Óda na řeku

Nedávno jsem se byl projít kolem své oblíbené říčky a to co jsem tam zahlédl mi vehnalo slzy do očí. Dříve krásná malebná říčka se spoustou stromů a keřů byla nyní s naprosto holými břehy. Nechápu proč. V takovéto pustině takovéto "ohlodání" břehů snad nebylo vůbec nutné. Byl jsem z toho natolik rozladěn, že jsem si sednul na můj starý flek a napsal jakousi ódu.

Óda na řeku

Kde jsi?
Řeko má spanilá klikatá, co krajinou se lineš.
V útrobách svých života kus jsi skrývala
Jak na zemi čas tak i ty vždy zlehounka plyneš
Bohatství úlovku dobrým lidem jsi dávala

Kde jsi?
Řeko má spanilá plná drobných oblázků
Od jitřní mlhy pokrytá
Na podzim jak z pastelových obrázků
V zimě bílou barvou zakrytá

Kde jsi?
Řeko má spanilá z dávných časů
S břehy plných leknínu
Kolem jen pole z kukuřičných klasů
A stromy pod něž jsem se ukrýval do stínu

Kde jsi?
Řeko má spanilá co údolím ses drala
Bývala jsi dravá a nezkrotná
Tvou dravost ruka člověka ti vzala
Tvé nezkrotnosti pak vale dala

Kde jsi?
Řeko má spanilá s vodou hodnou křišťálu
Zpěvným ptactvem švitořícím nad hladinou
Takových nádher je dnes na zemi po málu
A těch co zbyly ubývá s každou hodinou

Kde jsi?
Řeko má spanilá už od světa počátku
Ranní roso blyštící se na rákosu
Na tebe dnes již nemám památku
Břehy tvé pokryly kupy ropného nánosu

Kde jsi?
Řeko má spanilá znovu se tě ptám
Kamže vody tvé dávné odpluly
Holé břehy podél rovného koryta
Holé břehy na kterých stojím sám

Kde jsi?
Řeko má spanilá naposledy se tě ptám
Kde jsou kukuřičné klasy
A kde zvěřiny kolem vody hlasy
Proč vodu hradí mohutné betonové masy
Kdo za tohle může? No kdo asi
Přece člověk sám