Kde vydry dávají dobré ráno

8.2.2006 - osprey

      Představte si mlhavé zimní jitro slibující vlhký podmračený den s teplotami lehce nad nulou. Vlahý vzduch slibuje brzký příchod jara, rozbředlý sníh se propadá pod podrážkami těžkých bot a řekou hladce plyne tmavá průzračná voda, v níž se zrcadlí bezlisté větve stromů…
      Je nemožné udržet mě v takové chvíli doma. Dnů jako tento nebývá za zimu mnoho a jsou přímo stvořené k tomu, abych se pokusil přelstít některého z velkých tloušťů, kteří s blížícím se jarem začínají jevit zájem o potravu a po dlouhém zimním půstu jsou ochotni přehlédnout tenké průsvitné vlákno směřující od lákavého sousta kamsi k hladině. Přesto ani tak nejsou snadným úlovkem. A pokud jste na daném místě ten den už druhým lovcem, je pravděpodobnost záběru velké opatrné ryby ještě nižší. Nechci si tady stěžovat na nějaké davy rybářů, které by mi snad nedovolily prožít zimní vycházku v klidu a samotě, ale pořád ještě je tu ona.
      Ona je u vody pořád. Potkáváme se jen výjimečně, já jsem vyznavač denního světla, zatímco ona dává přednost šeru a temnotě. A tak znám hlavně její stopy - otisky širokých tlapek a rýhu po dlouhém silném ocase, v hlubokém sněhu pak doslova koryto vyhrnuté štíhlým válcovitým tělem. Stopy kopírují tok řeky, přibližují se a vzdalují, občas mizí ve vodě, aby se po chvíli znovu vynořily a vedou stále dál a dál. Můžu sledovat, jak rychle míjejí úseky, kde ani já nenahodím svůj splávek a naopak se přibližují k vodě v místech, kde sám nahlížím do průzračné hlubiny, zda by tu nestálo za to zkusit štěstí.
      Pokud stopa náhle zatočí a ztratí se v řece, nezbude mi většinou než pokývat hlavou. Její majitelka se opravdu vyzná. Většinu mých oblíbených míst navštěvuje častěji než já sám a některá nová mi dokonce ukázala. Evidentně má s rybařinou široké zkušenosti a zná svou řeku možná lépe než kterýkoli rybář, i když my lidé žijeme dlouho a máme slušnou paměť podpořenou stránkami poznámkového bloku a stovkami digitálních fotografií…

      Jistě jste poznali, že je řeč o jedné z našich nejkrásnějších šelem – vydře říční. Pro rybáře představuje symbol umění lovit ryby, úchvatné stvoření žijící v těsném sepjetí s vodním živlem, ale také nepříjemného konkurenta.
      Pro mě je vydra bytostí, s níž sdílím životní prostor a ačkoli k setkáním dochází naprosto ojediněle, otiskujeme své stopy na stejných písčinách a v tomtéž blátě, brodíme se stejnými závějemi a lovíme na stejných místech. Vím, že se jedná o řadu vyder, které navíc v průběhu let přicházejí, odcházejí, rodí se a umírají. O některých jsem se dozvěděl i pár intimností. Kdykoli ale najdu typické otisky tlapek, pomyslím si prostě – vydra. A tak mi všechny ty vousaté šelmy splývají do jediné bytosti, která je pro mě ztělesněním vydřího druhu.
      Je těžké popsat můj vztah k vydře. Rozhodně není bezmezně kladný. Ani jeden z nás není štěstím bez sebe z toho druhého, ale respektujeme se. Já se zájmem prohlížím zbytky vydřích úlovků a trousím na adresu těchto šelem jedovaté poznámky kdykoli zjistím, že mé oblíbené místečko je chudší o další pěknou rybu. Co si myslí o mé přítomnosti ve svém lovišti samotné vydry, se mi zjistit nepodařilo - žádná mi to zatím do očí říct nepřišla. Ale za mými zády si ze mě mnoho nedělají.

