Elektrizující rybolov

- osprey

Předem se omlouvám všem, kdo očekávají pod tímto titulkem návod na prožití nových neotřepaných a vzrušujících zážitků někde u vody. Jak zjistíte, ten název je dvojsmyslný, a chcete-li zjistit, oč běží, zkuste číst dál. Na vlastní nebezpečí.
Každoročně v zimě zaměřuji své úsilí na lov tloušťů. Mám tuto rybu v oblibě celoročně, ale v chladném ročním období neznám nic, co by mě přitahovalo tolik jako perspektiva ulovení půlmetrového krasavce s tlamou jako vrata, modročernou ocasní ploutví a červenou parádou na spodku těla.
Lovím na plavanou a prohledávám dlouhé úseky řek a říček v opakované snaze splnit si svůj sen. Začnu někdy v lednu a probrodím se křovím, trávou a někdy i sněhem až do půlky března, kdy začne být řeka hájená a moje klasické zimní chytání se spoustou naběhaných kilometrů stejně začne ztrácet na půvabu a je lepší přejít k usedlejším způsobům lovu. Těsně předtím, než na řece nastanou tři měsíce relativního klidu, loučím se se zimní sezónou nějakou větší akcí. Letos byla docela zajímavá, a tak jsem se rozhodl o své zážitky podělit.

