlahého větru, které s sebou přinášejí i první dešťové kapky. Následuje kraťounké bezvětří a pak to přišlo. Slejvák jako prase! Ve slušné mluvě padaly sračky s hákama. Nebylo vidět ani na dlaň natažené ruky. Ríša doběhl a přes věci přehodil nějakou deku, protože igelit nenašel. Neměl ani pláštěnku a místo deštníku objevil jen prastarý silonový slunečník, pod kterým se teď krčí. Já v pláštěnce pobíhám kolem a víceméně obsluhuji oba pruty – mačkám krmení, svítím, podebírám ryby a dávám je do svého třímetrového tunelu. Ten opravdu doceňuji teprve teď. Snažit se volat ke každé rybě rozhodčího, kterého déšť zaskočil úplně stejně jako většinu přítomných, by byla čistokrevná zvrhlost.
      Ryby v dešti berou stejně ochotně a možná ještě líp než před ním, ale tma spolu s prudkostí lijáku je strašlivě vyčerpávající a znesnadňuje orientaci. Ani manipulace s pruty při pobíhání ve vodě není právě bezproblémová nebo pohodlná. O hodně ryb tak sice přicházíme, ale přesto si připadám jako salonní kouzelník, který z toho svého malého(!) klobouku tahá už třetího…, sedmého…, desátého králíka. Já z pytle vztáhl 18 kaprů (od 47 do 61 cm – kapři přes padesát jasně dominovali, obrázek přibližuje převládající nižší střední třídu běžných úlovků). Bylo to fakt efektní a těšilo mě to. Náš ranní účet se uzavíral na 37 kusech kaprů. Oba jsme ale mleli z posledního. Ríša se viditelně těšil na přestávku mezi šestou a sedmou, aby mohl vypadnout uschnout a „odpočívat“ na přípravě na druhé kolo závodu I. ligy v Luži. Těsně před přestávkou jsme nechali přeměřit zbytek ryb a Ríša dostřílel zbytek lehce přemočeného krmení, co zbylo od večera, nové jsme už nemíchali. Kapři toho z původní hromady nejspíš mnoho nenechali, ale rozmazlování už snad bylo dost. Teď by dobroty v krmítku mohly stačit a možná fungovat o to lépe. Po propadu už jsem ani nevzdechl. Ríša se sbalil a s evidentní úlevou se vytratil za svými naléhavými povinnostmi…

…odkaz na celý článek ke stažení zde (v PDF formátu, ke čtení nutný Adobe Acrobat Reader - www.adobe.com) )