MRK.cz - stále na rybách - ryby a rybaření

MRK - Stále na rybách

Horní Vltava

11.4.2007 - Miloš Kopic

     Trochu jsem sledoval v „Otázkách“ diskusi, na téma „1. Karlovarské muškařské fórum“. Ta se ale záhy místy změnila na debatu o vltavských revírech a zejména o jejich lipanech. Záměrně tady nepoužívám termín revíry Horní Vltavy, protože podlipenské revíry jsou už jaksi mimo toto teritorium. V debatě se potom ukázalo, že celé řadě z nás leží na srdci problematika rybí obsádky v těchto bohulibých revírech, lipana pak zejména. Jak už to při podobných příležitostech bývá, názory se často diametrálně rozcházely, argumentovalo se různou znalostí povodí, založenou na četnosti návštěv apod. Bohužel osobně nikoho z diskutujících neznám, ale zcela jistě jsem se s některými u vody už potkával. Horní Vltava je moje, tak říkajíc, srdeční záležitost a v dobách, kdy vycestovat za rybami do ciziny bylo víceméně nemožné, trávil jsem na jejích březích mnoho času.

     Většina těch, kteří cítili potřebu vyjádřit se k danému tématu, uvádí jako dobu, po kterou tento nádherný kout Šumavy navštěvují, několik let. Přimělo mě to, abych také přispěl svou troškou do mlýna. Předem se omlouvám, že moje povídání bude asi působit nostalgicky, ale vzhledem k tomu, že jsem ve vltavských vodách začal lipany chytat někdy v padesátých létech minulého století, snad ani jiné být nemůže. Asi bych měl také zdůraznit, že můj příspěvek nepřinese nic objevného, jenom některým mladším kolegům může pomoci si udělat svůj úsudek, na základě mého vzpomínání, jak to s lipany na Vltavě vypadalo v dřívějších letech. krajina

     Asi neuškodí na tomto místě připomenout výrok Jana Wericha z jedné jeho knihy, kde uvádí, jak mu kdesi na břehu Berounky u Radotína vykládal starý rybář : „ Vy mladí víte prd, ale za mých mladých let, to byla ještě rybařina. Teď už to nestojí za nic.“ Werich to dával k lepšímu, jak všechny generace rybářů takto vzpomínají na minulé lovy a nic na tom nezmění žádný letopočet. Jistě se každý z nás s takovým pamětníkem někdy setkal a přiznejme si, trochu té dřívější generaci i záviděl. Otázkou ovšem je, jestli všechno k závidění vždycky bylo a jestli to také všechno bylo pravda. Rybáři jsou národ chlubílků a mnohým jejich trofejní úlovky léty stále rostou. Mnohé z nich podezírám, že skálopevně těmto narostlým mírám už i po čase věří. Mému dobrému kamarádovi takto už několik let narůstá lipan z Vltavy. Kdysi jsem prohlásil, že se možná dožiji, že bude mít těch 50 cm, i když mu při vylovení do této vysněné délky alespoň 5 cm chybělo. A to se prosím jedná o výborného muškaře, který jistě nemá zapotřebí si takto přidávat. Ale mockrát jsem byl svědkem, že i naši kolegové, do nichž by to málokdo řekl, si svoje úlovky hodně nadlepšují. A to už vůbec nemluvím o dnešních možnostech digitální fotografie.

     Ale zpět k Vltavě. Za mých mladých let mě trápily články v odborném tisku, že z lipana se stává ohrožený druh, téměř na vyhynutí. Poválečná léta s nadměrným znečišťováním většiny toků průmyslovými odpady mohla někde přivést rybí společenstva skutečně na pokraj vyhubení. Naštěstí Horní Vltava se těmto katastrofám vyhýbala, ale postihlo ji zato něco jiného. Člověk jí začal stavět do cesty hráz. V nenávratnu měly zmizet Čertovy proudy, pod hladinou rozlehlého lipenského jezera se měly ocitnout překrásné meandry Vltavy s jejich fantastickým rybím bohatstvím.