      Pro ty z vás, kterým nejde jen o popisy rybářských technik a zážitky spojené s lovem ryb, pro ty, kdo se dokáží i rozhlédnout kolem sebe a potěšit věcmi, které k pořádné vodě neodmyslitelně patří, teď přináším pohled do míst, kde vydry dávají dobré ráno. Ti ostatní mohou zjistit, co to pro rybáře obnáší, loví – li na revíru obývaném touto šelmou.

      Vydru si lidé často pletou s ostatními většími vodními savci – norkem, ondatrou, nutrií nebo bobrem. Na souši je dobrým vodítkem velikost a dlouhý kůlovitý ocas. Včetně něj mívá vydra běžně přes metr a velikostí připomíná zhruba jezevčíka. Ve vodě prozradí vydru neobyčejně ladné pohyby. Zatímco většina ostatních zmiňovaných zvířat plave většinou hrabavými pohyby končetin a vlněním ocasu, vlní vydra celým tělem a klouže vodou jako živá střela.
      Hlavní dobou aktivity vyder je soumrak a noc. Tehdy se vydávají na obhlídku svého teritoria, cestují dílem vodou a dílem po souši a cestou samozřejmě loví. Viděl jsem aktivně lovící vydry jen jednou (ještě o tom bude řeč) a musím říct, že je to úžasná podívaná. Dlouhá štíhlá těla se míhají vodou, mizí a zase se objevují, řeku škrtají pruhy bublin a celé to připomíná nějaký zvláštní druh moderního tance, u kterého co chvíli koukáte, kam se poděli účinkující. Pokud to mohu posoudit, velmi častá strategie lovu bývá nahánění ryb proti břehu nebo jiným překážkám. Ve chvíli, kdy pronásledovaná ryba nemůže pokračovat v útěku vpřed a je nucena zahnout do strany, má vydra podstatně vyšší šanci ji ulovit. Na místech, kde vydry pravidelně loví, se nakonec ryby naučí nedat se jen tak chytit, ale čerstvě vysazení kapři nebo ryby, které se s vydrou setkaly poprvé, jsou snadnou obětí. Vydra pak v některých chvílích loví doslova pro zábavu a těla úlovků nechává válet různě kolem vody. Když se v devadesátých letech po dlouhé době objevily na Otavě vydry a usadily se na zimu v úseku, kde se nacházelo zimoviště parem, zakopával jsem o sotva načatá těla nádherných šedesáticentimetrových ryb každou chvíli. Zima po povodni roku 2002 byla naopak pro vydry velmi krušná a jediné, co zbývalo po jejich úlovcích, byla sem tam nějaká šupina. Za celou zimu jsem neobjevil jediný úlovek, ze kterého by zbylo byť jen o málo víc.
      Úlovkem vydry se stávají ryby prakticky jakékoli velikosti od 15 cm možná až do metru. Alespoň jsem slyšel od očitých svědků o štikách 105 a 110 cm vytažených na břeh řeky a částečně sežraných pravděpodobně právě vydrou. Sám jsem viděl čerstvé pozůstatky kapra, jemuž do 70 cm chybělo jen málo a zbytky dalších kaprů, velkých tloušťů, štik, amura, candáta i bolena – vše kolem 50 cm, někdy i víc.

      V praxi má ale většina vydřích úlovků délku 15 – 40 cm a po těch menších v podstatě není možné najít žádné stopy, protože s mnohými se čtyřnohá lovkyně ani neobtěžuje na břeh. Podíl velkých hospodářsky cenných ryb v potravě vydry ale nemusí být bezvýznamný. Jde o to na základě čeho postavíte statistický rozbor vydří potravy. Početně samozřejmě tvoří přes 90 % vydřích úlovků sportovně málo atraktivní ryby menších velikostí, hmotnostně už bude statistika vycházet poněkud jinak, protože úlovek 2 – 3 kg těžké ryby zkrátka má svou váhu a to ve všech smyslech toho slova.
