kakr >> Z pohledu dnešních vykladačů dějin, jistě. :-)

Doufám, že rybáři nestáhnou trestní oznámení - tomu rabování už musí někdo udělat konec.
Ale zajímavé je, že ho už dávno nepodal nějaký zástupce státní správy, čímpak to asi bude?
Asi by dopadl jak Šlachta.

sven >>
Nebyl Josef II komanč??

........13. října 1781 vydal Josef II. Toleranční patent, kterým bylo ukončeno pronásledování evangelíků v Rakousku a bylo jim dovoleno svobodně vyznávat svou víru a zřizovat modlitebny. Toleranční patent měl své podmínky – katolická církev byla nadále církví státní, evangelíci byli pouze trpěni. Nesměli vést matriky, aby katolická církev neutrpěla hmotnou škodu, nebylo jim povoleno přihlásit se k bratrskému vyznání, jak si mnozí přáli, ale pouze k augsburskému nebo reformovanému (helvétskému). Sbor a školu si směli zřídit pouze tam, kde se přihlásilo alespoň 500 duší nebo 100 rodin. Za tři roky se přihlásilo přes 70.000 evangelíků a bylo zřízeno 73 českých evangelických sborů a 53 škol, mnohem více, než se čekalo. Faráři přicházeli často ze Slovenska, kde byla náboženská svoboda vyhlášena již dříve. Používali biblickou češtinu.

Josefínská tolerance se netýkala jen křesťanství, ale i židovství – za vlády jeho matky zažívali Židé těžkou perzekuci a pronásledování, Josef II. jim zaručil svobodu vyznání a zbavil je některých ponižujících omezení (znamení žluté hvězdy na oděvu, život v ghettu, zvýšené poplatky, vyloučení z některých živností a všech úřadů i stupňů šlechtictví, zákaz držby některých nemovitostí).
Klášter v Plasích byl jedním z desítek zrušených klášterů během reforem Josefa II.

Klášter v Plasích byl jedním z desítek zrušených klášterů během reforem Josefa II. (foto: Slleeper)

Zásah Josefa II. do církevního života dopadl tvrdě i na kláštery. Spatřoval v nich „mrtvý lidský kapitál“, instituce neužitečné, ba škodlivé státu a jeho obyvatelstvu, dokonce i samotné církvi (zejména řády žebravé, „hanba náboženství“ a „velké břemeno pro poddané“). Navíc tím, že podléhaly zahraničním představeným, znemožňovaly, aby se nad nimi uplatňovala státní svrchovanost a aby z jejich jmění měl stát nějaký prospěch.

Již v květnu 1781 zakázal klášterům přijímat novice a řeholníky cizího původu vykázal ze země. V roce 1782 Josef II. zrušil přes 700 klášterů, které nesloužily potřebám lidu (nezabývaly se vyučováním, nepěstovaly vědu, nepečovaly o nemocné). Spolu s kláštery došlo postupně k rušení i náboženských bratrstev, literátských sborů a velkého množství kostelů a kaplí. Zvlášť velký počet zrušených kostelů a kaplí byl v Praze (mj. i kaple Betlémská).

Zřízení náboženských fondů – matice: Majetek zrušených církevních institucí, zejména klášterů, měl i do budoucna sloužit církevním potřebám, neboť náboženské fondy měly nahradit nedostatek obročí (beneficií) a fabričních fondů (záduší), které v té době již málokdo ze soukromých osob byl ochoten darovat na zakládání a vydržování nových farností. Josef II. dal z peněz utržených za rozprodané kláštery a jejich majetky zřídit roku 1782 v každé zemi zvláštní pokladnu na udržování církevních potřeb. Tato pokladna byla pojmenována „náboženská matice“ nebo „náboženský fond“ pod správou státní. Mimo to byly přiděleny matici i jiné prostředky, jako jmění zrušených bratrstev, fondy vysloužilých kněží (emeritů), …

Josefinský stát převzal nad jměním v náboženském fondu hospodaření a závazek doplňovat tento majetek podle potřeby z majetku státního, poněvadž duchovní byl považován za státního zaměstnance a církev za státní instituci. Náboženský fond byl zřízen v každé zemi monarchie a byl spravován zvláštní komisí za účasti katolické církve. V Čechách vznikl český a na Moravě a ve Slezsku moravskoslezský náboženský fond. Z jejich výnosu byl na konci 18. století financován vznik řady nových farností a biskupství (např. České Budějovice).

V případě náboženských fondů nebylo zcela zřejmé, zda vlastníkem majetku, který jim byl svěřen, je stát nebo církev římskokatolická. Stát byl sice zřizovatelem náboženských fondů a také vykonával správu jejich jmění, samotný vložený majetek byl svým původem církevní a katolická církev se jej nikdy nezřekla. Tato kontroverze byla vyřešena až roku 1855 konkordátem mezi Rakouským císařstvím a papežem Piem IX. Konkordát stanovil, že „majetky, z nichž pozůstává náboženský a studijní fond, jsou podle svého původu vlastnictvím církve a budou jménem církve spravovány.“

Náboženské fondy po celé 19. století zásadním způsobem dotoval stát, byť tato pomoc z veřejných zdrojů nebyla Josefem II. zamýšlena. Pro úplnost nutno dodat, že ve 20. století se systém náboženských fondů změnil, a to především po roce 1948 – náboženské fondy český a moravskoslezský byly sloučeny, fond měl převzít správu majetku po roce 1950 likvidovaných řeholních řádů a kongregací (ta spočívala především v převodech tohoto majetku na státní a socialistické organizace) a výnos fondu měl sloužit výlučně k náboženským účelům církve římskokatolické.

http://www.dejepis.com/ucebnice/josefinske-reformy-​cirkve-v-cechach-a-rakousku/