     Svého prvního lipana v životě jsem uviděl někdy v padesátých letech. V dubnové ledové vodě jsem se bosky dobrodil k druhému břehu a odtud přinesl mrtvého lipana, který se zachytil v trávách. Společně jsme s otcem prohlíželi rybu, kterou jsme dosud znali jenom z literatury. Bylo to v Horní Plané, kde tehdy otec sjednal letní byt a kam jsme následně jezdili několik let. Přehrada se měla napouštět až někdy za rok a tak mohu vzpomínat na skutečně neuvěřitelné lovy. Vymyká se možnostem tohoto mého příspěvku popsat, co všechno jsme tam při chytání ryb zažívali. Lipany jsme ještě moc chytat neuměli, teprve jsme se to učili. Pamatuji se, že pod nádražím žil v řece lipan, o jehož ulovení usilovali všichni tehdejší muškaři a pokud je mi známo, všichni neúspěšně. Patřilo k nepsaným povinnostem zkusit to a potom večer v hospodě referovat, jak je Pan lipan proškolil. To bylo chlubení, když se některému z nich podařilo přimět tohoto mohykána alespoň vyjet po mouše, aby mu stejně jako ostatním do ní vzápětí plácl ocasem.

     Vzpomínám na krásná místa v meandrech zvaných srdce Vltavy, zejména v době, kdy se znovu, po opravě výpusti, začala přehrada napouštět. To, co se zde dělo, už asi nelze nikdy a nikde zažít. Tak, jak postupovalo plnění přehrady, stojaté vody doslova vyháněly proudumilovné ryby výš a výš. Řeka tehdy byla napěchovaná rybami, mezi nimiž byly mnohakilogramové parmy, v hejnech tloušťů ti kiloví patřili mezi menší. Početná hejna kilových okounů, spousty štik všech velikostí a mezi tím početné stavy skvostných lipanů. Toto neskutečné rybí společenství, spolu se pstruhy a ostatními rybami, se postupně přesunovalo výš, do ještě proudných úseků řeky.

     Když tato překrásná místa navždy zmizela ve vodách nové přehrady, začaly pravé štikařské orgie. Ulovit za den sto štik nebyl problém. Rozlehlé jezero začalo přinášet radost spoustě rybářů, ale to už jsem se považoval za zdatného muškaře a táhlo mě to pryč od stojatých vod, nahoru, do proudů. Objevoval jsem nádherné partie řeky u Pěkné, u soutoku se Studenou Vltavou a tak jsem postupoval proti proudu, až jsem mohl prohlásit, že znám každý metr řeky až ke Kvildě. krajina2

     Nějaký čas na řece platil stejný režim jako na přehradě a bylo někdy vidět skutečné masakry ryb, zejména štik. Ale ryb jakoby neubývalo, spíše jich bylo víc a víc. Hostovací povolenky na řeku jsem potom léta jezdil kupovat do Volar k panu Sovovi. Mistr krejčovský vydával povolenky v krejčovském salónu a hezky se s ním vždy povídalo. Měl k rybám zvláštní vztah. Když jsem se ho ptával, kolikrát byl na rybách, říkal mi, že on se radši na ryby jezdí dívat. Hodně času strávil hlídáním a krmením budoucí násady v jejich odchovných rybníčcích. Dost ve mně hrklo, když jsem poprvé přijel na lipany v září a na dveřích krejčovského salónu visela cedule : „Hostovací povolenky už nejsou“. Dodnes cítím ten hřejivý pocit, když mi pan hospodář sdělil, že samozřejmě pro mne ta cedule neplatí. Asi si mě nějak oblíbil, nevím.

     Teď si dovolím jenom malou odbočku. Na jizerských revírech jsme někdy projezdili půl dne, než jsme našli organizaci ochotnou nám na podzim vydat hostovací povolenky. Jejich argumentace byla ve stylu, že si na schůzi odsouhlasili maximální počet hostovaček a ten už vyčerpali, takže litují. Pokud člověk neměl známé, bylo někdy opravdu nemožné si tam zachytat.