      Z pohledu poškozování obsádek sportovních revírů nadělá vydra největší škody v zimě. Zimující kapry dovede lovit opravdu s přehledem a velké exempláře bílé ryby také skončí v jejích čelistech spíše v chladnější části roku. Pamatuji si úsek, kde jeden rok zimovala vydří rodinka a dalo se tu v úseku dlouhém asi čtvrt kilometru šlapat z jedné hromádky rybích šupin na druhou. Jindy jsem koncem zimy asi na 200 m břehu napočítal šupiny 23 kaprů.
      V létě se část vydří populace přesouvá na chovné rybníky, kde má více potravy i klidu .Kromě toho jsou ryby přece jen čilejší než v zimě a nejsou shromážděny na zimovištích. Je těžší je chytit (hlavně ty větší) a vousatá šelma se pak asi zaměří na nejhojnější kořist, což je zejména všudypřítomná bílá ryba. Možná se v zimě pokouší o větší úlovky i proto, aby zbytečně neprodlužovala svůj pobyt ve vodě. Nevím. V létě je ale skutečně mnohem těžší najít zbytky velkých úlovků a tak mám dojem, že vydra tou dobou asi upřednostňuje menší ryby a snad i získává část potravy na souši. Tohle je ale už záležitost pro odborníky.
      Nehodlám vydru za její způsob obživy zatracovat, existují mezi námi jedinci, kteří dovedou napáchat větší paseku. Jenom bych se rád dočkal doby, kdy bude stát ochoten přispět na škody, které vydry na obsádce tekoucích revírů evidentně působí. Současná praxe složitého prokazování škod prakticky neumožňuje provozovatelům sportovních revírů získat náhradu za škody způsobené vydrami na tekoucích vodách. Přitom v reálu by stačilo prokázat přítomnost vydry na revíru – a v tomto ohledu mají orgány ochrany přírody situaci zmapovanou celkem přesně. Přibližný výpočet množství rybího masa, které teplokrevný savec vážící 7 – 10 kg potřebuje ke své obživě by studovaným biologům neměl působit větší potíže. Už v 17. století jakýsi moudrý muž o zcela jiných tvorech a v jiné souvislosti prohlásil, že „ … ze samého vzduchu žíti nemohou, neb ten je k tomu příliš řídký.“ Je překvapivé, že na vydří obživu zřejmě dodnes některé instituce takovým způsobem nahlížejí.

      Slíbil jsem v úvodu článku, že popíšu, co konkrétního znamená vydří přítomnost na revíru pro řadové rybáře. Po letech sdílení společného životního prostoru s těmito šelmami jsem získal dojem, že nejlépe se s vydří přítomností srovnají větší řeky. Ryby jsou tu více rozptýleny, mají dostatek prostoru a snáze svému nepříteli unikají. Běžně navštěvuji dvě různě velké řeky a vydry jsou lovecky daleko úspěšnější na té menší. Dokáží tu ulovit větší ryby a zbytků vydří kořisti nacházím očividně víc. Myslím si, že na větší řece s průtokem nad 5 m3 za sekundu nenapáchá vydra žádné výrazné škody a dokonce tu může plnit do jisté míry záslužnou činnost jakési zdravotní policie, protože velkých dravých ryb se všeobecně nedostává a nemocné či poraněné ryby je lépe zkonzumovat zaživa - dřív než se budou jejich nafouklá těla tak jako tak kolébat na hladině.
      Na malých vodách je situace jiná. Vydra ryby nahání do mělčin a proti břehům, vybírá je snadno ze zimovišť a zejména kapři z podzimního vysazování jsou pro ni snadným úlovkem. Tady už se dá mluvit o škodách na obsádce. Jsou viditelné a projeví se i na celkovém poklesu úlovků v revíru. Na vysloveně malých vodách jako jsou některé potoky může vydra dokonce rybářsky dominovat nad pánem tvorstva – zvláště když tento údajně moudrý tvor zbavil vodu všech přirozených úkrytů pro její šupinaté obyvatele.