Vystoupil jsem z vlaku a vyrazil směrem, kde se řeka pod malým městečkem ztrácí v moři křoví a trávy, odkud jsem se hodlal vynořit někdy k večeru přeplněn zážitky tak, aby mi to vystačilo alespoň do pstruhového zahájení. Sluníčko svítilo ostrým odbarveným světlem, které mi nikdy moc úspěchů nepřineslo, a foukalo. Ne moc, ale zase to stačilo na to, abych si dělal starosti, jak na své poslední zimní výpravě dopadnu. Na druhou stranu bylo ale už několik dnů teplé a vyrovnané počasí a to mi dávalo naději, že to nebude zas až tak zlé. Bohužel bylo. Alespoň ze začátku.
Po první hodině jsem si povodil tři rybičky kolem 25 centimetrů a začal mít dojem, že hlavním plusem dnešní výpravy zřejmě bude jen mnohahodinový pobyt na čerstvém vzduchu. Zkoušel jsem prochytávat nejrůznější stanoviště, měnil jsem tradiční kostku lisované housky za kousky drůbežího salámu (což je mimochodem docela obstojná zimní nástraha na tlouště a navíc se shání rozhodně líp než doporučovaná drůbeží střívka), ale všechno marně.
V těžkém zadumání jsem došel k pěknému úplavu, nad nímž tiše bzučely dráty vysokého napětí. Nevěnoval jsem jim pozornost. Svazky tlustých lan visely pořádný kus nad mojí hlavou a čtyřmetrový dělený uhlíkový prut v mé ruce byl příliš krátký na to, aby se k nim přiblížil na nebezpečnou vzdálenost. V tůni samozřejmě ani drb a tak jsem znovu zkoušel vyměnit nástrahu. Opřel jsem si prut o levé předloktí a než jsem v kapse našátral pytlík s pamlsky pro své šupinaté přátele, uvědomil jsem si, že při každém pohybu mě projede rukou elektrický impuls. Zaklonil jsem se, abych se podíval na dráty nad sebou , špička prutu se zvedla do výše a… Dostal jsem kopanec, až se mi protočily panenky. Překvapilo mě to víc než dost. Sklonil jsem prut do vodorovné polohy, uchopil ho jen za korkovou rukojeť, znovu ho vztyčil a vydal tak napospas silnému elektrickému poli. Korek nekorek, rukou mi zazmítala série výbojů. Nic, co by člověk nevydržel, ale začal jsem mít z toho neviditelného čehosi kolem sebe respekt. Nakonec jsem na chvíli zapomněl na ryby a věnoval několik minut fyzikálním pokusům. Jejich závěrem bylo, že se v mém prutu nemůže indukovat takové napětí, abych utrpěl nějakou újmu, ale na pořádné klepnutí přes prsty to víc než stačí. Nechal jsem vedení na pokoji a pokračoval v přemlouvání obyvatel vodního světa k záběru. Po další hodině jsem se dočkal. Podařilo se mi splavit nástrahu do pěkné tišinky před potopeným křovím a protože jsem tomuto místu skutečně důvěřoval, chvíli jsem ji tam podržel. Záhy mi začalo opatrné pohupování splávku hlásit zájem ryby. S ohledem na masitou nástrahu a velmi zdrženlivé chování jsem si tipnul, že konečně možná zapřáhnu pěkného tlouště. Pohupování ustalo. Chvilka napjatého očekávání a splávek se po dvou ostrých drbancích vydává na svou podvodní pouť. Na záseku není co zkazit a těžké zacukání na druhém konci šňůry mě naplňuje nadějí. Ryba má asi kilo a po krátkém boji se můžu pokochat pohledem na její dokonale tvarované tělo.
Letmé změření ukáže 44 cm a moje nálada stoupá o pár stupínků výš. Jak se ukáže, budu to potřebovat. Příští hodinu chytím jen dvě tlouští děti a navíc opakovaně trhám. Řeka se zklidňuje, začíná tu vzdutí nedalekého jezu. Tenhle přechod proudící a klidné vody mají tloušti rádi. Teoreticky tu musí být spousta ryb včetně velkých. Co nám ukáže praxe?
Vybírám dlouhý úzký pruh klidné vody podél svého břehu. Kousek salámu se tu dlouho neohřeje a stane se obětí roztomilého tlouštíka kolem 30 cm. Zkusím teď pro změnu housku, protože od rána se nemůžu rozhodnout, která z mých nástrah je úspěšnější. Vždycky ta aktuálně úspěšná napříště zklame a smůlu přeruší až nasazení té druhé. Divný den…
Nicméně moje houska s asi půldruhametrovým ponorem odplouvá a já ji s odstupem asi 15 m následuji. Zastavím se až u ústí malého slepého ramene, které bych normálně asi v holínkách přebrodil, ale teď je trochu vyšší voda a je tu nějakých šedesát centimetrů. Přemítám, jestli budu muset rameno obejít a koutkem oka sleduji svůj splávek jak mizí za vrbovým keřem. Pak zmizí na druhou, protože se zároveň potopí a já trochu nešikovně zasekávám jeden z exemplářů, kvůli kterým tyhle toulky podnikám. Mohutné zavlnění, ryba se chce vrhnout po proudu, ale to jí nedovolím, takže se jediným plynulým obratem stočí zpátky a s přehledem proletí větvemi vrby.
Tam uvázne a já očekávám jeden z nejodpornějších zvuků jaké znám: suché lupnutí přetrženého vlasce. Nic takového se ovšem nestane, větve se kymácejí, ale šňůra drží. Dál na nic nečekám. Shazuji boty a tolik oblečení, abych přebrodil ústí ramene a bez ohledu na roční dobu přejdu těch pár metrů. Vystupuji na břeh a mířím k vrbě. Tloušť protáhl větvemi příliš velký kus vlasce a ten spolu s větvemi pruží natolik, že se ryba nedokáže utrhnout. Po chvíli snažení ho vyháním z křoví na volnou vodu. Za chvíli se můžu přesvědčit, že jde o abnormálně urostlou rybu o délce 46 cm. Chvíli zvažuji, co s ním. Při pohledu na terén kolem zamítám fotografování, při pohledu na krásnou rybu potlačuji i masařské pudy. Jednu rybu bych si dnes rád vzal, ale tahle to nebude.
Když už jsem mokrý, přenáším si věci a dávám se do pořádku. Dál už je klidná voda nadjezí a tady už bude jen nějaký tlouští stařešina anebo jiné bílé ryby. S myšlenkou na toho stařešinu pokračuji v chytání. Stařešina se nedostavuje, ale sem tam táhnu pěkného cejnka, plotici nebo perlína. To mě baví a tak postupuji jen zvolna a vychutnávám si každý záběr.
Znovu přicházím k drátům. Řeka tu dělá oblouk a vedení ji překračuje na dvou místech. Dráty tu visí níž než prve a až ke mně doléhá tiché praskání tisíců voltů. No, asi přestanu a podejdu to. Jenže zrovna mi ťukla… a tak nechávám splávek plavat dál. Po chvilce nové poťukání a splávek se stápí. Bezprostředně po záseku mi padá víc než pěkná ryba. Nechávám splávek, aby proplul dotyčné místo znovu. Lehce ho přibržďuji a snažím se ho udržet v optimální vzdálenosti od břehu. A dostávám druhý záběr. Ťuk. Je tam. Bzííííííí… Takže kapřík. Není to úplný mrňous, míru asi má a valí si to po proudu dolů. Na rozdíl od tloušťů ho neotočím a tak protože je kolem břehů dost trávy, musím za ním. Pod dráty.
Příliš pozdě skláním prut a proud mi cuká rukou až po loket. Snažím se držet špičku dole, ale nový výpad kapra směrem ke mně spustí léty trénovaný reflex. Zvedám prut a následuje další nepříjemné klepnutí přes prsty. Rvu rybu vší silou, kterou mi dvanáctka na návazci dovolí, pryč z dosahu elektrického pole. Kapr přece jen není žádný obr a tak se závěr zdolávání odehrává bez elektroléčby. Úlovek si beru, je to klasická násadová ryba něco přes čtyřicet, podobné tu každoročně vysazujeme a jeden kapřík po jaru potěší víc než kdykoli jindy. Vzít stejného tlouště je větší škoda. Nového kapra vysadíme za pár měsíců, říční ryby rostou do stejné velikosti řadu let. Do večera chytám ještě řadu menších ryb a domů se vracím celkem spokojen. Už se těším na další předjaří a nové toulky kolem probouzejících se řek. A díky svému zážitku vím jedno. Až jednou ponesu pod dráty vysokého napětí opravdu dlouhý uhlíkový prut, budu ho držet velmi vodorovně. Pro jistotu.

Autor: osprey - ®

Přečteno: 3 584x
Průměrná známka: 1.31

NKde vydry dávají dobré ráno

K setkání tváří v tvář dochází většinou za soumraku, potíž je jen v tom, že vydra obvykle ví o přítomnosti člověka mnohem dřív a tak výsledkem většiny střetů s vodní šelmou je jen pohled na kolo rozplývající se na hladině v blízkosti břehu.

NNorek americký a já rybář český

Norek si dal ještě jedno kolečko po místnosti, při kterém zjistil, že botník mu pořád blokuje ten otravný pán, tak gumovku přeskočil a vyběhl zpět na denní světlo.

NRybářské toulky

Bič jsem držel oběma rukama a snažil se rybu přitáhnout. Ta se ale bránila velice chrabře.