     Zajímavé bylo, že už tehdy měli volarští ve svém dodatku RŘ ustanovení, že lipan se smí chytat pouze na umělou mušku. Každý lipan ulovený na jinou nástrahu musel být puštěn zpět! Pokud vím, něco podobného nikde jinde nebylo. Toto ustanovení ovšem vzalo za své s přechodem na krajské hospodaření, což bylo za pár let po oněch idylických časech. Tehdy se na Vltavě scházela skvělá ekipa, zejména pražských muškařů. Místní rybáři ještě moc muškařit neuměli, teprve se s podobným chytáním seznamovali. Postupně se ale začal tlak rybářů zvyšovat, lipani začali být vychytáváni na červy a bylo po idyle. Uzený lipan je lahůdka a aby se vyplatilo roztápět udírnu, muselo se jich nachytat víc. Sám jsem takovou udírnu viděl v akci a trochu jsem zavrávoral, když jsem viděl ty řady lipanů. Ale ryb bylo stále dost. Naštěstí pro řeku se místní začali přeorientovávat stále víc a víc na Lipno a těch pár muškařů řece nedokázalo tolik ublížit. Na druhou stranu je nutné říct, že chytání CaR nebylo ještě známé a nikomu nepřipadalo nic špatného na tom, když si své tři (později čtyři) lipany od vody odnesl.

     Nářadí nebylo zdaleka na takové úrovni jako je dnes, chytalo se na Silony 0,15, mušky se většinou kupovaly a o západním zboží jsme jenom snili. To bylo obdivu, když jsem se u vody objevil s bílým laminátovým Wonderodem, koupeným na jakési výstavě, ABU Diplomatem z Pragoimpa a Platilem, poslaným kamarádem z NSR. Jistě jsem byl ve výhodě oproti rybářům, kteří neměli štěstí jako já a museli chytat na nářadí o třídu horší. Většinou se to projevovalo i na úlovcích, i když se dala tato nevýhoda zmírnit lepší znalostí vody. Tady bych si dovolil zveřejnit jedno moje „moudro“. Kdyby se mě někdo zeptal, co rozhoduje nejvíce o úspěšnosti lovu, na základě svých zkušeností bych odpověděl:„ Nejvíce rozhoduje znalost povodí, potom asi vyspělost rybáře a použité nářadí je až někde na konci tohoto pomyslného žebříčku“. Možná, že někdo bude mít jiný názor, ale já ze svého tvrzení neustoupím ani o píď. krajina3

     V té době jsem býval u Vltavy často, občas jsem zajel i pod Lipno. Zažil jsem ještě dobu, kdy dostat ve Vyšáku hostovačku nebylo vůbec jednoduché, zato lovy zde byly vskutku bohatýrské. Zejména velkých potočáků tady bylo víc, než jsem kdy před tím i potom viděl. Teď bych asi měl udělat jednu důležitou poznámku. Já sám jsem se vyučil na rybářově bibli - „Rybářském sportu“ od J.Tejčky. Později jsem uměl zpaměti Šimkovy knihy i Liškovo „Sportovní chytání“. Byl jsem prakticky samouk a v té době jsem nechytal na nic jiného, než na suchou mušku. Pouze výjimečně jsem nasazoval mokrou. To když se lipani nedali zvednout k hladině. A tak tehdy chytala drtivá většina muškařů. Až o hodně později jsme se naučili dostávat lipany i ode dna. Kolikrát jsem si říkal, mít tak dnešní znalosti a mít dnešní nymfy a bobše a bůhvíjaká jiná šidítka. Asi bychom přelstili i ty kolosy, které v té době jistě ve vodě byly, ale my o nich nevěděli, resp. jsme je jenom mohli tušit. Takových obřích lipanů, kteří se mi ukázali, bylo za ta léta jenom několik. A jestli si dobře pamatuji, žádný z nich se nezvednul víckrát, než jednou. Samozřejmě, že jsem se je pak pokoušel dostat, ale vždy to byla jenom marná námaha. Protože jsem tehdy ale měl vodu dokonale přečtenou, míval jsem úspěchy i „naslepo“. Stanoviště lipanů se příliš neměnila a tak jsem i za úplně „psích“ podmínek často dokázal vyházet pěkné ryby, o kterých jsem ovšem dobře věděl z minulých lovů.