      Samotný sportovní rybolov ovlivní vydra také spíše v zimním období. V této době může aktivita vyder na menší říčce znamenat, že si rybář zachytá podstatně hůř než kdyby tam tyto kunovité šelmy nebyly. Lovíte – li na místě, kde každou druhou noc prohání ryby vousatý chlupatý přelud s čelistmi teriéra, zjistíte, že jsou ryby neuvěřitelně opatrné, přestávají vám brát po ulovení jednoho nebo dvou kusů a ačkoli vydra zdaleka nedokáže pochytat všechno, z pohledu člověka s prutem vypadá takové místo doslova jako po vymření. To, že si vydra vybírá nejlepší fleky na revíru a na některých rybích zimovištích si dokonce vyhrabe noru, z níž se spouští mezi zimující ryby jako do spižírny, je celkem logické – člověk by v její kůži udělal totéž.
      Pokud v zimě kráčím po čerstvých vydřích stopách (v létě je není možno souvisle sledovat), musím počítat s tím, že pravděpodobně nenajdu ryby v klidu stojící na svých místech a čekající na potravu. Když chci opravdu s co nejlepším pocitem v duši očekávat záběry velkých opatrných ryb, raději se přesunu jinam. Vydra nedokáže prolovit za jedinou noc celé své teritorium a tak stačí přejet o kilometr jinam.
      Další věcí, na kterou upozorním, jsou ryby poraněné vydrou. Není jich mnoho, vydra je mnohem preciznější lovec než třeba kormoráni, kteří poraní někdy i víc než sežerou. Ale stane se, že ryba z vydřích čelistí dokáže uniknout. Slyšel jsem už několikrát spekulovat rybáře o přítomnosti obrovské štiky, která napadla čtyřiceticentimetrové kapry a zanechala na jejich těle hluboké rýhy po zubech. Nechal jsem si popsat zmíněná poranění a jsem přesvědčen, že minimálně v polovině případů neměla ta štika šupiny, ale hnědý urousaný kožich.
      Celkově není přítomnost vydry hlavně na menších revírech žádné terno. Dá se s ní ale vyžít a do naší přírody patří. Na rozdíl od kormoránů se jedná o teritoriálního živočicha, který si svoje území nikdy nevyrabuje, protože by vzápětí pošel hlady. Stohlavá ptačí hejna přiletí, loví doslova v rojnicích a když se zásoby potravy vyčerpají, zase zmizí. Naše řeky přítomnost vydry ustojí a ustály by ji ještě lépe, kdyby měly více míst pro výtěr ryb, jejich zimování i přirozených rybích úkrytů. Také větší zastoupení původních říčních druhů by škody snížilo. Dlouhověké říční ryby se totiž naučí na přítomnost vydry adekvátně reagovat a nenechají se od samotářského predátora masakrovat tak snadno jako dezorientovaní násaďáci. Když se vydry poprvé po letech objevily v okolí mého bydliště, lovily všechny druhy ryb bez rozdílu a ve všech velikostech. Dnes je podíl velkých jedinců původních říčních ryb ve vydří potravě podstatně nižší. Částečně to souvisí se změnami složení obsádky, ale jsem přesvědčen, že ryby, které se s vydrou opakovaně setkávají, ji prostě zařadily mezi ostatní druhy nebezpečí a jsou na setkání s ní mnohem lépe připraveny.
      Pro zájemce, kteří by se chtěli s vydrou setkat, dodám pár tipů. Pokud se jednou naučíte poznávat vydří stopy, najdete je na mnoha písčinách či blátivých nánosech na břehu řeky - samozřejmě jen v případě, že se na daném toku nějaké vydry vyskytují. Stopy v hlubším sněhu jsou pak prakticky nezaměnitelné, už proto, že jen málokteré zvíře za sebou vláčí ocas silný jako pivní láhev. Chodit nemusíte nikam daleko. Zejména v zimě proniká vydra přímo do vesnic i měst. V jihočeském Protivíně se občas ukáže na řece v centru města i za bílého dne, v noci pak je tu pečená vařená. Vydří stopy jsem našel i na Otavě v blízkosti Písku nebo Strakonic a po povodních v roce 2002 lovila podle stop zřejmě mladá vydra na soutoku Vltavy a Malše v samém srdci Českých Budějovic. Pro většinu milovníků přírody asi nebudou samotné stopy kdovíjak atraktivní a jistě by raději viděli živou vydru. K setkání tváří v tvář dochází většinou za soumraku, potíž je jen v tom, že vydra obvykle ví o přítomnosti člověka mnohem dřív a tak výsledkem většiny střetů s vodní šelmou je jen pohled na kolo rozplývající se na hladině v blízkosti břehu. Asi nejsnadnějším objektem pozorování jsou mladé čerstvě odstavené vydry, které v průběhu zimy samice ponechá osudu a často je dokonce začne vyhánět ze svého teritoria. Odrostlá mláďata se mají co ohánět, aby vůbec přežila, často jsou nucena lovit i ve dne a ve snaze vyhnout se dospělým jedincům bránícím svá teritoria pronikají i na místa, kde se musí mnohem víc vystavovat zrakům lidí. O podobné situaci pojednává závěrečný příběh.