     Lipanů jsem ve zdejších vodách nachytal (a převážně pustil) opravdu mnoho, ale musím zdůraznit, že čtyřicítka byla vždycky úspěch, který potěšil. Je pravda, že do 43 cm jsem nachytal lipanů dost, ale přes tuto hranici jsem se dostával jenom málokdy. Možná si někdo po přečtení úvodu řekne, že čekal nějaká ohromující čísla, ale jsem poctivý a nebudu přece lhát, že jsem chytal padesátky. T o mi vždycky přišlo legrační, jak většinou místní, se kterými jsem se potkal u vody, po obligátní otázce „Jak to jde?“, měli potřebu mi sdělit, že zrovna dneska nic moc, ale minulý týden chytli pětačtyřicítku. Začal jsem přemýšlet, jestli to není nějaká kampaň, že zrovna vždycky tu pětačtyřicítku, kterou jsem já tam chytil za celý život jenom jednu! A kolikrát to byli takoví strejdové, že bych se divil, kdyby vůbec něco chytli. Můj starší kolega Ř. na ně už býval tak alergický, že je vždycky seřval, co mu to vykládají za kraviny, že on jim taky nevykládá, co chytil vloni. Bývali z něj dost vyděšení, takovou reakci nečekali.

     Jednou jsem se ale potkal u vody se starším rybářem a pozorně jsem poslouchal jeho vyprávění. Sám měl největšího lipana z Vltavy 48 cm, ale věděl i o chycení jednapadesátky. Tomu lze věřit, protože šťastným lovcem měl být Valerián Roud, excelentní muškař té doby, kterého jsem tak rád pozorovával při muškaření na Berounce v Mokropsech. Zajímavé bylo, když vyprávěl, jak marně usiloval o získání povolenky na úsek Vltavy, který měl propachtovaný pan rada Tejčka. Dost přitom nadával, jak „byl dědek tehdy neoblomnej a nedal za žádnou cenu“. Svým způsobem poučné i pro dnešní dobu! Ten kolega vyprávěl, jak marně chodil okolo této vody a mlsně přitom pozoroval bohatství ryb v řece. Že by pytlačil ho ani nenapadlo, protože panu radovi „jeho“ řeku hlídal jakýsi zřízenec – už jsem zapomněl, kdo to byl.

     To mi také připomíná, že za celá ta léta mě na Vltavě RS kontrolovala 1x (ano, slovy jedenkrát!) a to ještě toho dobrého muže tenkrát vůbec nic nezajímalo, jenom můj výkaz úlovků, kam se mi zapsal. A ještě si do svého sešitku zapsal moji „dušičku“ a už uháněl za mým kamarádem, kterého tam zahlídnul. Nevím, kolik kontrol musel vykázat, aby dostal zadarmo od své organizace povolenku, ale zato vím, že takto nastavený režim kontroly je akorát tak na dvě věci! krajina4

     Nejlepší stavy lipanů tehdy byly asi na přelomu 70. a 80. let. Na podzim jsem mohl počítat, že každý den nějakou „čtyřicítku“ chytnu. Někdy víc, někdy to možná mohla být honička, ale tehdy i lipani, plus minus 38 cm, byly nádherné ryby a poskytovaly nám při suchařině skvělé zážitky. Zejména když se rojily olivky, kterých plavávaly úplné koberce a lipani se futrovali na dlouhou zimu. Ryby byly nádherně urostlé, ve hřbetě náležitě vysoké. Čtyřicítka mlíčák měl nádherné rudohnědé zbarvení, břicho bylo celé černé. Při zdolávání takového většího fešáka mě někdy až bolela ruka, než se poddal. Zejména zdolávání bylo napínavé, pokud se podařilo zaseknout takového lipana na hlubším proudu.

     Časem jsem ale nabyl dojmu, že se věci daly do pohybu k horšímu. Proto jsme zkoušeli chytat i na jiných řekách JČ. Některé úseky Volyňky byly doslova „přelipanovány“. Jenomže ouha! Drtivá ryb byla ve velikosti tehdejší míry – 27 cm! Větší rybu, aby pohledal! Na Blanici se dali chytit i velcí lipani, ale zážitek z jejich lovu nikdy nebyl takový, jako z Vltavy.

     Nemám dostatek informací, abych to mohl tvrdit, ale myslím si, že líhně produkující násadu lipana získávaly generační rybu právě z těchto řek šumavského podhůří. A tady je možná důvod, proč se na Vltavě začali objevovat lipani, kteří vzhledem spíše připomínali bílou rybu. Asi i jejich vyšší mortalita mohla zapříčinit, že jsme najednou zjišťovali, že v řece postrádáme obvyklé stavy starších ročníků. Domnívám se, že tak jako se dnešní lesníci snaží obnovit smrkové porosty na Šumavě výsadbou malých smrčků vypěstovaných ze semen pár zbývajících původních šumavských velikánů, adaptovaných na zdejší klimatické podmínky, tak by se asi mělo začít s vysazováním lipánků, potomků původních adaptovaných vltavských lipanů. Otázka ale je, jak a kde takovou kvalitní násadu vzít? Ono už získávání matečných ryb za vysokých jarních průtoků nebude nijak snadné. Hlavně z jakých revírů takové ryby vzít? Nádherné matečné ryby bývalo možné získávat ve Vltavě pod Lipnem, ale s rozvojem nových metod chytání „bagrem“ a „české“ nymfy, bylo toto bohatství doslova vypleněno. O tom bylo možné se dočíst i na stránkách Rybářství, kde se někteří „borci“ předháněli v údajích o počtech odnesených lipanů za rok. A že opravdu netroškařili svědčí jejich statistiky. Sto a více lipanů přes 40 cm - každý rok! Co s nimi, proboha, mohli tito lidé dělat?

     Na Horní Vltavě jsem „bagrem“ chytat nikoho neviděl. Ale na celkovém úbytku se určitě i tady podepsaly nové metody chytání, spolu se superpevnými slabými vlasci. Zejména to přispělo právě k drastickému snížení stavu generačních ryb. Nezbývá mi, než dát za pravdu M. Zemanovi, když začal tvrdit, že nymfování zapříčiní odrybnění většiny našich řek. Jistě by stálo za úvahu, zda by se nepodařilo, alespoň v některých úsecích revírů, dosáhnout omezení těchto technik. V cizině jsou prý taková omezení běžná. Někde se nesmí muškařit proti proudu, jinde se smí chytat pouze se suchou muškou atd. krajina5

     Svojí měrou si, alespoň podle mého soudu, přisazuje i závodní chytání. Stále více, zejména mladých muškařů, se věnuje tomuto způsobu rybolovu. Už to není jenom 1.liga, ale i několik dalších soutěží. Nejen silná koncentrace rybářů při závodech vykoná své, ale oni musí i stále trénovat. Takový tlak na exponované úseky řek nemůže přinést nic dobrého. Bohužel dnes ve světě má tento trend zelenou, organizátoři mezinárodních závodů se je snaží uspořádat v těch nejkrásnějších partiích řek. Sbírají potom pochvaly od cizinců a očekávají pak od nich určitou reciprocitu při vlastních výjezdech do zahraničí. Nejsem žádným zarytým odpůrcem závodění v chytání ryb, ale také nikdy nebudu jeho příznivcem. Ona už jeho podstata se mi moc nezamlouvá. Seriozními výzkumy už bylo dokázáno, že i při maximální pečlivosti a ohleduplnosti k úlovku, jistá část postižených ryb zahyne. Pokud tomu tak je, představme si kolika chyceným rybám při závodech, se takové péče a ohleduplnosti opravdu dostane? Nedávno jsem shlédl ukázku videa z mistrovství juniorů ve Vyšáku. Někdy bylo k pláči vidět, jak mladým závodníkům létali pstruzi vysoko nad hlavu, kde je elegantně chytili v letu do obřího podběráku. Spíše mi to připomínalo chytání motýlů. A takových výjevů tam bylo víc. Žádné souznění s přírodou, žádná úcta k úlovku, jenom spěch, aby se v časovém limitu nachytalo co nejvíce ryb. Místo blahodárného zklidnění, odpočinku od každodenního shonu, jenom stres z krátícího se času.