      Zima na počátku roku 2005 měla zvláštní průběh. Začátek ledna byl nádherně teplý, přes den panovaly teploty i kolem 10 °C a podmínky pro rybolov byly naprosto ideální. Byl jsem u vody, jak jen to šlo a lovil velké tlouště, cejnky a plotice. Při jedné z vycházek jsem zabrousil i do úseku, kde voda vypadala jako po vymření. Nebyl jsem schopen dostat jediný záběr a trápil jsem se až do soumraku. Přemýšlel jsem nad příčinou svého neúspěchu a napadala mě celá řada věcí. Sem tam jsem na břehu viděl hromádku rybích šupin nebo typický vydří skluz, létali sem i kormoráni a navíc lokalita byla blízko města a třeba ji navštívili i jiní rybáři. Od povodně před pár lety to tu ostatně nikdy nestálo za moc… Z mého dumání mě vyrušila vlna, která se objevila na lesknoucí se hladině v zákrutu řeky. Jejího původce jsem neviděl, byl ještě za zatáčkou, ale podle všeho to bylo něco velkého. Poháněn zvědavostí jsem se připlížil do míst, odkud jsem měl nad celou zátočinou přehled a opatrně vyhlédl. Na hladině se stále anebo už zase šířily vlny, ale jinak byla jako vymetená. Až najednou se uprostřed řeky objevila špičatá hlava, za ní se vynořil kus těla, pak chlupatá pracka, která hlavu podrbala za uchem a sotva tak učinila, zvíře se jediným ladným obloukem znovu potopilo do studené vody. Čára bublin zamířila kolmo k břehu, těsně před ním zahnula, ještě zrychlila a hnala se někam po proudu. Vzápětí se znovu vynořila hlava, ale úplně jinde než jsem čekal. Ono jich je tu víc? Bylo. Šlo to těžko odhadnout, nikdy jsem neviděl víc jak dvě hlavy najednou, ale zdálo se, že šelmy jsou tři, z toho jedna o poznání větší než obě zbylé. Muselo jít o matku s odrostlými mláďaty. Vydry prolovovaly asi stometrový úsek řeky a počínaly si velmi důkladně. Pruhy bublin protínaly řeku sem a tam, voda u břehů se vlnila a hladina, na níž se naprosto nečekaně objevovala kola a víry, připomínala ze všeho nejvíc pohled do mlžné komory. Jak se ale zdálo, snaha byla marná. Dvě z vyder se nakonec vyhouply na hladinu a evidentně čekaly na třetí, která ještě dělala vlny za zatáčkou ve směru, odkud jsem přišel. Když se jí nemohly dočkat, vyrazily bok po boku dolů po proudu. Díval jsem se, jak obě hlavy, jedna větší a druhá menší mizí v dáli a mezitím zřejmě třetí šelmě došlo, že tu zůstala sama. Pod mým úkrytem se náhle prohnala vlna a řada bublin mířila směrem, kde se v zákrutu řeky pomalu uklidňovala hladina rozvlněná zbytkem rodiny…

      Utekl měsíc a počasí bylo úplně jiné. Mrzlo a napadla spousta sněhu. Na ryby jsem chodil spíš jen tu a tam ze zvyku a nadával na počasí, které mi bránilo vyzkoušet nové věci, jimiž jsem hodlal vyšperkovat své případné články o zimním chytání. Do toho se mi ozval kamarád Petr s tím, že má fotky vydry, kterou se mu podařilo zvěčnit z neuvěřitelné vzdálenosti pouhých tří metrů. Okamžitě jsem z něj snímky vymámil spolu s vyprávěním, jak k nim přišel. Příběh byl celkem