     Dříve se na vltavských revírech běžně praktikoval lov na mrtvou rybku, zde převážně střevli. Asi nebyla nikdy spolehlivější nástraha na větší pstruhy. Vltava i se svými přítoky byla plná těchto zajímavých rybek a potočáci toho také náležitě využívali. Také toho náležitě využívali místní specialisté na tento lov. Na vlastní oči jsem měl možnost vidět, jak nesmírně účinné to bylo. Co velkých pstruhů bylo takto„vytěženo“! A mezi nimi byli exempláře, o kterých si muškaři většinou mohli nechat jenom zdát. Později pstruhů dost ubylo, bylo však zajímavé, že i střevle prakticky zmizela. Nepomohlo ani její chránění. Co zapříčinilo její tak drastický úbytek? To je spíše otázka pro odborníky z oboru ichtyologie. Můj skromný názor je, že v posledních dekádách se dost změnil chemismus vody. Pominu-li nevhodné meliorační zásahy, zapříčiňující splachy ze zemědělských pozemků a další s tím související faktory, myslím, že do vod se dostává mnohem více chemie i z domácností. Rostoucí zástavba podél řek, budování kanalizací (v lepším případě zaústěných do čističek), budování asfaltových ploch atd. ČOV si většinou poradí s organickým znečištěním, ale proti fosfátům z myček, praček a jiným chemickým látkám, bude asi neúčinná. A to zdaleka ne všechny odpady procházejí těmito ČOV. Velmi zajímavé bylo poslouchat na toto téma pana Řezníčka, na slovo vzatého odborníka v chovu ryb v Bečově. V posledních létech se potýkal s obrovským úbytkem lipana. A to i v v úsecích, kde se vůbec nechytalo! Pro fungování líhně a odchovných rybníčků byla čistota přítoku prioritní podmínkou. Čistota vody se po vybudování řady ČOV postupně dost zlepšila, ale paradoxně jako by přestávala vyhovovat rybám v řece. Dost ho to trápilo, stále měřil pH, nechával dělat chemické rozbory vody a pomalu se smiřoval s tím, že se podmínky pro úspěšný chov lososovitých ryb už nikdy nevrátí do dřívějšího stavu. Je to hrozné pomyšlení, ale že by přece jenom něco bylo na tvrzení, že lépe se daří lososovitým rybám ve „špinavé“ vodě!?

     V dřívější době mezi vodáky patřilo k dobrému tónu jednou ročně si sjet Vltavu. Sjíždění obvykle začínalo v Lenoře, ale za příznivého vodního stavu i z H.Vltavice. Většinou se lodě poslaly po železnici a sjíždění do N.Pece bylo obvykle rozvrženo na několik dní. Sice vodáci vždycky trochu rybářům vadili, ale lodí nebylo až tak mnoho a dalo se hovořit o určitém soužití. Bývalo samozřejmostí, že projíždějící vodáci rybáře i pozdravili. To jaksi patřilo ke slušnosti vodáctva. Jednu dobu byla i zajímavá móda, když dámy „na háčku“ většinou volily úbor „nahoře bez“, což nám jaksi vynahrazovalo možnou újmu způsobenou poplašením ryb. Vzpomínám, jak jsem jednou přistihl již zmiňovaného kolegu Ř., jak shrben přebíhá krátký břehový úsek mezi dvěma zatáčkami pod Chlumem, aby si jeden zvlášť vyvedený objekt prohlédl zblízka ještě jednou.

     V devadesátých létech se ale změnilo sjíždění řeky v davové šílenství. Je asi nošením dříví do lesa popisovat, co se zde děje. Každý z nás si zde svoje jistě užil. Nejprve jsem úplně přestal jezdit do Vyšáku. Poté, co mě tam několikrát nabrala ožralá hovada na raftech, zanevřel jsem a znechucen jsem tam přestal jezdit úplně. Bohužel situace pod Lenorou není o moc lepší. Naopak je někdy ještě horší, protože hordy bezohledných „takyvodáků“ prohamtávají za nízkého stavu zatravněné mělčiny a o jejich řádění svědčí trsy vytrhaných porostů, plujících po proudu. Někdy vodu zakalili tak, že se lipani celý den vůbec nezvedali k hladině. Nic nepomohlo posouvat termíny chytání víc a víc později. Jezdí až do zámrzu. Tragédie také je, že řeku dokáží sjet i několikrát za den, protože místní podnikatelé je vleky přepraví zpět do Lenory a tak za den projede řekou mnoho set různých plavidel, třeba i lodi na způsob Matyldy nevyjímaje! A že se převážně jedná o lidi nemající o skutečném vodáctví ani potuchy, asi víme všichni. Nakonec jsem to pro sebe vyřešil tak, že prostě chodím tam, kde vodáci nejsou. Je to škoda, ale zase mám klid. A ten je pro mne důležitý, úlovek se v takovém krásném prostředí stává stále míň prioritní.

     A jsme v novém miléniu. Vysokou ostřicí porostlé břehy Vltavy, plné záludných děr nikdy nepřitahovaly davy pohodlných rybářů. Ubytovacích možností v blízkosti nebylo nikdy mnoho, tak se stávalo, že dokonce ani o víkendu jsem nepotkal rybáře. Výstavba v Dobré (Němeček a další) však umožnila i početným skupinám rybářů poměrně pohodlný přístup k těm nejkrásnějším místům. Říkám na rovinu, není mi to zvlášť milé, ale člověk nemůže být takový sobec a chtít tu nádheru jenom pro sebe. Poslední dobou je nás tam najednou prostě nějak víc. Mělo by být pravidlem se o vodu slušně podělit, samozřejmostí by mělo být nepředbíhání se, prostě respektovat kolegy, kteří byli u vody dříve. Nejlépe funguje přátelská dohoda.

     Když jsem četl, kolikrát za sezónu někteří kolegové „moje“ lipany přijedou poškádlit, skoro se teď ostýchám tady něco popisovat. Jsem šťastný, že mi osud dopřál dožít se možností zachytat si ryby v daleké cizině, konkrétně třeba v Mongolsku, ale na druhé straně mi to ubírá čas, který jsem byl zvyklý trávit na Horní Vltavě. Pár dní na podzim ale na Vltavě strávím každý rok a tak si přece jenom dovolím popsat, jak současnou situaci s lipany vidím já. ryba

     Před zavedením míry lipana na 35 cm jsem měl dojem, že velkých lipanů ubylo nejvíc, co pamatuji. Potom se zdálo, že se začíná blýskat na lepší časy. Dalo se chytit hodně ryb okolo této nové míry. To dávalo příslib do dalších let, ale nakonec se ukázalo, že se to v úlovcích moc neprojevilo, i když právě tehdy se mi zde podařilo chytit svého největšího lipana.

     Po zvýšení míry na 40 cm bych řekl, že to byl krok správným směrem. V loňském roce se už chytalo poměrně dost pěkných ryb, určitě víc, než před pár léty. Není to jenom můj názor, ale řekli mi to i lidé, kteří tam dnes chytají častěji, než já. Domnívám se, že se můžeme těšit na letošní rok. Jenom mě trochu mrazí, že tato nová, zlepšená situace má i svá negativa. Co si myslet třeba o komerčních nájezdech cizinců? Ve skupině deseti cizích muškařů se dá předpokládat, že se vyskytne pár jedinců, kteří bez vztahu k cizí vodě, zmasí dost ryb.Ujištění, že se jedná o sportovce, mě nijak neuklidňuje. Zažil jsem takového cizího sportovce a trpce jsem potom litoval, že jsem mu bezelstně poskytnul patřičné „know how“. S každým chyceným lipanem běhal k autu pochlubit se manželce. Bohužel zpátky už přicházel naprázdno. Pokud má někdo smůlu a navštíví vodu těsně po takovém nájezdu, potom zkušenosti z takového lovu mohou být dost zkreslené a dost těžko z nich dělat nějaké závěry. Stejně tak se mi jako nevhodné zdají být ve zdejší lokalitě ostatní masové akce. Vyhrne-li se najednou k vodě spousta lidí, je po klidu a může to jiným kolegům přinejmenším vadit. Návštěva takového revíru by měla být pro každého muškaře tak trochu svátkem. Pořádání zájezdů, podobných manifestacím, by se měly odehrávat na jiných, spíše větších řekách, které takový nápor spíše zvládnou.