prostý. Lovil ryby se svým známým kousek nad místem, kde jsem se setkal s vydří rodinkou. Moc se jim nedařilo, všechno bylo jak mrtvé, ale najednou narušily zimní ticho jakési zvuky a oba spatřili vydru, jak si vynáší na protější břeh kapra. Pokusili se proto o jiný úlovek než původně plánovali. Napřed fotili přes řeku, ale pak přešli po nedaleké lávce a pořizovali snímky ze stále větší blízkosti. Skončili až na zmíněných třech metrech. Nasnímali dokonce asi 20 vteřin videa a pak šelmu ponechali s její večeří o samotě. Vzhledem ke špatným světelným podmínkám nebyly fotky z malého digitálního kompaktu žádný zázrak, ale snažil jsem se s nimi dělat co se jen dalo. I tak za ně Petrovi vyslovuji vřelý dík.
      Na videu bylo patrné, jak se vydra ohlíží po fotografujících vetřelcích, ale přitom se s přímo zoufalou snahou pokouší sežrat co největší kus svého úlovku. Zřejmě se jednalo o jedno z obou mláďat, která matka poté, co se prudce zhoršilo počasí, odstavila a nechala je, ať se živí, jak dovedou.Tváří v tvář dosud nepoznaným podmínkám zřejmě mladý vydrýsek dost trpěl hlady a ulovení velké ryby byl pro něj úspěch, který pravděpodobně rozhodoval mezi životem a smrtí. Proto tolik riskoval a setrval do poslední chvíle v blízkosti dvou lidí. Vyhlídka na smrt hlady zřejmě byla děsivější než blížící se přikrčené postavy s pípající stříbrnou krabičkou. Když jsem se na místo dostal asi po týdnu, nenašel jsem z kapra ani šupinu, kousek kosti nebo okousanou ploutev. Svému přemožiteli ale zřejmě zachránil život, protože když jsme počátkem jara jeli kolem dotyčného místa ranním vlakem do práce, stačila si žena všimnout, jak zažloutlou trávou na břehu řeky prchá do nedalekého křoví vydra.

      Díky tomuto a dalším zážitkům mám k vydrám poměrně pozitivní vztah, sleduji se zájmem jejich počínání a celkem jim fandím. Jsou to rybařící kolegové jako ti dvounozí. Navíc netrousí kolem řeky papírky a zátky od piva, nehromadí svoje úlovky na dně mrazáku, jsou tiché, nenápadné a nechodí za mnou vyzvídat jestli berou. Jenom zbytečně pozabíjené parmy z toho zimoviště, ty se mi dodnes nepodařilo překousnout. Opravdu ne. Až jednou v oněch místech načapu vydru v nedbalkách, má ode mě slíbenou sněhovou kouli. Je to sice dost nepravděpodobná záležitost – musíme se sejít já, vydra a sníh mající potřebnou konzistenci, dál musím mít čas na umačkání koule a taky se musím trefit… Takže se to nejspíš nikdy nepodaří, ale rozhodně je to fér. Taková malá soukromá pomsta kolegovi, který mi provedl pěknou všivárnu. Kdyby mi ale vydra místo toho prokousla nohu za všechno, co lidé provedli jejímu druhu, neměl bych co namítat, protože i to by bylo fér.
      Jenže vydry nás nechávají na pokoji, protože nám zřejmě odpustily a hledí si svého. Nejspíš bychom je měli napodobit. Za nedostatek ryb v našich řekách si můžeme především my sami a konec konců snad ještě máme prostředky to změnit. Jen chtít.