     Často je argumentováno chytáním „No kill“.Není to tak dlouho, co jsem v neděli navečer opustil své dva kamarády a ti se večer ubytovali u Němečka, odkud zrovna odjížděla větší parta muškařů. Na dotaz, co mohou dostat k večeři, přátelům byli nabídnuti pečení lipani. A skutečně jim, snad ještě Imre, naservíroval dva lipany. Pikantní na tom bylo, že se podle líčení mých kamarádů jednalo o obry, jaké oni za celý rok ani nezahlédli. Co to však mohlo být za rybáře, kteří za cenu pochlubení se trofejním úlovkem, takovou rybu zabili a nakonec ji nechali v hospodě? Nevím kdo to byl, nepátral jsem po tom, ale pro takového rybáře mám jenom opovržení. Ty ryby už nikomu radost udělat nemohly. Byly prostě sežrány a tentokrát za to nemohly vydry ani černí ptáci. Možná, že ten náš kolega, který je majznul po hlavě, je chytil na mušku bez protihrotu, ale už neměl v sobě tolik síly, aby odolával případným pochybám svých kamarádů o velikosti těch obrů. Tak možná posloužily jako důkaz pro pochlubení se svým uměním! Tady je to určitě o svědomí každého jednotlivce. Možná, že tento člověk nyní žehrá na špatný stav lipanů a ani si neuvědomí, že tito lipani mohli zplodit hodnotné potomstvo a neobstojí ani námitka, že na jaře by s největší pravděpodobností stejně zahynuli. Ano, asi by zahynuli, ale až po splnění své reprodukční povinnosti.

     Smutné také je, že se někteří kolegové neudrží a vezmou si i ryby, které nedosáhly míry 40 cm. Souvisí to nejen s jejich slabší morálkou, ale asi hlavním faktorem zde bude pocit nepostižitelnosti. Vždyť spíše se zde rybář potká s velmi plachou vydrou, než s kontrolou RS.

     Možná, že už pomalu nazrává čas začít s akcemi na podporu požadavku o vyčlenění revíru, nebo spíše jeho části, do režimu CaR. Líbila by se mi i formulka o zákazu nošení košíků, ruksaků apod. Sice bych v takovém případu musel vyřešit způsob nošení občerstvení, ale snad by se mi ta plechovka piva někam vešla.

Autor: Miloš Kopic - ®

Diskuse k článku (66 reakcí)

Přečteno: 20 451x
Průměrná známka: 1.21

Související články

Pstruh obecný na našich revírech před čtyřiceti roky a dnes

Nahlédnutí do statistik úlovků potočáků.

Setkání s fenoménem pstruhových vod

Vždyť je obecně známo, že stokrát nic umořilo osla. Dnes jsem se přesvědčil, že řeka se dá umořit také.

Svěží vítr ze severu

Nemám sebemenší představu, kolik je v Žatci muškařů, ani kolik jich chodí v zimě na ryby, jisté však je, že místní neviděli přespolní rádi.

Oznámení - muškaření
Vložit oznámení

Na toto místo můžete sami vložit své oznámení ostatním čtenářům MRKu.

Kalendář akcí - muškaření
Seznam závodů
Výsledky závodů
Všechny výsledky
Akční nabídky
Všechny slevy a akce
akce, rybareniVánoční akce Pinewood

Velká vánoční akce na všechny produkty švédské firmy Pinewood bundy, kalhoty, termoprádla, pláštěnky a jiné.


akce, rybareniLehátko Giants Fishing Specialist Plus 8Leg Bedchair

Za 2 899 Kč s DPH.
Výborné lehátko na osmi nohách od firmy Gisnts Fishing, které ocení ti nejnáročnější rybáři.


Doporučujeme cestovku
Rubrika Cestovky
Mořský Rybolov Mořský Rybolov

Mořský rybolov na kanárských ostrovech. Spojte letní dovolenou s lovem MARLINU, obřích tuňáků a rejnoků! Sezóna po celý rok. Ryby až 500kg!...